Společenská atmosféra. Může houstnout, stát se dusnou a trvat neúnosně
dlouho. A téměř vždy se její konzistence mění kvůli politice, politikům, tedy
kvůli viditelným personám, jejichž konání je vnímáno jako normotvorné. I proto
změna atmosféry předchází zásadní společenské zlomy. A je docela dobře možné, že
taková změna momentálně přichází, protože tradiční hodnoty se zvolna mění ve
svou karikaturu a výraz „lidská práva“ je mnohými vnímán více jako nadávka než
zásadní pojem, k němuž jsme se historií velmi bolestně proklopýtali.
Zlo v obecném zájmu
„Měli bychom mít jasno v tom, že skutečnou novotou 20. století byl totalitní
stát a Osvětim. Osvětim je možno vysvětlovat také běžnými, archaickými pojmy
antisemitismu. Musíme pochopit, že tady neexistuje jasná organická souvislost.
Naše doba není věkem antisemitismu, ale věkem Osvětimi. A antisemita dneška se
už neobrací proti Židům, ale chce Osvětim, holocaust… Není lehké být
konfrontován s brutálním faktem, že ten nejhlubší bod existence, na nějž člověk
v minulém století klesl, není jen skličujícím příběhem jedné či dvou generací,
ale že představuje zkušenostní normu, která zahrnuje za určitých okolností i
naši vlastní možnost,“ upozorňuje spisovatel Imre Kertész, který ve svých
patnácti letech prošel nacistickými koncentráky v Buchenwaldu a Osvětimi (Čekání
na hodinu pravdy, Respekt 25, 2007).
Dodejme, že Kertészova myšlenka o zkušenostní normě je univerzální, netýká se
pouze Židů a šoa. Slovinka Marija, která v 90. letech přežila v Sarajevu válku,
rozjímá v knize Marijin Dvor (Dominika Prejzová, nakladatelství Dauphin, 2009) o
změně společenské atmosféry před válkou krom jiného i takto:
„Celý to bylo od začátku naplánovaný, myslí si. Tolik nenávisti a celá ta
válečná mašinérie přece nepřijde jen tak. Celá ta srbská propaganda, stokrát
omílaný lži, který nakonec vypadají jako pravda… Kolegyně z práce jí vyprávěla,
že její srbský sousedi, co byli taky v srbský straně, odešli chvíli před válkou
a nic jí neřekli o tom, co se připravuje… Jedna muslimská známá jí vyprávěla, že
když to začalo, přišel za ní její srbský soused a řek, že teď ji konečně může
znásilnit. A pak to opravdu udělal. Třeba ani nebyl šílenej, její známá říkala,
že až do té doby se choval úplně normálně, dobře spolu vycházeli. Jenže přeci
není možný , že by si na ni celou tu dobu brousil zuby. Spíš se mu třeba líbila
a v době obrácený naruby se to proměnilo v tohle. Ale možná nemá smysl hledat
nějaký vysvětlení. Spíš když se ve společnosti připraví taková atmosféra, určitý
podmínky, pak špatný věci jsou nejen přípustný, ale i žádaný, dějou se v obecným
zájmu a všechno je možný. I když hodně lidí si pak myslelo, že Srbové byli právě
takoví. Zvrhlíci, co celou dobu komunismu čekali na svoji chvíli, aby se mohli
vrhnout na svoje muslimský a chorvatský sousedy. Že to jsou lidi bez morálních
hodnost. No, je pravda, že bylo těžký je tak nevnímat, když je tak vykreslovala
propaganda z druhý strany, jako nelidi. Je těžký se pak v tý trochu lživý a
trochu pravdivý spleti vyznat… Srbové dělali nejhorší věci ze všech, i když
postupně do toho spadli i ty ostatní, ale asi nejde jinak…“
Ustavit takovýto „obecný zájem“, který staví na hlavu dosavadní hodnoty, nemusí
trvat nijak závratně dlouho, v bývalé Jugoslávii k tomu stačily tři roky.
Abychom použili známá klišé: když společenská atmosféra tímto způsobem
nesnesitelně zhoustne, přichází rozklad hodnot a jejich nahrazováním
zjednodušenými recepty, ideologiemi, které přes zjevné zlo, jež sebou nesou,
jsou za jistých podmínek přijatelné i pro majoritní část společnosti. Zejména
pokud se násilí a represe režimu nedotýkají v první vlně majority, jak to známe
z Německa po nástupu nacismu. Lion Feuchtwanger ve svém románu Oppermannové
popisuje rychlou změnu atmosféry s nástupem Adolfa Hitlera k moci, na osudu
židovské rodiny, která vlastní továrnu na výrobu nábytku. Ve zkratce řečeno:
ještě v momentě, kdy byl Hitler jmenován kancléřem, měla většina Němců k
Hitlerovi výrazy pohrdání či lhostejnosti, během necelého roku se naučili mlčet,
papouškovat führerovy nesmysly a v netušené míře i nadšeně podporovat jeho
„politiku“.
