Šarlota Filová: Rom má o manželce tradiční představy

Vyrostla na malé vesničce kousek od Brna. Ale tato Romka z „malé vesnice“ je
jako ryba ve vodě na řadě „velkých akcí“ v Brně. Šestadvacetiletou Šarlotu
Filovou znají příznivci multi-kulti uměleckých žánrů z pódia jako moderátorku a
tanečnici. Podle svých slov žije v klidné, šťastné a veselé domácnosti s
přítelem a kocourem v Brně. Od malička zbožňuje tanec, hudbu, knihy, kočky a
nově se věnuje počítačům a kolu. Nás toho ale zajímalo víc…

Většinou u Romů začínáme při rozhovoru u rodiny…

Jistě. Takže rodiče jsou oba z Moravy. Prarodiče potom ze Slovenska a Brna.
Představím pouze úzkou rodinu, jelikož nás je mnoho. Začnu maminkou Helenou.
Pracuje od svých 18 let v kuchyni. Věnuje se zejména studeným specialitám a
rautům. Mezi brněnskou cateringovou společností je její práce známá a troufám si
říct, že nejen tam. Tatínek Miroslav pracuje též od mládí, ale ve stavebnictví.
Krom našeho domu toho už postavil spoustu. Mám pouze jednoho sourozence a to
bratra Mirka. Ten mě předběhl a sám je tatínkem dvou krásných dětí – Nelly a
Maxima. Nesmím opomenout také manželku Denisu.

Doma jste používali romštinu nebo jen češtinu?

Rodiče na nás doma romsky nemluvili. Doma se hovořilo česky. Od malička jsme
žili jako každá druhá rodina v Česku, jen s tím rozdílem, že na oslavách se nás
sešlo vždy mnoho. Vzhledem k velikosti širší rodiny máme s bratrem romštinu „naposlouchanou“
z oslav, ale sami ji nepoužíváme. Já za sebe mohu říct, že se cítím mnohem
komfortněji v angličtině, němčině nebo chorvatštině. Pokud na mě někdo hovoří
romsky pomalu, tak i rozumím, ale nemluvím. Je to pro mě až 5 jazyk. Častokrát
se mi stalo, že mi dříve „naběhlo“ slovíčko v chorvatštině nebo slovenštině, než
v romštině.

Jak vypadalo vaše dětství? Tedy kamarádi, škola, okolí…

Jak jsem již zmínila – prostě klasická domácnost. S bratrem jsme chodili do
místní školky, já následně na čtyřletku, do páté třídy na základní školu v Brně
a druhý stupeň jsem absolvovala na Taneční konzervatoři (TK) v Brně. TK jsem
však musela opustit kvůli zdravotním problémům. Následovalo studium na Střední
škole (SŠ) managementu a umění, kde jsem prozatím studium ukončila maturitou.
Domnívám se, že jde o jedinou SŠ, kde se vyučuje projektové řízení, příprava na
vypsání grantových žádostí, struktura fondů Evropské unie a navíc jeden den v
týdnu se student věnuje umění. Pro mě to bylo divadlo… Podařilo se mi získat
pár certifikátů v oblasti fondů EU a administrativy.

To byla škola. A ti kamarádi?

Se školou se vázali i přátelé. Mám tedy spoustu kamarádů z různých
prostředí: kamarády od školky, tanečníky z TK, umělce ze SŠ a různých tanečních
uskupení, hudebníky. Pokud bych ale měla hovořit o přátelích, tak ty spočítám na
několika prstech. Jsou to lidé, na které se mohu spolehnout a i po letech si
máme stále co říct. Tito přátelé jsou různých národností a etnik. Rozhodně jsem
za ně ráda a velice si vážím každého z nich. Jsem ráda, že jsem danými
prostředími prošla. Zejména pak konzervatoří. Atmosféra té školy byla naprosto
odlišná od okolního světa. Dala mi směr, cílevědomost, odvahu.

Kterými zaměstnáními jste prošla a s jakými zkušenostmi? Nemířím teď jen k
problému Romové – Neromové, ale např. i současné problémy – příliš mladí a
„ostří“ manažeři ve vysokých funkcích, neplacené přesčasy atd. Stejně tak mě
samozřejmě i vaše pozitivní zkušenosti….

