Štětina: To, že ČR nepomáhá čečenským uprchlíkům, je nemravné

Senátor Jaromír Štětina pomáhá v České republice skrývat Čečence Timura
Borčašviliho, který je gruzínským občanem. Borčašvili nedostal azyl a měl kvůli
tomu republiku opustit, protože obdržel od českého ministerstva vnitra výjezdní
vízum. Namísto toho zůstal v ČR ilegálně. Důvodem je, že Odbor azylové a
migrační politiky ministerstva vnitra (OAMP) jej vypověděl ze země, přestože
zatím není ukončena Borčašviliho azylová procedura – o jeho žádosti o azyl má
ještě rozhodovat soud, který zatím ani neurčil, kdy se bude tímto případem
zabývat. Štětina má za to, že OAMP se snaží zabránit tomuto žadateli o azyl, aby
se mohl u soudu osobně bránit proti jeho rozhodnutí. Případ Timura Borčašviliho
je přitom jen jedním z mnoha. Česká azylová politika, v praxi i v legislativě,
se chová stejně špatně k uprchlíkům jako celku, nejhůře pak k uprchlíkům z
Čečenska a některých dalších kavkazských zemí. O důvodech toho, proč je česká
azylová politika vůči Čečencům tak málo vstřícná, jsme hovořili se senátorem
Jaromírem Štětinou.

NEPŘEHLÉDNĚTE


Štětina: Ruská tajná služba likviduje v Gruzii své odpůrce

Na vaší tiskové konferenci zaznělo, že ruská Federální bezpečnostní služba (FSB
-ruská tajná služba, nástupkyně komunistické KGB) ovlivňuje naši azylovou
politiku (nejen) ve vztahu k Čečencům. A zároveň to, že bychom to měli být i my,
kdo říká Rusku a o Rusku pravdu a sděluje evropským zemím svou zkušenost s
Ruskem. Není to protichůdné?

Začnu trochu zeširoka. Kolikrát čtu úvahy o tom, jestli se máme bát Ruska.
Myslím, že se musíme bát o Rusko, poněvadž to, co se tam odehrává – i to, co se
v posledních dvaceti letech odehrálo na Kavkaze – svědčí o tom, že moskevský
režim je autokratický a směřuje k nějaké zvláštní formě diktatury, kterou ještě
nedovedeme popsat. Evropská unie přitom dělá vůči Rusku politiku apeassementu,
protože nedokáže věci pojmenovat pravým jménem. Tuto politiku EU si Moskva
pěstuje tím, že rozděluje evropské státy na poslušné a neposlušné. A politikou
cukru a biče, kterou ovládá po staletí, se snaží EU rozštěpit. To samozřejmě
ovlivňuje i politiku evropských zemí vůči Čečensku a Čečencům. Čečenci byli
poraženi vojensky a prohráli i informační válku. A v podstatě byli hozeni přes
palubu nejen Evropskou unií, ale i Spojenými státy. Kvůli milionovému nárůdku si
nikdo nechtěl kazit vztahy s velkou a mocnou Ruskou federací. Myslím si, že
proti tomu je jediná zbraň – země, které mají s Ruskem svou historickou
zkušenost, by měly říkat Rusku i o Rusku pravdu. A tu pravdu bychom měli říkat
i o urpchlících. To, že nedokážeme pomoct několika desítkám uprchlíků z
Čečenska, je nemravné. Našich, československých uprchlíků, nejen v osmašedesátém
roce, byly tisíce a tisíce a Evropa se k nim chovala velmi vstřícně. A my bychom
to měli umět vrátit těm, kteří potřebují pomoc dnes.

Jakým způsobem ovlivňuje ruská FSB naši azylovou politiku ve vztahu k
Čečencům?

