Soudní samospráva romské komunity v 16.století

Společenské postavení romských skupin, které přicházely do střední a západní Evropy zřejmě od první čtvrtiny 15. století, bývá vykládáno tak, že zpočátku se tyto skupiny těšily ochrany ze strany světské nebo duchovní vrchnosti, o čemž se nám dochovaly doklady ve formě ochranných listů (glejtů) vystavených oficiálními autoritami. V těchto dokladech jsou také náznaky toho, že Romům (resp. vůdcům jednotlivých skupin) byla poskytnuta autonomie při rozhodování o přestupcích uvnitř romské komunity. Někdy z toho bývá dovozováno, že se jednalo o jakousi formu vnitřní autonomie, která byla typická pro tehdejší vztahy ve většinové společnosti (ve středověku měly určitá privilegia také některé profesní skupiny nebo jednotlivci).

Při odpovědi na otázku, do jaké míry je představa o autonomii romských skupin při souzení deliktů uvnitř skupiny oprávněná, je potřeba zkoumat dva hlavní typy dokumentů. Jedním z nich jsou kronikářské záznamy, které ovšem vznikaly v mnohých případech později než popisované události a jsou tak poznamenány dobovým pohledem na romské skupiny. Dalším z pramenů mohou být již zmíněné ochranné listy (glejty) vůdcům jednotlivých romských skupin, které ve své době sloužily při cestování jako obdoba dnešních pasů.

Podle nejznámějšího glejtu, který byl vystaven císařem Zikmundem na Spišském hradě dne 18. 4. 1423, dostal vojvoda Ladislav právo soudit a trestat příslušníky své skupiny. Tímto, popř. podobnými glejty nebo jejich opisy se vykazovaly romské skupiny při svých cestách po západní Evropě prakticky po celou první polovinu 15. století.

Podle kronikářského záznamu z 30. let 15. století, jehož autorem byl Hermann Cornerus, se v roce 1417 objevily romské skupiny poprvé v severním Německu a „měli také mezi sebou vůdce, kteří se nazývali vévody nebo hrabaty, kteří je soudí a které všichni poslouchají“. Podle této poznámky lze dovozovat, že rozsuzování sporů uvnitř komunity probíhalo bez ohledu na to, zda skupina obdržela glejt od oficiálních autorit. Glejty tedy zřejmě pouze potvrzovaly existující stav.

Postupem času docházelo k dezinterpretaci těchto glejtů. Již v květnu 1422 zaznamenal neznámý kronikář v Tournai přítomnost Romů na trhu a mimo jiné napsal: „Tito Egypťané (tehdejší název pro Romy) měli krále a pány, které poslouchali a měli privilegium, že je nemohl nikdo trestat kromě nich samých.“ V polovině 15. století neznámý kronikář v Augsburku dokonce zaznamenal, že měli „dopisy, podle kterých mohli ukrást, co chtěli, tomu, kdo jim neposkytl almužnu“. Tyto příklady ukazují, jak se v průběhu několika let na různých místech měnila interpretace glejtů, kterými se vykazovaly jednotlivé romské skupiny.

O soudní autonomii přitom mluví především Zikmundův glejt. Pozdější glejty z druhé poloviny 15. století naopak ukazují, že vůdci romských skupin se obraceli v případě rozporů uvnitř komunity na oficiální autority pro potvrzení svého postavení proti jiným romským skupinám. První střet mezi romskými skupinami byl zaznamenán v této době na hranicích dnešního Nizozemí a Německa. Ve východní Evropě byli jmenováni do čela romských skupin vůdcové, jejichž cílem byla především „ochrana“ území před vstupem cizích Romů (především v Polsku). V západní Evropě naopak oficiální autority sloužily k posílení postavení jednotlivých romských vůdců. Například ve Skotsku v roce 1540 dostal John Faw právo na „provádění spravedlnosti nad jeho skupinou a lidem, podle zákonů Egypta“ (na základě rozšířené legendy o egyptském původu Romů) a především na právo potlačit případný nesouhlas uvnitř romské komunity s jejím postavením. Vztah většinové společnosti k Romům byl zřejmě poznamenán lhostejností. Podle záznamů z Shetlandských ostrovů z roku 1612, týkajících se soudního procesu proti Romům, kteří byli obviněni z vraždy jiného Roma, jeden ze soudců prohlásil: „Není zvykem věnovat pozornost vraždě mezi Egypťany“. Závěrem lze konstatovat, že udělením glejtu se Romům nedostalo právo soudní autonomie, ale spíše glejty jen potvrzovaly dosavadní praxi. Romům tedy nebyla soudní autonomie udělena, ale existovala bez ohledu na oficiální potvrzení. Kronikáři píšící o příchodu Romů s jistým časovým odstupem (např. Cornerus, Aventinus, anonymní autoři z Augsburku nebo Tournai) se snaží čtenáře přesvědčit o tom, že Romům bylo dáno právo soudní autonomie uvnitř i vně komunity (právo beztrestně krást). Žádné takové právo ovšem nikdy žádné romské skupině samozřejmě uděleno nebylo a náznaky soudní autonomie byly jen potvrzením určité praxe a nikoliv udělením práva ze strany panovníka.