Začátek, to byla práce v neziskovce. Tam jsem se setkala s dobrým a
otevřeným přístupem nadřízených i spolupracovníků. Opravdu smekám nad všemi,
kteří pracují v terénu jako sociální pracovníci. Já pracovala jako
administrativní pracovník. Následoval odjezd do zahraničí, kde jsem si
zdokonalila zapomenutou němčinu a naučila se lokální srbochorvatštinu. Po
návratu jsem pracovala jako administrativní pracovník a přípravář účetních
podkladů pro jeden mezinárodní obchodní řetězec. Zde jsem se setkala taktéž s
pozitivním přístupem a kladným okolím. Moje nadřízená se chovala přátelsky a
přitom byla naprosto spravedlivá ke všem zaměstnancům, což ne každý manager umí.
V současném zaměstnání vykonávám pozici back office asistant v mezinárodní firmě
– v překladu „asistentka s rozšířenou působností“. Krom zpracovávání běžné
agendy, účetních podkladů atd. se starám i o celkový chod kanceláře a současně s
tím jsem projekt manager pro Slovensko. Což je výborné, jelikož si zopakuju i
slovenštinu, kterou jsem od školky neslyšela.

A problém Romové – Neromové v zaměstnání?

Ten jsem ještě nezažila. Nikomu na potkání nevykládám, že jsem Romka – já
tedy ovšem používám označení Cikánka. Samozřejmě pokud se někdo zeptá, tak
odpovím. Výrazná jsem až až. Nevidím v tom žádný problém. Ale upozorňuji, že
prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, mě formovalo a připravovalo na kolektiv bez
Romů. Proto mám občas problém spíš v prostředí čistě romském. Díky zaběhlým
tradicím a zvyklostem se občas stává, že mě Romové mezi sebe nevezmou. Jsem pro
ně příliš „gádžovská“. Otázkou pro mě ze začátku bylo, jestli bych to měla
vnímat jako nedostatek a měla se snažit to nějak změnit. Nakonec jsem usoudila,
že měnit se nemá smysl. Se všemi lidmi se vycházet nedá a přetvářka mě nebaví.

Narazila jste už na častý problém dnešního firemního života, tedy drsné
hochy v managementu?

Zatím jsem se nesetkala s „ostrým managerem“. Všichni mí nadřízení byli vždy
starší, spravedliví, orientovaní na výsledek, avšak s lidským přístupem. Co se
týká přesčasů, osobně s tím nemám větší problém. Vím, jakým způsobem se to v
současném zaměstnání řeší a přizpůsobila jsem se. Avšak obecně je to problém.
Pokud nemají zaměstnanci jasně stanovená pravidla, jak se problematika přesčasů
v dané firmě řeší, vznikají následné rozpory a dohady. Zároveň vzniká i
negativní atmosféra a postoj v týmu, potažmo k práci samotné. Na druhou stranu,
každý zaměstnanec je svým vlastním managerem a čas strávený v zaměstnání si musí
dokázat uspořádat. Od toho jsou na trhu nejrůznější příručky time managementu a
plánování – já pracuju s mentálními mapami, umožňují plánování čehokoliv.
Výborné, doporučuju.

Pracují či pracovali tam někde v okolí na podobných pozicích taky další
Romové?

V prvních dvou zaměstnáních ano, ve zbylých ne.

Tahle otázka je dost osobní, nemusíte odpovídat, ptám se trochu z takové
sociologické zvědavosti: Hodně často a pro mě překvapivě se na místech
vzdělaných Romů na nějaké důležitější pozici setkávám s tímhle schématem: Mladá
vzdělaná emancipovaná Romka, která si vzala Roma, to se ale někdy ukáže jako
nefunkční vztah, dojde k rozvodu, dotyčná pak žije s Neromem.

Takže abych se do toho nějak moc nezamotal, ptám se, je-li to pro vás
přijatelné: Vyhovuje vám víc „gádžovské prostředí“, nebo nějaký mix? Co z
„romských tradic“ byste považovala za vhodné jako emancipovaná Romka uchovat a
co je naopak z „moderního“ pohledu neudržitelné?

Hezká otázka. Model, který jste uvedl se mě netýká. Tato kombinace mi přijde
odsouzená k zániku již od první myšlenky na ni. Romští muži mají představu o
manželce přece jen tradiční. Jen málokterý je natolik otevřený, aby přijal fakt,
že jeho žena má např. vyšší plat než on. Vychází to z tradic a zvyků
zakořeněných ve výchově. Mně vyhovuje, jak jste sám uvedl, „gádžovské“
prostředí. To znám od malička a cítím se v něm dobře. S přítelem se známe
dlouho. Tančili jsem spolu několik let, takže romskou mentalitu a prostředí
trochu zná.

