Žiji tu už více než 10 let a téměř jednou týdně mi někdo řekne: „Nejsme rasisti. Opravdu ty Romové jsou něco jinýho než ty vaši černoši!“ A proč ne? My Američané také často tvrdíme, že americký osud je zcela unikátní, a dokud se nám vše daří, je to docela veselá myšlenka. Ale když to začne jít z kopce, pak nikdo nechce být sám.
Minulý týden Evropský soud ve Štrasburku rozhodl, že Česká republika diskriminovala romské děti tím, že je zařadila do „speciálních“ nebo „zvláštních“ škol pro postižené, a to bez ohledu na jejich duševní schopnosti. Čeští úředníci protestují a stěžují si, ale je to oficiálně -rasová diskriminace.
Jediná dobrá zpráva je to, že nejste sami.
Ani nepamatuji na dobu, kdy jsem se dozvěděla o soudní kauze Oliver Brown proti školní radě města Topeka, která postavila segregaci v amerických školách mimo zákon. Oliver Brown byl otec a Afroameričan. Jeho dcera Linda musela jezdit daleko do školy přesto, že bělošská škola byla skoro za rohem. Brown požádal, aby do ní jeho dceru přijali. Její ředitel to odmítl a Brown jej i s dalšími rodiči zažaloval. Místní soudy se jim vysmívaly a kauza se táhla léta. Konečně v roce 1954 Ústavní soud Spojených států rozhodl, že segregace ve školství odporuje federální ústavě.
Když jsem maturovala v roce 1994, nebyl v mé škole ani jeden Afroameričan, ale není divu. Studentů bylo jen 30 a škola byla v daleké poušti Oregonu. Tam vůbec žádní Afroameričané nebyli. Ale byla jsem tam já, a bez takových, jako byl Oliver Brown, jsem tam vůbec nemusela být. Dnes mi podobnost mezi Brownem a usnesením Evropského soudu doslova bere dech.
1. Rozsudky zní skoro stejně.
Státní úřady byly shledány vinnými z rasové zaujatosti. Usnesení soudů odmítá argument, že rozdělené školy jsou pro děti lepší. Rozsudky znamenají obrovský precedent, který má dalekosáhlé praktické dopady.
2. V obou případech majorita tvrdila, že s minoritou nelze rozumně jednat a že členové minority jsou nepřizpůsobiví a degenerovaní.
3. V Americe i v České republice ústava dávno před těmito rozsudky zakazovala rasovou diskriminaci. V obou případech soud rozhodl ve prospěch nového federalistického smýšlení.
4. Obě kauzy byly podány ve prospěch skupin poškozených děti. V městě Topeka byla žaloba podána jménem dvaceti dětí. V Ostravě jich šlo k soudu osmnáct.
5. Jak v Americe, tak v České republice kauzy trvaly dlouho. Česká se protáhla na osm let. V Americe bylo před Brownem celkem 11 neúspěšných pokusů o právní ukončení segregace škol od roku 1879.
6. Odpůrci obou rozsudků tvrdili, že nejde o diskriminaci, protože ne každý Afroameričan nebo Rom byl zařazen do oddělené školy. V České republice je sice většina romských dětí zařazena do speciálních škol, ale není to sto procent.
7. V letech před oběma rozsudky úřady tvrdily, že oddělené školy pro menšiny jsou rovnocenné a segregace jen zajistí vhodné kulturní prostředí. Dnes i konzervativní prezident George Bush uznává, že to nebyla pravda. Oba soudy rozhodly, že segregované školy nemohou být z principu rovnocenné.
Romové nyní slaví morální vítězství. Soud uznal, že chyba za to, že nemají vzdělání, není jenom na jejich straně. Ale kdy se věci opravdu změní a jak?
Může nám kauza Brown proti školní radě poradit? Rok po vítězství podal Brown novou žalobu, protože první rozsudek nebyl respektován. Některé státy zavřely školy, aby nemusely pustit černé děti mezi bílé. Oficiální i neoficiální odpor byl obrovský. Černošští aktivisté byli několikrát zavražděni. Změny přicházely jen pomalu, a to nejtěžší vždy dopadlo na děti.
Můžeme říci, že ČR zvládla první fázi mnohem rychleji než USA. Jen soudy nám trvaly skoro 80 let. Lze proto doufat, že další fáze zde také bude o něco hladší, ale buďme realisty. K integraci dojde, ale nebude to bez bolesti – jak pro Romy, tak pro ostatní Čechy.
Mohu za sebe říci, že to stojí za to. Jsem vděčná všem dětem, které prožily první integraci v Americe, protože jejich úsilí mně a mnoha dalším dalo možnost stát se úspěšnými a samostatnými. Ráda bych, aby romské děti věděly, že to, co prožívají, není nadarmo.
