Sbohem, Vašku

S Václavem Kotlárem odešel jeden z výrazných představitelů českých Romů. Krátce před Vánocemi měl Václav Kotlár svůj druhý infarkt, selhávaly mu
ledviny a srdce už nevydrželo. Rodák z Litomyšle zemřel ve Fakultní nemocnici v
Olomouci, ve věku 51 let. Jeho smrtí skončila životní dráha jedné z výrazných
romských osobností této země.

Tatínek Vaška pocházel z obce u Nových Zámků, kde před válkou ještě pracoval a
handloval s koňmi. Maminka – taktéž z jižního Slovenska – se starala o
domácnost.

Václav, jeden z 11 dětí svých rodičů, dosáhl střední odborné vzdělání. Po
úspěšném ukončení ekonomky pracoval jako dělník v továrně Vertex na výrobu
skelných vláken v Litomyšli. Po roce 1989 založil se svými bratry firmu na
chemické odstraňování vodního kamene z tepelných zařízení. V moderní společnosti
tedy navázal na staletou tradici romských kotlářů.

Sám ve firmě pracoval v letech 1993 až 1997. Již tehdy také podnikal v oblasti
pohostinství, což mu vydrželo až do jeho smrti. S manželkou otevřel hospodu v
centru Svitav, která se brzo stala druhým domovem pro místní mládež. Od roku
1998 pokračoval v působení v oblasti čištění tepelných zařízení – nyní už v
rámci sdružení Chemapeva – až do roku 2006, kdy se mu výrazně zhoršil zrak
vlivem pokročilého stadia cukrovky.

Jeho syn vystudoval obor právního zaměření na Policejní akademii v Praze.
Dnes učí v hodnosti kapitána na Vyšší policejní škole pořádkovou činnost policie
nově nastupující policisty. Zároveň si dodělává doktorát z práva a studuje i
teologii. Dcera vystudovala Střední zdravotnickou školu ve Svitavách a následně
pokračovala ve studiu na Vyšší odborné škole v Praze v oboru nutričního
terapeuta jako diplomovaná specialistka. Její absolventská práce byla věnována
právě nemoci diabetu.

Během svých studií vypomáhala v rodinné hospodě, kde si její otec dával velký
pozor na to, aby si vybrala správného životního partnera. I proto jí dlouho
trvalo, než se konečně rozhodla založit rodinu. Když se Vaškovi narodila vnučka,
nedokázal ji už pořádně vidět, protože se mu hodně zhoršil zrak. To mu ale vůbec
nezkazilo ohromnou radost z toho, že se konečně stal dědečkem.

Václav Kotlár dlouhá léta působil jako neplacený poradce pro řešení problémů
Romů ve své rodné straně KDU-ČSL. V prvních letech nového milénia byl krajským
zastupitelem za ni a za „Koalici pro pardubický kraj“. V těchto letech působil
také jako člen vládní Rady pro záležitosti Romů. Na něj se obraceli lidé z
různých koutů republiky (ať už Romové či neromové) a žádali jej o pomoc,
například v souvislosti s postupem městského úřadu vůči romské komunitě. Vždy se
domlouval s oběma stranami a snažil se urovnat vzájemné vztahy.

Důležitou roli sehrál zejména v kontaktu se svitavskými úřady, při
objasňování vraždy svitavského Roma Oty Absolona. Krátce po smrti toho otce dvou
dětí mi zavolal, abych přijel a sehnal pro rodinu zavražděného právní pomoc.
Když jsem dorazil, v jeho hospodě už čekaly desítky svitavských Romů včetně
očitých svědků zákeřného činu. Na místě byli i členové slavné romské kapely
Točkolotoč ze Svitav. Domluvili jsme společný postup, vdova podepsala zmocnění
pro Jakuba Poláka, známého bojovníka za lidská práva, který pak rodinu
zastupoval před soudem. I díky jeho snahám byl pak mladý neonacista Vlastimil
Pechanec odsouzen za rasistickou vraždu ke dlouholetému vězení – přes počáteční
snahy místních policistů zahrát případ do autu.

Když v následujících letech probíhaly pochody neonacistů ve Svitavách na
protest proti odsouzení údajně nevinného Pechance, spolupracoval se svitavskou
Městskou policií i státní policií, aby nedocházelo ke konfliktům s Romy. Nikdo z
nich samozřejmě nemohl pochopit, proč se něco takového vůbec dovoluje. Po
neonacistickém pokusu o pogrom na Romech v severočeském Litvínově, v listopadu
roku 2008, podporoval Vašek vládní návrh na zákaz Dělnické strany: „Nalháváme
si, že to nejsou neonacisté a fašisté, i když je to jasné a zřetelné. Pouze si
přelepí znaky páskami,“ řekl tehdy Svitavskému deníku. Chování Dělnické strany v
Litvínově přerostlo podle Václava Kotlára únosnou mez: „Evropa jen naivně
přihlíží, jak určitá skupina lidí uzmula svévolně moc. Instituce by měly konat.“
Následující soudní zamítnutí návrhu zákazu ho ještě víc zneklidnilo.

Romy vždy upozorňoval na to, že pokud chtějí uspět v současné společnosti, musí
se vzdělávat. Komunikoval se starosty měst a obcí, dokonce i se členy vlády a
prosazoval státní podporu pro vzdělávání Romů. Přesto byl ale uznáván i mezi
olašskými Romy jako prostředník v jednání s okolním světem.

Jako praktikující katolický křesťan měl živou víru a nikoliv jen tradiční.
Každou neděli a o velkých svátcích během roku chodil pravidelně do kostela na
mši svatou. Rád se modlil a povzbuzoval Romy také ve víře v Boha. V září
loňského roku se zúčastnil i návštěvy papeže ve Staré Boleslavi. Jeho činnosti v
církvi odpovídal i důstojný křesťanský pohřeb, kterého se zúčastnilo celkem 6
kněží. Mezi nimi nechyběl ani známý jesuitský kněz P. František Lízna.

Naposled jsem Vaška navštívil v jeho hospodě v loňském listopadu. I když se
jí říkalo „čajovna“, měla nejlepší kávu v širokém okolí. Na cestě do Svitav jsem
se na ni vždy těšil. Moc se zajímal se o zdravotní stav malé Natálky, která se
stala v dubnu loňského roku hlavní obětí žhářského útoku ve slezském Vítkově.
Vyptával se mne i na vývoj zoufalého boje Čeňka Růžičku za důstojný památník
romským obětem nacistického tábora v Letech u Písku. „Jak to v této zemi půjde s
Romy dál?“ ptal se mě často. Nedokázal jsem v něm vzbudit velké naděje.

Nejsem ten, který by byl hoden Vaškovi napsat nekrolog. Jeho zásluhy si však
zaslouží, abychom na ně jen tak nezapomněli.

Áš Dejvlesa phrala.