Neudržitelnou tradicí je představa ženy, která se stará pouze o domácnost a
děti. Je tak zaměstnaná od rána do noci, ale příjem nosí pouze manžel. Tento
model je v dnešní době nepřijatelný. V současnosti je nutné, aby do rodinného
rozpočtu přispívali oba manželé či partneři. Stačí si sednout s tužkou ke stolu
a propočítat si měsíční výdaje včetně stravy, energií, kroužků, auta, jízdenek.
Každý se jistě došplháme k číslu, které pokryjeme „s odřenýma ušima“. Připočtěte
si zvyšující se ceny potravin… no nebudu to víc rozebírat. Obrázek si každý
jistě dotvoří sám.

Jsem však pro udržení tradice „blízké rodiny“, kdy je pro jednotlivé členy
důležité mít přehled o všech ostatních. Člověku zůstává pocit, že ho má rodina
ráda a má v ní jistotu. V dnešní době individualistů se vztahy s rodiči
odsouvají na vedlejší kolej. Sama navštěvuji rodiče méně než bych chtěla.

Ještě trochu navážu. V dalším je podle vás ještě role a postavení ženy
řekněme v „průměrné“ české a „průměrné“ romské rodině jiné?

Další trefná otázka. Víte, že pícháte do vosího hnízda? Některé mé odpovědi
zaručeně naštvou spoustu lidí, ale máme svobodu slova.

Rozdíly najdeme zcela určitě. Obecně je romská žena vychovaná s hlavní orientací
na rodinu a domácnost. Její vlastní cíle jsou druhotné. A dokonce jsem si
všimla, že i ženy vzdělané bývají romskou populací hodnocené podle rodiny. Tedy
není tolik důležité, že vystudovaly. Jako hlavní otázka vždy zazní: „Jsi vdaná?
Máš muže? Děti? A pokud je odpověď ženy negativní, hned v očích dotazovaných na
žebříčku důležitosti klesá. Toto se mi nelíbí a říkám to záměrně, jelikož toto
jsou přesně ty otázky, které slýchávám já.

V normální rodině se dětem všeobecně dává prostor pro projevení se a následně se
motivují k vybranému cíli. To znamená, že ženy jsou orientované na vzdělání,
kariéru a rodinu. Moje výchova byla vedená touto formou. Maminka mě podporovala
v tom, co jsem chtěla dělat. Toto považuji za největší rozdíl.

Rýpal podotkne, že všeobecně klesá porodnost a v důsledku toho nebude mít moje
generace žádný důchod. Já ale zastávám názor, že neporodím dítě jen pro
uspokojení potřeb druhých. Chci, aby moje děti měli v nás rodičích oporu, a toho
dosáhneme uspokojením svých základních potřeb. Momentálně je to finanční
zabezpečení.

Rodina je důležitá, děti jakbysmet, ale není možné posuzovat ženu jen podle
vzorce: vdaná – ano, děti – ano, škola – ano, ale hlavně, že má děti.

To nemůže nikdo myslet vážně. Jak by k tomu přišly ženy, které děti mít nemohou?
To by nám mohli rovnou zase vzít hlasovací právo.

Máte teď víc přátel mezi Romy nebo Neromy?

Přátel mám víc mezi Neromy. Kamarádů pak spoustu Romů, Neromů i jiných
menšin a národností. Takhle rozdělovat mě to ale vlastně nikdy nenapadlo. Běžně
lidi neškatulkuji.

Když zabrousíme do celé té složité problematiky česko-romského soužití –
co by se podle vás především mělo nejdřív změnit na straně většinové
společnosti, a co u Romů, aby se věci pohnuly kupředu?

