Nejen na informačním serveru ROMEA se objevují
texty týkající se homosexuality. Je to
hlavně v souvislosti s festivalem hrdosti a tolerance Prague Pride
2011. Česká republika v tomto ohledu působila relativně
tolerantně. Zákon o registrovaném
partnerství velmi pomohl, ale poslední dobou se
ozývají čím dál hlasitěji
názory o společenské nepřijatelnosti a
škodlivosti homosexuality. To mě nutí k
malému zamyšlení na toto
téma tolerance.
V našem životě je několik věcí, které
si můžeme zvolit a několik, které ne. Můžeme si zvolit,
jaké si oblečeme šaty, nemůžeme si zvolit, zda
budeme malí, velcí, zda se narodíme
bílí, tmavší, nebo
černí. Můžeme si zvolit své
chování k druhým. Nemůžeme
příliš ovlivnit jejich
chování k nám. A
další věc, kterou si nemůžeme zvolit je
sexuální (nebo chcete-li citová)
orientace.
Každý člověk se v pubertě zamiluje, jenže v
některých případech zjistí, že je něco
trošku jinak. Kluk zjistí, že se zamiloval do
kluka. Co s tím? Řešení v danou
chvíli neexistuje a citu člověk příliš
neporučí. Může ho pouze potlačit. Určité procento
lidí si zvolí “maskování”.
Takoví lidé si nikdy svou orientaci
nepřiznají. Velmi často založí rodinu a
mají děti. Gayům se sex se ženou nehnusí, pouze
jim nepřináší žádnou
radost. Chybí tam “milování”. Ten
krásný cit, který způsobuje, že
tělesný kontakt s druhým člověkem je jako
splynutí duší i těl.
Muž, který si zvolí tuto cestu se
nezřídka stává
nešťastným a velmi často i
největším útočníkem proti
jiným gayům. Nevím, ale
domnívám se, že se nejedná o tu
správnou cestu. Hlavně proto, že to je způsob
řešení, který není
fér vůči partnerovi – partnerce, potažmo manželovi či
manželce. Sám si neumím představit, že bych žil s
ženou, která by se do mě nikdy nemohla zamilovat, ne snad
proto, že by nechtěla, ale proto, že se spíš
zamiluje do jiné ženy. Osobně znám
případ homosexuálního muže,
který se oženil, měl ženu a děti a cca po deseti letech
manželství zjistil, že předstírat dál
není schopen a rodinu opustil. Jak se jeho žena
nejspíš cítila?
Jedna z rovin vnímání homosexuality je
ta náboženská. Nejsem křesťan a
hlásím se spíše k
buddhismu, nicméně často čtu názory typu:
“Homosexualita je Boží zkouška a je třeba
jí překonat.” Nevyvracím nikomu tento
názor, ani k tomu nemám jakékoli
oprávnění, ale zároveň s
ním tak docela nemohu souhlasit. Všichni jsme
Boží děti a Bůh nás všechny stejně
miluje. Na základě čeho by se rozhodl stvořit člověka tak,
aby měl homosexuální orientaci a musel s
ní bojovat? Jak s ní má bojovat?
Žít v celibátu? Jistě, je to jedna z
možností. Předstírat heterosexualitu?
Nevím, odpověď neznám. Boží
úmysly jsou příliš nad naše
chápání a podle mého zcela
kacířského názoru, může být
zkouška směřována nejen k osobě
homosexuálně orientované, ale i k lidem okolo.
Jak jsou schopni milovat bližního svého,
který se liší? Jsou schopni ho
akceptovat takového jaký je? Nesoudit a soud
přenechat Bohu? Samotná otázka víry a
homosexuality je velice obšírná a nad
rámec tohoto textu.
Lidé často říkají, že jsem až
příliš liberální člověk,
který nic neodsuzuje a všem se chce
zalíbit. S první částí
souhlasím, s tou druhou nikoli. Opravdu téměř nic
neodsuzuji. Odsuzování je snadné a tak
se snažím raději věci chápat a
přemýšlet o nich z různých pohledů.
Přesto jsou věci, které odsuzuji jednoznačně:
Násilí, agresivitu, zlobu a sobectví.
