Před lety se mě jeden Francouz, který přijel do České republiky dělat výzkum
o Romech a českém školství, zeptal, zda problémy, se kterými se zde Romové
potýkají, mají etnickou nebo sociální povahu. Tehdy jsem jeho otázku
nepochopila. S postupujícími léty jsem si ji však sama začala také klást a
odpověď se nehledala snadno.
Až docela nedávno mi došlo, že je to vlastně špatně položená otázka. Není to
samozřejmě buď, anebo, ale sociální i etnický rozměr jsou podstatné. Přitom je
však dobré tato hlediska nezaměňovat a pro lepší analýzu současného stavu si
jejich rozdíl uvědomit. Protože jejich směšování v důsledku znamená, že jsou
všichni Romové v očích majoritní společnosti „socky“, a když se řekne sociálně
vyloučení, představí si všichni Romy.
Současné vládě lze vyčítat ledacos. Neschopnost rozlišit tyto dva pohledy a
orientovat se v problému je bohužel asi ještě to nejmenší. Na první pohled zde
chybí to základní. A to vůle se vůbec nad těmito problémy zamýšlet. Současný
premiér se zviditelnil například tím, že mu postoj Francie k Romům nepřipadá
rasistický a vadilo mu jen to, že o tom Francie nejednala s Českou republikou.
Připadalo mu to totiž arogantní. Vůči Čechům samozřejmě. Tentýž premiér se v
září před začátkem summitu EU v Bruselu vyjádřil o situaci Romů takto: „V České
republice to považujeme primárně za sociální problém a problém vzdělanosti,
nikoliv problém, že by byla nějaká menšina diskriminovaná.“ To je opravdu
odvážné tvrzení a premiér se ho mohl dopustit jen díky tomu, že nikdy neslyšel o
praktických školách, nepokusil se asi nikdy hledat si byt nebo zaměstnání. I
jako příkladná modrooká blondýna jsem si nemohla nevšimnout řady rasistických
inzerátů. Co není explicitně řečeno, ale Romové se s tím potýkat přesto musejí,
nechci ani domýšlet. Premiér by si to třeba mohl někde přečíst anebo si třeba
nechat od někoho poradit.
Nečas však pokračoval ve svém projevu dál a tentokrát to vypadalo nadějněji: „Je
tady obrovský kus práce v oblasti sociální práce, zabezpečení kvalitního
vzdělávání, dostupnosti míst na trhu práce pro Romy a podobně,“ prohlásil a
nezaujatému posluchači by se mohlo zdát, že tedy alespoň sociální oblasti se
bude jeho vláda věnovat. To by ovšem nesměl vědět vůbec nic z toho, co se děje v
Česku v posledních měsících. Bylo to už mnohokrát všude napsáno, a jistě se o
tom ještě bude hodně psát, zvlášť ve chvíli, kdy reformy vejdou v platnost.
Chudnutí celých vrstev obyvatelstva se Romů dotkne hned dvakrát. Ti, kteří již
dnes mají problémy, je budou mít samozřejmě ještě mnohem větší. A Češi,
pociťující nejistotu, která u některých brzy přejde v reálné problémy, budou
samozřejmě hledat viníky. Že Romové jsou první na ráně, lze jen s lítostí a
obavami konstatovat.
To, že ministr Dobeš pozastavil koncepci, kterou na ministerstvu školství
prosazovala Klára Laurenčíková, že byl bez náhrady odvolán zmocněnec Michael
Kocáb a že si Nečas vybral za svého poradce Romana Jocha, to vše se ve světle
vládního přístupu k sociálním potřebám obyvatelstva jeví jako přirozené. Vládu
to celé prostě nezajímá. Nezajímají ji žádní občané a už vůbec ne nějací Romové.
Mnozí odborníci měli před volbami představu, že by vznikla meziresortní komise,
které by předsedal premiér a zasedali by v ní ministr školství, práce a
sociálních věcí,… a tato komise by se ve vší vážností zabývala sociálním
vyloučením. Paralelně by existovaly struktury, které se věnují lidským právům a
menšinám, a s těmi by tato komise spolupracovala. Výsledkem by byly jednak
strukturální změny v přístupu státu k sociálnímu vyloučení a jednak mnohem vyšší
objem peněz, který by do této oblasti plynul. To se dnes zdá být opravdu naivním
snem. Protože se současnou vládou se to má tak: diskriminace neexistuje, etnický
problém tu podle ní není. A ten sociální se svými asociálními reformami pokusí
ještě prohloubit. Máme se nač těšit.
Článek
vyšel v časopise Romano voďi 11-12/2010
KAM DÁL?