Víc otevřenosti a tolerance z obou stran. Budoucnost vidím v rodící se
generaci. Pokud ta bude koncentrovaná na vzdělání, otevřenost a toleranci, mohlo
by soužití menšin a většinové společnosti být lepší. Již nyní k tomu přispívají
mnohé neziskové organizace. Abychom dosáhli jakékoliv změny, je nutné zdolat dva
z několika kamenů úrazu, a to zaměstnanost a finanční zabezpečení. Romské rodiny
nechají své děti studovat jen pokud budou finančně silnější a v některých
případech, pokud pochopí, že jim nikdo nebude platit za to, aby děti do školy
poslaly. Toho dosáhnou pouze prací, kterou získají na základě vzdělání, praxe
nebo štěstí (zaměstnaneckém poměru nebo jako osoby samostatně výdělečně činné.
Je to začarovaný kruh, ale pokud by se vytvořily podmínky motivující
zaměstnavatele k vytvoření více pracovních míst především pro sociálně slabší
občany, tedy nejen Romy, existuje reálná šance na zlepšení situace. Viděla bych
to na formu daňových úlev pro zaměstnavatele. Myslím, že obdobnou myšlenku již
realizuje Romea. Tady mám ale pocit, že narazíme na další kámen, kterým jsou
samotní sociálně slabší, tedy i Romové. Nedokážu se zbavit pocitu, že někteří
jedinci do zaměstnání jít nechtějí. Zvykli si na pohodlnost a příjem bez práce.
Ti, kteří se snaží, nakonec práci najdou. Možná ne zrovna tu ideální, ale
nějakou přece.

Takže abych to zakončila: Každý děláme, co umíme.

Věnujete se intenzivně tanci, ale tuším – spíš v tom širším smyslu multi-kulti,
tanci africkému, ne? Dalo by se to rozvést? Odkdy, co vás k tomu motivovalo,
jací lidi vás formovali, na koho vzpomínáte nejvíc? Kde jste všude vystupovali a
s jakými výsledky?

No máte zajímavý zdroj, kdo to je? Jen facebook? Ano, momentálně se věnuji
africkému tanci. Přivedla mě k tomu přítelkyně, Američanka. Původně jsem chodila
na její hodiny jen z přátelství. Po čase mě to pohltilo a po jejím odjezdu jsem
se tomu začala věnovat více. Momentálně učím v tanečním centru v Brně, kde mám
hodiny od září pravidelně dvakrát týdně. Jedná se o klasický taneční kurz. Není
to taneční skupina, která by jezdila po soutěžích a bojovala v „battlech“, tedy
v tanečních soubojích jednotlivců. Zkrátka učím slečny a dámy různého věku, jak
si vážit sama sebe a přitom se i umět hýbat. Inspiraci čerpám nejen z afro
tanců, ale i z Indie, Orientu, využívám techniky naučené z Taneční konzervatoře.
Zaměřila jsem se na modernější pojetí afro tance. Tradiční afro tanec vyžaduje
mnohaletý trénink, ideálně přímo v konkrétní lokalitě. Já si ale nemůžu dovolit
odjet na 6 měsíců do Afriky studovat tanec. Teď už to nejde. Mám další závazky a
svoje zaměstnání. Na svých hodinách se neprezentuji jako učitelka tradičních
afrických tanců. Navíc nerada se tvářím jako bych pocházela z Afriky, když to
není pravda, tak jako většina Romů. Pocházím přece z Indie.

Těch druhů a stylů jste ale asi vystřídala víc.

Původně jsem ale začínala gymnastikou a baletem. Baletem to pokračovalo až
do konce základní školy. Souběžně s tím jsem se věnovala i tehdy modernímu stylu
disco dance. Jenže po poradě s lékařem jsem musela balet opustit. A tak jsem
pokračovala v disco dance. Postupně se přidávaly i jiné taneční a hudební styly
jako funky, house muzika a s tím i tanec, oprašovala jsem jazz, zaujalo mě
techno. Do dneška je toho spousta a vše se snažím spojit při svých hodinách.

Kde jste všude vystupovali a s jakými výsledky?

Výsledky jsem sama za sebe neměla. Neúčastnila jsem se soutěží jednotlivců,
ale skupin. Takže se mi podařilo získat společně s ostatními několika medailí,
některé byly i zlaté. Z úspěchů bych jmenovala účast na tanečních přehlídkách
nejen v Brně, ale i v Prostějove nebo na přehlídce mladých návrhářů v Praze,
taneční doprovody např. skupiny Gulo čar, účast na mezinárodní pěvecké soutěži,
koncerty v zahraničí, účast na soutěžích, spolupráci s choreografem Stylu Kabo,
pracovní pobyt v zahraničí, setkání se známými osobnostmi jako Ida Kelarová, Iva
Bittová, Adam Kraus, Enrique Iglesias mladší, kapela Jamese Browna atd. Ještě si
vzpomínám na malou roličku ve filmu Tajnosti, moderování na několika akcích,
účast v televizním pořadu Noc s Andělem, účast v dokumentu ČT2, na pár rozhovorů
v časopisech…

A vyloženě romským tancům jste se někdy věnovala?

