Taraf de Haidouks se bratří s klasiky

Taraf de Haidouks, kteří se dali do hromady v roce 1990 aby vyrazili do světa z rumunských hor, patří mezi nejslavnější romské kapely. Svoji muziku představili na řadě desek, ovšem osmé album Maškarada pojali trochu jinak.

Sáhli totiž po dílech skladatelů klasické hudby, kteří se inspirovali lidovou muzikou. Volba Bély Bartóka byla logická, ostatně skladba Ostinato and romanian dance pracuje s Bartókovými motivy jak v rytmech, tak v melodickém vyznění.

Kapele, a to je v hudbě docela vzácnost, se daří spojit ohnivou spontánnost s kultivovaností, jíž je proslulá právě klasika. Navíc od začátku alba dala kapela najevo, mezi kterými mantinely se bude její muzikantská spanilá jízda odehrávat.

Rovněž Aram Chačaturjan sem zapadl skvěle. Jeho skladba Lezghinka je temperamentní sama o sobě, ovšem Taraf de Haidouks jí přidali svoji lehkost a švih; přitom se vkusně zatřpytily ruské lidovkové motivy, které ostatně nemají tak daleko od Orientu. Taraf de Haidouks se rozkročili mezi světadíly tak, že působí jako prostředníci, jejich muzikalita do sebe všechny tyto inspirace a klasické postupy nasává, kapela zároveň působí jako spolehlivý emocionálně hudební tmel. Stačí slyšet Chačaturjanův Waltz from masquerade, který zní hodně exoticky a zároveň důvěrně. Vypadá to, jako by si na dvoře vídeňského císaře dala sraz celá jihovýchodní Evropa společně s Turky a všichni tančili valčík.

Další hudební střih má také trochu zeměpisný rozměr. In a persian marguet neboli Na perském trhu je skladba Alberta Ketélbeyho, kterou si romská kapela převedla do svého jazyka. Zajímavé je, že výtečně zvládla i zklidněnou klasickou pasáž. Všechny kompoziční finesy, na které jsme zvyklí spíš ze sálů vážné hudby, působí v pojetí Taraf de Haidouks velmi uvolněně a zasvěceně. Je to vlastně malá romská symfonie, zahraná s neuvěřitelnou lehkostí a vzdušností.

Totéž lze říci o skladbě Asturias od Isaaca Albénize, která má nádherně pomalou a rozjímavou pasáž, jež se zvolna rozehřívá melancholickými houslemi a místy dostává i přídech šansonu, až se muzika rozproudí a sílí jako příboj. Napětí mezi temperamentem a ukázněností tvoří jakýsi hnací motor znamenitého alba, které by měli slyšet všichni, kteří se pokoušeli křížit vážnou hudbu s folklórem. Taraf de Haidouks se ovšem nepouštějí do velkých hudebních celků, nejspíš tuší, že jejich nejsilnější stránkou je píseň. Od „vážných“ autorů si správně vybírají přesně ty skladby, které nemusejí příliš lámat přes koleno. Viz Romanian folk dances od Bély Bartóka. O to, aby muzika neměla násilné přechody nebo slyšitelné švy, jde skupině především. A je to tak správně.

V sbratření s autory klasiky si kapela vytýčila určitý styl, ve kterém pojala také vlastní skladby The missing dance, Parca eu te-am vazut nebo Hora moldovenesca včetně závěrečného a zároveň titulního snímku Suita maškarada.
V The missing dance se kapela řádně odvázala, skladbu natočila s aplausem obecenstva a smyčcové aranžmá ji udrželo v nastaveném pojetí. V závěru alba obohatil desku i čardášový zpěv (Parca eu te-am vazut), zatímco Hora moldovenesca je gejzírem balkánskoevropské hudebnosti.

Taraf de Haidouks stavějí vlastní tvorbu do srovnání s klasikou, snad aby více ukázali, kde je jejich pravé místo. Je to dobré připomenutí. S citem, vkusem a pobavením se lze vydat v hudbě kamkoli. A kapela nám vlastně připomíná, že i kompozičně zdatný autor nebo dokonce klasik občas potřebuje lidovou hudbu jako živý pramen. Ochutnejte z něho také.