Ke všem milým povinnostem mi přibyla další: Psát do
Deníku referendum každou středu pravidelný sloupek. Začínám příznačně v
pátek. Mezi nesplněnými resty a množící se nezodpovězenou komunikací mě od
podzimu snad nejvíc trápí dopis, který mi napsala kamarádka z Brna:
„Dělám teď po celé ČR přednášky o integraci cizinců a vždy se to zvrhne, byť
o tom vůbec nemluvím, v útok na Romy. Zatím kličkuju, myslím, že celkem dobře
střely vybírám, ale moc té problematice nerozumím. Nemáš nějakou literaturu,
článek apod.? Musím vymyslet strategii, kterou jim podám. Taková ta historie,
odkud co atd. je na nic. Potřebuju současnost. Proč dávky, kde je chyba…
Nemáš, prosím, něco? Dost čerpám ze Závodu ke dnu a takových těch obecných věcí.
Jinak, můžu zcela otevřeně říct, že se schyluje ke katastrofě. Nadává se na
Cikány v tramvaji, všude, ale v těch školách, to je hrůza. Je to časovaná bomba.
Co budeme dělat?"
Trápí mě to proto, že na to vlastně neumím odpovědět. Diskutovat o Romech a
rasismu jsem začala se svou babičkou, když mi bylo jedenáct let. S nějakými Romy
jsem se tehdy už sice znala, hráli jsme si v parku, chodili jsme společně do
školy, ale nevěděla jsem, že jsou to Romové, neviděla jsem to, nebyla jsem k
tomu vedená, vystupovala jsem tedy z pozice teoretika.
Babička však začínala své věty obraty, které mě již tenkrát svou nelogičností
rozčilovaly. Nejsem rasistka, ale… Nejsou všichni stejní, ale… Od té doby jsem v
této disciplíně měla být pocvičena tak, že bych vlastně měla být světovou
šampionkou. Během studií romistiky na to přišla řeč tisíckrát, ale já to stále
neumím.
Možná je zásadní chyba v tom, že hážeme všechny ty, kteří nemají rádi Romy,
do jednoho pytle. Přitom jsou někteří z nich přesvědčení rasisté, kteří věří, že
Romové patří k jiné, nižší rase, jiní mají jen podvědomý strach, další udělali
špatnou osobní zkušenost, kterou zobecňují, jiní žádné zkušenosti nemají, jen
reprodukují moderní pověsti, další jsou z různých důvodů nešťastní a trochu jim
pomáhá, když si vzájemně posílají „zaručené“ zprávy o tom, že Romové pobírají
nějaké extra dávky a mají nějaké výhody, které ostatní nemají. A pak jsou tu
lidé, kteří trpí existenčními starostmi, a narůstá v nich oprávněný vztek, který
je třeba někam směrovat… Každý takový člověk potřebuje mluvit o něčem jiném.
Rozhodně nemá smysl obviňovat spoludiskutujícího z toho, že je rasista.
Člověk označený za rasistu se cítí obyčejně dotčen. Rasismus nefunguje jako
analytická kategorie, nýbrž jako nadávka. A diskuze se následně zablokuje tím,
že dotčený vymýšlí nejrůznější argumenty, proč rasistou není. Může to nabrat až
groteskní podoby, jako se to stalo Jiřímu X Doležalovi, který napsal článek
Česko NENÍ rasistická země!, v němž dovozuje na základě ankety MF Dnes, že
Češi nejsou rasisté, protože je pro ně „přijatelnější, aby jejich prezidentem
byl výkonný Japonec nebo svědomitý Žid, než neschopný a zkorumpovaný Čecháček.“
Ne, to není zdařilá parafráze starého vtipu, ve kterém si spolu povídají
ředitel newyorské a moskevské filharmonie. Ředitel té moskevské říká: „My vůbec
nejsme rasisté. U nás ve filharmonii máme přesně 27 Židů. Kolik Židů máte ve
filharmonii vy?“ Ředitel newyorské se zamyslí a povídá: „A víte, že ani nevím?“
Jiří X Doležal to myslel zcela vážně (elegantně pominul skutečnost, že
popularita Tomio Okamury stojí zejména na protiromském rasismu), stejně jako
všichni ti, kteří nadávají na Romy a jako důkaz své nezaujatosti předkládají tu
svou jednu slušnou romskou rodinu, kterou znají.
