Svobodně se rozhodnout

Jak referoval o situaci v České republice zástupce vlády ČR?

Jako jedna z mála žen z České republiky měla možnost vystoupit před výborem OSN a seznámit tak svět se svým osudem a názory. Jaké jsou její pocity z této mise, jejímž cílem bylo upozornit na ženy poznamenané sterilizací? Nejen o nich jsme hovořili s Elenou Gorolovou, statečnou ženou, která se rozhodla bránit právo ženy na svobodné rozhodnutí o tom, kolik chce mít dětí.

* Jaké jste měla pocity při vašem projevu před výborem OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen?

Pocity byly krásné, ani tréma se nedostavila. Především jsem si uvědomovala, jaká je to čest, že právě já, Romka, jsem se dostala před OSN. Zároveň však mám smutný pocit z toho, jak málo jsem mohla říct ke sterilizacím. Časový limit pro řeč a to, že nemluvím anglicky, bylo velmi omezující. Nemohla jsem diskutovat s ženami z poroty, a tak více zviditelnit, že já jsem ta žena postižená sterilizací, a vylíčit jim, co já a mně podobné ženy prožíváme. Spolu s paní Králíkovou a paní Albert jsme měly jen 15 minut na to, abychom představily problémy žen v České republice. Já jsem přednesla úvod, ale k samotným sterilizacím jsem toho mohla říct opravdu velmi málo. Ale nechci dělat předčasné závěry. Porotkyním jsme nechaly naše písemné doporučení. Závěr, který si porotkyně po utřídění všeho, co slyšely, vytvoří, pro nás může být ještě dobrý. Náměstek vlády pan Sajda podal zprávu, která se dala očekávat. Líčil v ní, že český národ se má dobře, že ve školství nedochází k separacím, že ve zdravotnictví je vše v pořádku. O sterilizacích prohlásil, že byly oprávněné, protože na dokumentech byly naše podpisy. Z toho jsem měla velmi špatný pocit, zvlášť když jsem si uvědomila, že zpráva ombudsmana, kterou má vláda od prosince minulého roku na stole, dává za pravdu nám. Tedy že k provedení sterilizací chyběl informovaný souhlas.

* Hlavním tématem tohoto setkání byla diskriminace žen, máte s ní vlastní zkušenost?

Bohužel ano, v restauracích, na diskotékách, v nákupních střediscích. Co se týče práce, než jsem začala pracovat ve spolku žen postižených sterilizací, setkávala jsem se s ní dost často. V České republice chybí antidiskriminační zákony. Také si myslím, že právě otázku správnosti postupu při sterilizaci by měly posuzovat ženy, které mají s porodem vlastní zkušenost. Muž se nikdy nemůže vcítit do pocitů rodičky. O neohleduplnosti vypovídá i výrok jednoho pana primáře, který vypovídal v soudním procesu Romky Ferenčíkové. Prohlásil, že kondom je na nic, že nejlepší je sterilizace!

* Setkala jste s názorem, že tyto kauzy vedete hlavně pro finanční odškodnění?

Ano, také si myslím, že strach z finančních kompenzací je důvodem, proč stát dosud odmítá vyjádřit jasné stanovisko. Náš spolek chce především veřejnou omluvu. Bojujeme za to, aby to, co potkalo nás, se dalších žen, našich dcer a vnuček, už nikdy netýkalo. Naše ženy požadují finanční odškodnění, byl to zásah do našich životů, myslím, že na to máme právo. Ale už jsem řekla, neděláme to jen pro peníze. Chceme, aby bylo se ženami zacházeno slušně, a ne jako s kusem hadru. Snad kdyby se nám podařilo zkontaktovat ženy Neromky, které si prožily to co my, ukázaly bychom, že problém sterilizace není spojen jen s „prospěchářstvím“ ze strany Romů. Ale ty ženy, o jejichž existenci nás informoval pan Motejl, se bojí, snad stydí, snad nechtějí vystavovat svůj problém na veřejnosti.

* Přemýšlela jste někdy před porodem, že podstoupíte sterilizaci?

Nikdy předtím jsem o sterilizaci neslyšela, maminka ani babička mi o tom nevyprávěly. Netušila jsem, že sterilizace znamená to, že v životě už nebudu mít děti.

* Kdybyste šla znovu rodit a znovu padla otázka „život, nebo děti“, myslíte, že vám dnešní právní stav zaručuje svobodné rozhodnutí?

