Štěpán Výborný: Když se shromažďuje nenávist…

Podobně jako svoboda projevu, tak i výkon shromažďovacího práva je zneužíván
k hlásání nenávisti. Nenávistné prvky lze na shromážděních radikálních a
extrémních skupin zaznamenat buď otevřeně, nebo skrytě. Pod otevřené projevy
nenávisti lze zahrnout především přímé verbální útoky směřující (většinou) na
menšiny – Romy, sexuální minority, cizince apod.

Vyjma toho v sobě extremisty pořádané akce často zahrnují i skryté
extremistické odkazy. Tento skrytý nenávistný prvek lze nalézt například v
podobě cíleného uspořádání akce na určitý den – např. výročí narození či úmrtí
Adolfa Hitlera, Křišťálové noci, bombardování Drážďan apod. Obdobně extremisté
provokativně volí místo shromáždění – před židovskou synagogou, pochody až
pogromistického charakteru v sociálně vyloučených lokalitách apod. Vrcholem jsou
pak militantní shromáždění, jejichž cílem je přímo páchání násilností.

Těmito „nesnášenlivými“ faktory se krajní politické skupiny snaží upoutat
pozornost. A to nejenom osob zúčastněných na shromáždění, ale skrze informování
médií o jejich akcích i širších vrstev společnosti. A nutno dodat, že se jim to,
i z důvodu mnohdy neodůvodněné medializace, daří. Jejich snaha profilovat se za
jediného skutečného ochránce tradičních hodnot či „bílé majority“ tak u
některých obyvatel nachází pozitivní odezvu.

Důležitá otázka zní, jaká forma obrany by proti těmto skupinovým projevům
nenávisti byla nejlepší. Do úvahy připadá přijímání právních opatření vůči těmto
shromážděním, projevení občanského nesouhlasu s pořádáním takovýchto akcí,
včetně jejich blokád, nebo v rámci lpění na bezpodmínečně nerušeném zachování
práv a svobod všech občanů zůstat pasivní a nečinit žádné kroky.

„Kdo nic nedělá, nic nezkazí“

Poslední uvedenou variantu, kterou by bylo možno vyjádřit i uvedeným
mezititulkem, je nutno bezpodmínečně odmítnout. Jak řekl v jednom ze svých
slavných výroků Edmund Burke: „K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou
sedět se založenýma rukama.“

Pokud česká společnost ctí demokratickou zásadu úcty k člověku jako jedinečné
lidské bytosti a respektu jeho důstojnosti, nemůže zůstat netečná k projevům
nenávisti. Navíc je třeba si uvědomit, že nepřátelé demokratických hodnot a
bezpodmínečné ochrany lidské důstojnosti jsou mnohdy silněji přesvědčeni o
správnosti jimi hlásaného názoru. Ostatně nástup totalitních diktatur ve 20.
století v Evropě nám ukazuje mnoho příkladů, kdy odhodlanost nepřátel demokracie
převyšovala touhu ostatních po její obraně.

A ačkoli dnes naší republice přímo nehrozí odstranění demokratických hodnot,
neměla by společnost zůstávat netečná vůči jakýmkoli projevům netolerance.
Člověk a jeho důstojnost musí být chráněna a nesmí být dopuštěno, aby některá
skupina obyvatel sama sebe povyšovala nad jinou a zároveň ty ostatní
dehonestovala.

Právem proti nenávistným shromážděním?

A jaké možnosti odporu vůči netolerantním shromážděním přicházejí do úvahy?
První možností je obrana demokracie státem samotným, respektive státními orgány.
Svobodu shromažďování sice zaručují rozličné katalogy lidských práv, ty ale
zároveň připouštějí za určitých okolností její omezení. Shromažďovací právo může
být omezeno například za účelem ochrany práv a svobod druhých, přičemž tento
nezbytný ústavní požadavek by v případě nenávistných útoků byl mnohdy naplněn.