Atmosféra u nás už zhoustla
Atmosféra naší společnosti se posouvá podobným směrem či ke stejným antihodnotám
jako v uvedených příkladech. Již delší dobu je přijatelné označovat paušálně
Romy jako nepřizpůsobivé či je rovnou vykreslovat jako nepřátele. Všichni ti
Čunkové, Janáčkové, Jezerští, Řápkové a mnoho dalších prošlapávali cestu této
„přijatelnosti“ svou hloupostí, zevšeobecňováním či rovnou xenofobními a
rasistickými výroky. Další politici je bránili, policie je nevyšetřovala, soudy
je osvobozovaly, mainstreamová média většinou mlčela či je rovnou chválila.
Jejich dnešní následovníci již promlouvají ke svým voličům v atmosféře, v níž si
s policií či soudy už nemusejí dělat žádné starosti. Co se dříve jevilo jako
nevhodné nebo rovnou nemyslitelné, je dnes bráno jako běžné, jelikož se
proměnilo ve zkušenostní normu v tom smyslu, jak ji popisuje Imre Kertész. Zatím
„nejde o život“, to ale zpočátku nejde nikdy.
Posun norem zasáhl celou společnost, čehož důkazem je, že se projevuje v celém
politickém spektru. Tady včetně těch, kteří o sobě hovoří jako o levicových
humanistech. Někteří sociálně demokratičtí kandidáti nám v obecních volbách
předvedli xenofobii a rasismus, za který by se neonacistická Dělnická strana
nemusela stydět. Jediné, co následovalo, byla jalová a alibistická reakce
Bohuslava Sobotky. (Více
ZDE.)
U některých členů ODS už ani jejich xenofobní a rasistické zupáctví téměř nikdo
nevnímá, protože jim prochází naprosto beztrestně, v prvé řadě u matičky strany,
respektive jejího vedení.
Strana Věci veřejné (VV) opravdu „důstojně“ navázala na své předvolební hlídky,
které se podle odborníků nikterak nelišily od hlídek neonacistických. Lídrem VV
v Chodově na Sokolovsku se stal Ladislav Paštéka, nedávný člen dnes již
neexistující Národní strany. Ta svou politikou volně navazovala na české
prvorepublikové ultrakonzervativce a fašisty. Předobraz její politiky ztělesňuje
období těsně před okupací Československa nacisty, které je označováno jako
„druhá republika“ a které se vyznačovalo masivním omezením občanských práv a
svobod. NS dlouhodobě vystupovala proti přistěhovalcům, Romům a zaujímala
protiislámské postoje. Tato strana je známá i rasistickou publikací „Konečné
řešení otázky cikánské“, za kterou dostal její autor Jiří Gaudin podmínečný
trest. Odmítala též uznat existenci romského koncentračního tábora v Letech.
(Více
ZDE.)
Zkušenostní norma v praxi
Starosta Nového Bydžova vyzval pravicové extremisty, aby odvolali demonstraci,
kterou v Bydžově chystají, přitom je do svého města de facto sám pozval. Tak
dlouho a vytrvale hovořil o všech Romech ve městě jako o nebezpečných
zločincích, až se této lži chopili extremisti. Kdyby měl tento politik alespoň
trochu fištrónu, věděl by, že tento mechanismus tu už několikrát zafungoval,
nejviditelněji v litvínovském Janově: tak dlouho pokřikovalo vedení litvínovské
radnice, že všichni Romové v Janově jsou špatní, až si rasisti řekli, že to
stojí za pokus o pogrom.
Lidé tohoto typu, kteří jsou buď přímo extremisté, nebo se svým konáním pohybují
na samé hranici mezi jakž takž přijatelným a extremistickým, začínají pozvolna
pronikat do nejvyšších politických míst. A málokdo se nad tím pozastavuje,
protože společenská atmosféra se posunula ve prospěch těchto lidí, tudíž směrem
k extremismu. Ministr školství Josef Dobeš podle serveru Parlamentnilisty.cz
uvažuje o tom, že se jeho prvním náměstkem má počátkem března stát Ladislav
Bátora, který by měl mít údajně na starosti rozpočet, ekonomiku, správu a
eurofondy. Bátora kandidoval za krajně pravicovou Národní stranu ve volbách do
Poslanecké sněmovny v roce 2006 na prvním místě v kraji Vysočina. Časopis
Respekt citoval jeho výrok: „Pokud bych se měl s někým ztotožnit, byl by to
určitě Jörg Haider nebo Jean-Marie Le Pen.“ (Více
ZDE.)
Není to tak dlouho, co by Bátora dlel na okraji společnosti coby přirozená
součást jejího patologického odpadu.
A že Bátorovo případné jmenování nesvědčí nic dobrého o ministrovi školství
Josefu Dobešovi ani o Věcech veřejných, je nasnadě. (Ministerstvo sice označilo
Bátorův nástup na místo prvního náměstka za spekulaci, ale s poměrně velkým
zpožděním a s průhlednou výmluvou. Ta zněla, že ministr Dobeš chce napřed nové
personální obsazení konzultovat s premiérem a koaličními partnery. Takové
konzultace ke jmenování náměstka však žádný z ministrů nepotřebuje a nemá to za
povinnost – pokud tak přesto chce učinit, napovídá to, že jde o spornou osobu a
ministr si není předem jist, jak by její jmenování bylo přijato.)
Zakončím tentokrát otázkou. Kde se tento hazard, který se odehrává na základě
již zmíněné zkušenostní normy, zastaví? Opět na onom nejhlubším bodu existence,
na nějž člověk v minulém století klesl?