Mezi našimi tajnými službami, českou Bezpečnostní infromační službou (BIS) a
ruskou FSB, existuje velmi zvláštní vztah. Považují se za tajné služby
partnerské. To znamená, že spolu spolupracují. A je naprosto vyloučeno, že by
FSB nějakým způsobem podporovala čečenské uprchlíky v evropské diaspoře. A
jestliže FSB nějakým způsobem, ať už je jakýkoli, vyjádří nevoli, tak jí její
partnerská organizace, v tomto případě ta česká, vychází vstříc. Zejména, když
si uvědomíte, že v české BIS stále slouží spousta bývalých příslušníků
komunistické Státní bezpečnosti (StB), mezi nimiž je celá řada důstojníků, kteří
byli školeni ve školách KGB v Moskvě. U nás, na senátním zahraničním a
bezpečnostním výboru, byl jednou ředitel BIS pan Lang. Optal jsem se jej, jestli
nepovažuje za bezpečnostní riziko, že má mezi svými podřízenými lidi, které
proškolovala KGB. Odpověděl mi, že to za bezpečnostní riziko nepovažuje. A
možná, že to nepovažuje za bezpečnostní riziko upřímně, poněvadž FSB je
spřátelená tajná služba. Tedy pro mě ne, ale pro BIS. Pro mě FSB není nic jiného
než KGB. Mají pořád stejnou Ljubljanku, stejné lidi a stejné metody.

BIS je státní instituce, a tudíž ten, kdo vychází vstříc ruským přáním je
stát, tedy Česká republika. BIS dostává zadání od předsedy vlády. A ten samý
stát by podle vás měl zároveň odporovat politice apeassementu a přesvědčovat
ostatní členské země EU, že je třeba se na Rusko dívat realisticky…

Stát by to měl dělat, ale pokud tomu tak není, měla by to dělat občanská
společnost. Od toho tady máme všechny ty některými politiky opovrhované NGO a
další součásti občanské společnosti. Jediná možnost je, neustále na to
poukazovat. Je to stále stejný problém. Adam Michnik při své nedávné návštěvě
Prahy řekl, že demokracie je jako děravá loď – pořád se musí vylévat a nikdy se
nesmí přestat, protože jinak se ta loď potopí. A zrovna tak je to s těmi
uprchlíky – je třeba pořád ten stát nutit, aby se k nim choval slušně.

Jak by se měla změnit česká azylová politika?

Na prvním místě by se měly změnit ony dva body, na které krom jiných poukázal i
případ Timura Borčašvilliho. Především ten nesmyslný bod, že čeká-li někdo na
soudní přezkum a rozhodnutí o své žádosti o azyl, měl by čekat doma, nikoli v
České republice. To je přeci nesmysl, ti lidi velmi často utíkají ze svých
domovů, aby si zachránili život. A teď se tam najednou podle Odboru azylové a
migrační politiky českého ministerstva vnitra mají vrátit a tam rok či ještě
déle čekat, než se český soud uráčí to vzít na pořad.

A druhý nesmysl v azylovém zákoně tkví v tom, že to soudní rozhodnutí, které
přezkoumává zamítnutí žádosti o azyl vypracované OAMP, v případě, že tam shledá
nějaké formální nedostatky nerozhoduje přímo o přidělení azylu, ale vrátí to
tomu samému odboru ministerstva vnitra, tedy OAMP, k rozhodování.

Není to de facto druhá instance…

Přesně tak, není to druhá instance, která věc přezkoumá a potom rozhodne. Soud
přezkoumá formální náležitosti, a když zjistí nějaké pochybení ze strany OAMP,
vrátí to znovu jeho úředníkům, aby tato svá pochybení napravili, a potom o
udělení, či neudělení azylu znovu sami rozhodli. A je přirozená povaha úředníka,
nepřiznat svoji chybu – když ji přizná, tak se tím může existenčně ohrožovat,
protože v očích svých nadřízených neplní správně své povinnosti. Takže takové
soudní rozhodnutí naopak takového úředníka zatvrdí, a to tak, že hledá důvody
pro opětovné zamítnutí žádosti o azyl.

KAM DÁL?


Štětina: Ruská tajná služba likviduje v Gruzii své odpůrce




Senátor Štětina: Odbor azylové politiky chce zastřít svá pochybení