Hájení lidské důstojnosti občanů totiž představuje pro západoevropské
demokracie hodnotu hodnější větší ochrany než bezpodmínečné lpění na zachování
práva pokojně se shromažďovat. Proto český právní řád připouští za splnění
daných podmínek preventivní zákaz shromáždění či rozpuštění shromáždění v jeho
průběhu. Tyto restriktivní podmínky však jsou stanoveny poměrně přísně, protože
základním cílem demokratického státu musí být lpění na ochraně politických práv.
A to i těch občanů, s jejichž názory nesouhlasíme a jejichž postoje nás šokují
či urážejí.

Tak tomu chce snaha o zachování pluralitní demokratické společnosti. Nejenom
z tohoto důvodu, ale i s ohledem na obecné funkce práva je proto třeba se ptát,
zda by proti nenávistným shromážděním neměla společnost více bojovat jinými než
restriktivními právními prostředky a tyto používat v opravdu krajních případech.
Takovouto formou boje je především vyjádření občanského nesouhlasu.

Vyjádření občanského nesouhlasu

Negativní ohlas veřejnosti na nenávistná shromáždění totiž dle mého názoru
více než právní opatření zdiskredituje daný pochod, stejně tak jako názory na
něm hlásané. Občané by si měli uvědomit, že demokracii oni sami vytvářejí. A to
nikoli pouze jednou za čas ve volbách, ale dnes a denně při kontaktu s názory a
postoji ostatních občanů.

Opět by se zde slušela zopakovat důležitost odmítnutí pasivity a naopak
nezbytnost stavět se zlu ve všech jeho podobách. A jak by tento projev
občanského nesouhlasu mohl vypadat?

Některé skupiny podporují projevy nesouhlasu protestní blokádou nenávistného
shromáždění. Je ale nejlepší odpovědí na snahu o omezení práv a svobod druhých
to, že my sami omezíme základní lidské právo jiných? Dle mého názoru tomu tak
být nemá (ale samozřejmě dobře znám i opačné argumenty). Nemohu se totiž
ztotožnit s tím, že náš postoj povýšíme nad postoj druhého a v tomto jménu
omezíme jeho výkon základních práv a svobod.

Bojím se, že tento postoj se až velmi přibližuje názorům hlásaným v průběhu
rasistických či xenofobních shromáždění. Proto podporuji především ty formy
občanského nesouhlasu, které jasně vyjádří odpor k hlásání nenávisti, ale
zároveň neklesnou k degradaci práv a svobod druhých.

Nenávist ve všech svých podobách totiž musí být odstraněna argumenty a
aktivními projevy nesouhlasu a nikoli potlačením možnosti je samotné vyjádřit.
Takto by totiž dle mého názoru hrozilo, že nebudou vykořeněni z myšlení osob
tak, jak je tomu třeba. Příkladem by mohla být nikoli blokáda nenávistného
pochodu, ale jeho provázení a vyjadřování otevřeného odporu (samozřejmě
nenásilného) ke zde hlásaným myšlenkám.

Nenávistná shromáždění představují jeden z projevů extremismu a radikalismu
na území České republiky. Je proto nezbytné, aby česká společnost odmítla i tuto
formu prezentace nenávisti a negativně se vůči ní vymezila. Při hledání nejlepší
formy vyjádření odporu vůči těmto nenávistným akcím však je třeba vážit, která z
možných reakcí nejlépe přispěje k ochraně člověka a jeho důstojnosti tak, jak to
vyžadují zásady demokratického právního státu.

KAM DÁL?

Markéta Novotná: Rasismus na území České republiky, v proměnách času

Martin Šimáček: Život s „černou sviní“

Diskriminace jako předstupeň násilí z nenávisti

Selma Muhič Dizdarevič: Zločin z nenávisti, zločin proti všem

Michal Mazel: Zločiny z nenávisti a jejich vztah k extremismu