Argumenty se dají použít nejrůznější. Zajímavé třeba je, jak se ukázalo, že
romské děti, které chodí do školy ve Velké Británii jsou úspěšné, byť byly v
České republice zařazovány do zvláštních škol. Nebo tím, že charakteristiky,
které jsou obecně připisovány Romům, jsou většinou vlastní
skupinám a osobám ohroženým
sociálním vyloučením, které se ovšem netýká zdaleka Romů všech a už vůbec ne
výhradně jich.
Je možné ukazovat na pozitivní příklady úspěšných Romů, ty mají však vždy
punc nějaké výjimečnosti a působí, jako by se jednalo o výjimku a proto je asi
lepší operovat s čísly, která jsou sice dnes už zastaralá, ale vyplývá z nich,
že ze zhruba dvě stě padesáti tisíc Romů v ČR jich na okraji společnosti žije
zhruba třetina. Zbylé dvě třetiny jsou více méně integrovány do české
společnosti, jen nejsou bohužel tak vidět. A často se k romství ani nehlásí – v
atmosféře protiromského šílenství to není zvlášť překvapivé.
Dají se také uvádět příklady škol , kde
praktikují inkluzívní vzdělávání a funguje to. Nebo příklady obcí, kde se
starostové a starostky rozhodli problémy skutečně řešit a situace se následně
zlepšila, neboť
na přístupu samospráv hodně záleží.
Můžeme argumentovat i tím, že pokud přistupujeme k někomu s předsudky, nemůže
to dopadnout dobře. I tím, že
odsouvání
problémů na okraj je jen zvětšuje.
Je dobré si ale uvědomit, že logika v takové diskuzi vlastně nemá místo –
pohybujeme se většinou v rovině emocí, které však mají také své zákonitosti:
Každý je rád vyslechnut, každý z nás potřebuje pocit, že jeho problémy někdo
bere vážně.
Vedla jsem loni na podzim dlouhý rozhovor s jednou paní na protiromské
demonstraci ve Varnsdorfu. Má taktika spočívala v tom, že jsem jen poslouchala,
nesnažila se protiřečit ani vysvětlovat, zajímalo mě, kam se rozhovor bude
ubírat, když jí nebudu o ničem přesvědčovat. Paní nejprve nadávala na všechny
Romy, dokonce chtěla s velkou bojovností proniknout do ubytovny, před kterou
jsme stály, a ukázat jim! Pak sama uznala, aniž bych ji jakkoli oponovala, že
vlastně jako problém pociťuje právě tyto nové ubytovny a se starousedlými Romy
vychází výborně.
Když mluvila ještě chvíli, přešla k tomu, jaká je korupce na státní úrovni,
ale hlavně u nich ve městě a nakonec se ukázalo, že je nezaměstnaná a
pravděpodobně už u toho zůstane, a to že ji štve ze všeho nejvíc. Byl to jeden z
mála rozhovorů na toto téma, ze kterého jsem měla vyloženě dobrý pocit. A
myslím, že to bylo oboustranné.
Takže moje hlavní rada je nakonec strašně zvláštní a asi to není přesně to,
co moje kamarádka očekávala. V individuálních případech bedlivě naslouchat tomu,
kdo na „cikány“ nadává a snažit se pochopit, co ho k tomu vede.
A co se týká společnosti jako celku? Rychlost a intenzita, s jakou se šíří
nejrůznější protiromské hoaxy a legendy, četnost rozhovorů, které je možné
odposlechnout v MHD, na ulici, v parku, nebo číst na sociálních sítích, skutečně
ukazují, že protiromských nálad je tu čím dál víc. Co budeme dělat? Je třeba
pojmenovat problém. A tím je, jak překvapivé, ekonomická krize a její řešení
současnou vládou. Dokud budou žít lidé ve strachu a nejistotě z budoucnosti,
budou někoho nenávidět. A tím někým jsou v našich krajích přirozeně Romové.