Nedávno jsem byla na konferenci romských žen v Praze. Jedna romská porodní asistentka potvrdila, že se stále děje to, co se stalo nám. Já už bych to se svou zkušeností nepodstoupila, chtěla bych den na rozmyšlenou, abych se v klidu s manželem mohla svobodně rozhodnout. Víte, v tu chvíli, když nešlo vše, tak jak by mělo, a já se měla rozhodnout, jsem si hlavně přála, aby to bylo za mnou co nejrychleji. V takovou chvíli by člověk podepsal snad i smrt.

* Čtenáři jistě zaznamenali akce vašeho spolku, jako byly demonstrace, výstavy, vystoupení v OSN, které pomohly vaše cíle zviditelnit. Co dalšího děláte pro to, aby byly ženy informovanější a mohly se lépe v situaci, kdy půjde o jejich sterilizaci, rozhodnout?

V současnosti pracujeme na informačních brožurách, ve kterých budou rady, jak by se měly ženy v takové situaci zachovat, jak postupovat. Musím říct, že se zlepšila i spolupráce s porodnickými zařízeními a že i z jejich strany je zájem o spolupráci.

* Jako Romka, která už nemůže svému muži dát další děti, musíte čelit tlaku i ze strany vlastní komunity. Jak se s tímto tlakem vyrovnal váš muž?

Manžel je z dětského domova, vždycky chtěl víc dětí. Jako muž-Rom se někdy cítí špatně, když mu okolí dává najevo, že jeho žena je na nic, když nemůže mít děti. Nerozlišují důvody. Já jsem moc šťastná, že mám takového manžela, který všechno tohle dobře chápe. To, že nám nedali čas na rozmyšlenou, že to tak prostě přišlo a že nám drží palce. Podporuje mě i celý náš spolek.

* Co byste chtěla změnit právě na vnímání romské komunity?

Myslím, že je v pořádku, že se začíná měnit přístup mužů k ženě-rodičce. Znám hodně mužů, kteří jdou k porodu se svými ženami. Žena již není při porodu tak osamělá, navíc muž lépe vnímá, že je to miminko jich obou, více pomáhá, když přijdou domů. Romové pochopili, že je důležité ženu podpořit. Myslím, že pak cítí větší zodpovědnost i při výchově dětí.

* Zanedlouho skončí volební období historicky prvního veřejného ochránce práv neboli ombudsmana České republiky, diskutuje se o novém, jestli je vůbec jeho funkce pro naši zemi potřebná. Co si myslíte vy?

Pan Motejl nám hodně pomohl tím, že naše případy nezaujatě prošetřil a dal nám za pravdu. Jeho slovo něco znamená, o čemž hovoří i průzkumy oblíbenosti politiků občany ČR, a mělo by se na něj brát ohled. Byla bych ráda, kdyby tento úřad dál fungoval. Myslím, že by tu jeho úloha – zastávat se obyčejných lidí ve sporu nejen se státní mocí – chyběla.

* Jakým směrem byste se chtěla dále ubírat, až jednou bude vyřešen problém sterilizací?

Dálkově studuji pedagogickou fakultu, tu bych ráda dodělala. Obecně u Romů by se mělo změnit snad skoro vše. Chybí nám vzdělání, abychom získali práci na jakékoli pozici. Začít se musí od dětí. Ve škole by se neměly setkávat s jiným než stejným přístupem, jaký mají ostatní děti, atd.

* Jaký dáváte příklad svým synům, budoucím manželům a otcům, ve vztahu k ženám?

Já svoje syny vychovávám tak, aby z nich vyrostli slušní lidé, to znamená, aby se uměli chovat, živili se poctivě. Stejně tak mě vychovala moje maminka a snad i já své syny vychovávám správně, protože zatím nedělají žádné problémy. Myslím, že výchova je to nejdůležitější, co vidí doma, to si odnášejí do svého života. Já chodím do práce a můj manžel je schopen mě v domácnosti plně zastat, opravdu mi pomáhá. Dělá v domácnosti vše co já, a to si myslím, že je pro mé syny dobrý příklad.

* Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně štěstí, síly a úspěchů ve studiu.

***

Elena Gorolová

narozena 2. ledna 1969 v Ostravě, v současnosti studuje dálkově pedagogickou fakultu a pracuje ve Spolku žen postižených sterilizací při sdružení Vzájemné soužití. Je vdaná, má dva syny, žije v Ostravě. Sterilizaci po druhém dítěti podstoupila v roce 1990 v 21 letech.