Stávka: Ideologické třeštění je k ničemu, vsaďme na racionální přístup

Média se přímo hemží levičáckými i pravičáckými výpotky ohledně stávky, vlády
i odborů. Toto ideologické třeštění se dalo čekat, při snaze o řešení věcí je
však kontraproduktivní. Jediným jeho výsledkem je ostré rozdělení společnosti,
které naopak řešení přijatelnému pro všechny zúčastněné brání.

Čím více se znepřátelené tábory nesnáší, tím více narůstají emoce, které
znemožňují racionální přístup k problémům. A ti, kdo odnesou vládní reformy jako
první a nejhůře, chudí lidé z ghett pronásledovaní pro svou odlišnost, jsou na
tom v takové atmosféře ještě hůř, než před tím, protože každý ze
zainteresovaných se stará jen o svůj zájem.

Přistupujme k dění výhradně kriticky

Jedna blízká duše se mne ptala, na jaké stojím straně ve věci stávky. V
takových případech nestojím na žádné straně, zněla má odpověď. Odborářské
požadavky mi vesměs připadají přiměřené. A vycházejí z pravdivého tvrzení
Bohumíra Dufka, předsedy Asociace nezávislých odborů, který říká: „Nechceme
platit různé excesy našich politiků.“

K odborům si však zároveň zachovávám kritický odstup. A myslím si, že takto
by ke společenskému dění měl přistupovat každý a vždy. Přidat se na něčí stranu
na základě pouhých emocí či „víry“ (v „osobnost“, v ideologii apod.) je to
nejhorší, co každý z nás může udělat. To je cesta do pekel, k ochotnému
podstoupení vymývání mozku či k sektářství.

Malí Klausové

Dobře to můžeme sledovat na prezidentových mužích – všichni ti „malí
Klausové“ v čele s Petrem Hájkem utvářejí sektu, v jejímž čele stojí guru s
nezpochybnitelným pohledem na svět. Tihle hoši udělali na začátku jedinou, zato
však fatální chybu: vzdali se svého kritického přístupu a přidali se
bezpodmínečně na něčí (Klausovu) stranu. I kdyby Klaus nechal všechny účastníky
„blokády papalášů“ pobít, stáli by neochvějně na jeho straně a jeho rozhodnutí
by přesvědčivě ideologicky zdůvodňovali.

Ale pozor! Dal jsem sice nejviditelnější příklad, nekritický přístup k věci
však jde napříč ideologiemi a stranami, najdeme jej jak nalevo, tak napravo, v
aktuálním dění jak u vlády a jejích příznivců, tak i u odborářů a jejich
zastánců.

Na straně pronásledovaných

Stojím dlouhodobě na jediné straně: na straně lidí pronásledovaných pro
jejich původ, kvůli tomu, jakými se narodili, kvůli tomu, že jsou nějak odlišní.
Důvod k tomu není tak těžké uhádnout: nesnáším takovou nespravedlnost. Jde často
o lidi z ghett, kde vedle Romů žijí i další „bídníci“. Jde o lidi společensky
slabé, kteří se nedokážou z vlastních problémů vymanit sami – nemají k tomu
psychickou sílu ani prostředky, často ani nemají ponětí, jak na to. Případně
mají o životě své představy a nechtějí se přizpůsobovat ve všem všudy, jak
arogantně požadují nejen krajně pravicoví sektáři.

Ideologické příručky namísto myšlení

Ideologové demokratické pravice káží, že každý by se měl umět sám o sebe
postarat. Říkají tomu odpovědnost, často přitom jde o politiky, z jejichž
počínání na první pohled čiší, že o odpovědnosti nemají ani ponětí. Ideologické
výkřiky se většinou rozcházejí s realitou, tak je tomu i v tomto případě. Tito
sektáři se v žádné chudinské čtvrti nikdy nepohybovali a s problémy jejich
obyvatel se neseznámili, protože jim jsou lhostejné. Namísto živého, lidského
přístupu k těmto vyvržencům vykřikují hesla z ideologických příruček
liberálně-konzervativních proroků.

S požadavky odborů se tentokrát ztotožňuji…

Nedivme se tedy, že hlavní trumfy vládní „reformy“ – zvýšení daně z přidané
hodnoty ve spojení se snížením sociálních dávek a radikálním zvýšením věku
odchodu do důchodu – odnesou jako první a v největším rozsahu právě lidé žijící
v chudinských čtvrtích. Proto mi nečiní problém se tentokrát s většinou
požadavků odborářů ztotožnit.

A mám za to, že proti těm, kteří žádají tvrdý postup proti stávkujícím a
chtějí za pomoci obušků rozhánět blokády, by mělo být tvrdě zakročeno, aby jim
něco takového příště nepřišlo na mysl. Nemám tedy ani nic proti způsobu, jakým
chtějí odbory tuto konkrétní stávku a blokádu provést. Jedinou námitku mám proti
živelnosti blokád – někdo to musí mít na povel a předcházet případné újmě na
zdraví či životech.

… s přístupem odborů však nikoli

O lidi z menšin a o jejich životní podmínky se však nezajímají ani socialisté
a odboráři, z nichž maloměšťáctví na hony čiší. Socdem se sice tu a tam ráda
zmíní, že existují i jakási lidská práva, ale když jde do tuhého, skončí na
straně „přizpůsobivých“. Ať už jde o alibistický přístup k rasistům a xenofobům,
kteří jsou členy ČSSD, či o ochranu lidských práv kohokoli jiného než
zaměstnanců.