S myšlenkou, že se chci všem zalíbit
si také dovolím nesouhlasit. Kdybych se chtěl
všem zalíbit, budu psát
tendenční články o
černobílém vidění světa,
které se opravdu většině lidí
líbí. To naštěstí
neumím, ani nechci. Nemyslím si, že bych byl za
každou cenu rebel, ale jsem ochoten jít po méně
vyšlapané cestě, mám-li pocit, že je
to cesta správná. Je velmi jednoduché
odsoudit to, co neznám. Proto se snažím o
poznání. Než si vytvořím na
nějaký problém názor,
snažím se chápat tento problém z
více pohledů. Tím vzniká pocit, že se
chci zalíbit všem, protože většinu
názorů lidí chápu, i když s nimi
nesouhlasím.
To souvisí i s problémem rasismu,
víry, sexuální orientace. Abych si
mohl vytvořit názor, který má
nějaký smysl, musím problematiku alespoň
částečně poznat. Poznání zbavuje
zášti a nenávisti.
Z hlediska rasového mám názor
takový, že odlišnost lidí je
velkým obohacením celé společnosti a
je to asi to nejkrásnější co
máme. Neumím si představit, že by
všichni lidé vypadali, chovali se a mysleli
stejně, jako kdyby byli vyrobeni v tovární lince
na Tchaiwanu. Nesmyslným se mi jeví
popírání odlišnosti
jednotlivých národů a ras, stejně jako jejich
zdůrazňování a snaha nenalézt
styčné body. Je jednoduché říct “jsou
jiní” a pustit to z hlavy. Jistě, že jsou jiní,
ale kolik lidí je stejných i v rámci
jednoho národa či rasy? Rád
uvádím přirovnání k
automobilům. Opravdu není důležité, zda je
vozidlo bílé, černé či
hnědé. Důležité je, co má pod kapotou.
A tam zpravidla nalezneme naprosto totožné díly.
Abych se vyhnul nevědomosti, komunikuji pomocí internetu s
lidmi po celém světě. Za asi 15 let mého
používání sítě
mám spoustu přátel zcela
odlišných národností, ras,
víry i sexuální orientace.
Poznání je nejlepší způsob
boje proti předsudkům. Každý člověk je jediný,
jedinečný, nenapodobitelný a
zodpovědný pouze za sebe. Nemůže
příliš ovlivnit chování
lidí okolo sebe ani ve vlastní rodině. Může
ovlivnit pouze své chování a to jen do
určité míry. S lidmi jiných ras se
cítím velmi dobře a mám pocit, že si
vzájemně rozšiřujeme obzory. Při svém
zaměstnání potkávám i
velké množství Romů. Nikdy jsem s
žádným z nich neměl
sebemenší problém a
domnívám se, že to bylo
vzájemné. Lidská slušnost
prostě funguje. Naopak mě velmi mile vždy překvapila
přátelská atmosféra, neodtažitost a
pohostinnost. Myslím si, že člověk, který je
příslušníkem menšiny,
snadno rozpozná i skrývanou
zášť a předsudky. Na základě toho
přizpůsobí své chování k
dotyčnému.
V současné chvíli je další
módní záležitostí odpor ke
všemu islámskému. Stejně jako spousta
jiných předsudků, i tento odpor
vychází z neznalosti a
případných špatných
zkušeností. Když jsem byl v nemocnici, na
stejném pokoji se mnou ležel černoch – muslim z
Pobřeží Slonoviny. Tento spolupacient byl velmi
přátelský, ochotný pomoci komukoli a v
žádném případě nikomu svou
víru jakkoli nevnucoval, ani nehaněl jakoukoli jinou
víru. Myslím si, že i mezi muslimy je
takových lidí většina.
Extrémy jsou vždy viditelné.
Slušná většina nikoli. Fanatici a
hloupí lidé jsou všude. Fanatismus
potřebuje v podstatě jen záminku a je jedno, zda to bude
víra, rasa, národnost, politické
přesvědčení nebo třeba ekologie. Důvod pro fanatismus se
najde vždy. Škodlivost fanatismu a neschopnosti
přemýšlení a pochybností je
jasná.