Romským tancům jsem se nijak zvlášť nevěnovala. Ale pokud jsem na nějaké
oslavě, tak si vždycky zatančím. Nějaké ty základní kroky ovládám.

Můj názor laika: Po třech letech návštěv různých romských akcí mám trochu
dojem, jakoby se většina těch souborů, projevů, melodií prostě opakovala, stála
na místě, nerozvíjela dál. Souhlasíte?

Nejde o povrchní dojem. Prostě se to zastavilo. Ale nemůžeme se tomu příliš
divit. Fantazie není bezedná a nápad, který vymyslíte zrovna vy už určitě
vymyslel někdo jiný. Tím nechci nikoho omlouvat. Choreograf má možnost
kombinovat zdánlivě nekombinovatelné. Stejně tak skladatel a herec.

Na druhou stranu podívejte se na to očima trenéra. Máte řekněme 10 dětí ve věku
12 -15 let. Za rok jste schopný je naučit základy a vytvořit slušnou
choreografii, hry, skladby. Další rok má tato práce úspěch téměř na každé akci,
kde se objevíte. Ale děti jsou starší. Ti 15tiletí už jsou v „těžké pubertě“ a
často opouštějí skupiny kvůli vztahům. To pro vedoucího znamená najít další děti
v rozumném věku a začínat zase od začátku. Ti nejvytrvalejší zůstanou třeba do
třiadvaceti, ale pak zjistí, že k žití jsou potřeba peníze. A tak upřednostní
práci.

Zapracovat by však měli i organizátoři. Pokud chtějí pozvat již známou skupiny
měly by si ji nejdřív poslechnout, podívat se na jejich práci a posoudit, zda to
bude i tentokrát pro diváka zajímavé.

Párkrát jsem vás zažil jako moderátorku na veřejných akcích. To vám jde
všechno tak spatra, nebo máte nějaký PR trénink? Neuvažovala jste někdy o práci
v médiích?

Chtěla jsem být novinářka, ale jak jsem záhy zjistila, nemám na to dost
tvrdé lokty. Moderování mě baví. Vždy mám nachystané poznámky a body, které
musím a chci říct, tedy kdy a kde bude soubor příště, nové CD atd. Zbytek je
potom čistá improvizace, jako třeba zpověď na pódiu. Často se stává, že se buď
čas musí natáhnout nebo naopak zkrátit, takže se musím přizpůsobovat
harmonogramu, proto využívám improvizace.

Chtěla byste někdy třeba něco nafotit pro nějaký módní časopis? Ozval se
vám někdo s nabídkami?

Tak to mě neláká. Časopisy často zkreslují představy a já se nechci ničeho
takového účastnit. Ale abych odpověděla i na druhou otázku, nejsem prostě „ten
typ“. Nabídky jsem myslím ani žádné neměla

Máte v oblibě nějaké osobnosti, politiky, aktivisty, umělce, veřejně činné
lidi, kteří by podle vás mohly pomoct při řešení záležitostí spojovaných s mnoha
Romy?

K důvěře v politiky a aktivisty se moc vyjadřovat nechci. Nenapadá mě žádný
proaktivní, objektivní politik, který by chtěl problémy řešit a ne je
zahlazovat. Navíc se politice vyhýbám. Většinou jsem totiž naštvaná z průběhu
událostí. Třeba jako z úchvatné myšlenky snížit platy soudcům…

Cesta možná vede po vzoru nejrůznějších nadací. Ty mají mediální tvář, která o
problému hovoří s veřejností a informuje o možnostech pomoci. Např.: Jitka
Čvančarová nebo Aneta Langerová. Snad nikoho neurazím, ale klidně by to mohly
být osobnosti velikosti Lucie Bílé, Táni Wilhelmové, Karla Rodena možná i
Václava Havla. Všichni jsou veřejnosti známí, vyzařuje z nich přirozené
charisma.

Stačilo by vyjádřit podporu nějakému konkrétnímu inovativnímu a nadějnému
projektu. Třeba variantě společného projektu neziskových organizací z daného
regionu, ideálně celorepublikovému pokrytí). Doufám, že mě teď nebudou
bombardovat fanoušci zmíněných osobností. Použila jsem jejich jména čistě pro
ilustraci.

Slovo závěrem?

Úsměv pomůže téměř v jakékoliv situaci.

Vychází v Romano hangos 12-2011 na
www.srnm.cz