Předseda této strany Bohuslav Sobotka například nedávno napsal, že česká
veřejnost by se měla postavit na odpor proti politickému extremismu. Žádný ze
sociálních demokratů se však nenamáhal přijít alespoň na jednu ze tří posledních
demonstrací proti neonacistickým pochodům. Na místech blokád protestovali
jednotlivci ze Strany zelených a TOP 09, z ČSSD však nikdo.

To samé lze říci o odborářích – o těch samých odborářích, kteří dnes volají
po solidaritě, kteří se najednou cítí jako mluvčí všech a stávkují „naším
jménem“. Kde byli, když jejich solidaritu potřebovali ti, které pro jejich
odlišnost zastrašují a napadají neonacisté za asistence státních institucí?

Arogance odborářů

Odborářští bosové hovoří správně o aroganci moci, kterou nejen nyní dává
najevo vláda i prezident. Jeden z nich (předseda ČMKOS Jaroslav Zavadil) si
vzápětí klidně dovolí říci, že předběžné rozhodnutí soudu o zákazu stávky je pro
něj cárem papíru. A ostatní mu za to ještě tleskají, namísto toho, aby mu
vynadali. Když Václav Klaus kritizoval „soudcokracii“ jakožto neblahý způsob,
kterým soudy zasahují do politických rozhodnutí, sklidil za to mohutnou kritiku
(s tímto prezidentovým názorem nesouhlasím, je však dobrým námětem do diskuse,
není třeba kvůli tomu hned vylítnout jak čertík z krabičky). Ani Klaus by si
však nedovolil říci o rozhodnutí soudu, že je pro něj cárem papíru.

Odboráři neznají fungování soudů

Ano, soud mohl rozhodnout špatně, to se stává a demokratický systém s
možností nápravy počítá, proto máme odvolací řízení. Rozhodování soudů můžeme
kritizovat, ba je to mnohdy žádoucí, ale musíme je coby jeden z důležitých
demokratických pilířů zároveň respektovat.

Právě tak odboráři tvrdí, že soud, který stávku zakázal, není nezávislý,
protože o žádosti vlády rozhodl hned, zatímco v jiných případech mu to trvá
dlouho. Odboráři tak projevili zásadní neznalost fungování soudů – soud
rozhoduje o všech předběžných opatřeních hned, jinak by to ani nemělo smysl.
Představme si, že by soud rozhodl o Kalouskově požadavku na zákaz stávky, která
má proběhnout 13. června, až někdy v září. Jaký by takové předběžné opatření
mělo smysl?

Politici a odboráři ze stejného soudku

Někteří odboroví předáci se zkrátka chovají stejně jako mnozí politici, jsou
stejně hluší k názorům druhých jako ministři současné vlády. Asi není divu.
Odborářští bossové patří svým výdělkem i podílem na moci mezi horních deset
tisíc, takže očekávat od nich jiný způsob chování než od politiků je nejspíš
příliš troufalé.

Je totiž naším zvykem, dát najevo bez obalu svou převahu nad druhými. Menší
moc dává sice menší možnost dát druhým najevo, že jsou pouhým plebsem, ale zato
se s jejími projevy setkáváme denně.

Nehorázná drzost dopraváků

Jedním z křiklavých a odstrašujících příkladů v tomto směru je každodenní
chování mnohých železničářů a zaměstnanců pražského Dopravního podniku (asi i
dalších městských dopravních podniků – osobně mám však zkušenosti z hlavního
města.) Neustálé zpoždění vlaků, špinavé vagony, odpudivé toalety, nepohodlné a
rozbité sedačky, neochotní železničáři (i když průvodčí se oproti dřívějšku
hodně zlepšili, abych byl spravedlivý), předražené jízdné, které pořád
nedostačuje, protože odbory na drahách drží mnoho zbytečných zaměstnanců, kteří
se rozhodně nepředřou.

Řidiči městských autobusů a tramvají jsou kapitolou sami pro sebe. Doprava v
Praze vypadá tak, jakoby odboráři Dopravního podniku stávkovali několikrát za
týden. Na mojí pravidelné trase často vynechá autobus úplně, víckrát za den
přijede až o deset minut později než má (již z konečné vyjíždějí autobusy
později), autobusáci se baví tím, jak někomu zavřou dveře před nosem, jezdí
bezohledně, nepočkají, až si starší lidé sednou a vyrazí jak splašení, brzdí
zprudka a vůbec se zdá, že buď neumějí řídit, nebo si na cestujících vybíjejí
svou agresivitu a předvádějí své zbytnělé ego. Nejsou takoví všichni a vždy, ale
jde o obvyklé, každodenní jevy. Stávku těchto lidí, zaštítěnou heslem, že se
bijí i za nás, pokládám za nehoráznou drzost.

Snad se aspoň vytříbí názory

Těžko věřit tomu, že stávka a blokády pohnou ministry k dostatečným změnám v
„reformách“, aby zůstaly reformami a při tom vycházeli co nejvíce vstříc
potřebným. Snad by tedy stávka mohla napomoci alespoň k vytříbení názorů, za
předpokladu, že obě strany se namísto urážek, bonmotů a arogantních
výšplechtů (v tom je specialista Kalousek) spolehnou více na věcné připomínky a
návrhy.

I stávkovat se dá s elegancí, není třeba členy vlády označovat za vnitřní
nepřátele. A s jistým porozuměním se dají přijmout i názory protistrany, není
třeba „vyrábět“ z odborářů nepřátele demokracie a vyděrače. Dobrým odrazovým
můstkem k tomu by bylo jednání tripartity, které svolává premiér Petr Nečas, ať
už se uskuteční před anebo po stávce.