Rozhovor s režisérem Petrem Chmelou: Vesele o smutných věcech

Rozhovor s režisérem Petrem Chmelou o romské látce na divadelních prknech

Čím u vás vlastně povídka „Prokletá rodina“ zvítězila, když
jste se připravoval k dramatizaci původní romské látky?

Z mého pohledu měla nejjasnější dějovou linii. Zobrazovala hodně prvků
romské kultury – život v romské osadě, vztahy mezi mužem a ženou, vztah
Romů k mystice a klasický boj dobra a zla. Navíc jsem mohl obsadit omezený
počet herců a tato povídka měla vhodný počet postav. A ještě jedno aktuální
téma jsem v ní viděl, a to odloučení romského dítěte od rodičů. Mě
velice zajímá osud romských dětí v dětských domovech a strašně fandím
nízkoprahovým centrům, která působí přímo ve vyloučených komunitách a
snaží se umisťování dětí do ústavní péče zabránit.

Události v povídce jsou dost otřesné: násilný otec-pijan terorizuje
celou rodinu, vyděšená dcera porodí dítě v tajnosti sama na slamníku a v
závěrečné domácí bitce Kalmana vzteky klepne pepka. To jsou velmi vážná
témata, vy jste ovšem hru zahalili do komického hávu. Co vás k tomu vedlo?

Dílem právě fakt, že cílový divák měl být dětský. Dále pak i to,
že obsahově už je příběh tak chmurný, že jsme ho nechtěli dále zbytečně
zatěžovat. Zvolili jsme odlehčenou, zábavnou formu, která nám byla bližší
a z hlediska improvizací i výhodnější. Gagy a specifická volba humorného
jazyka k improvizaci patří. Během tvorby jsem si nicméně uvědomil, že povídka
Oláhové má půdorys antické tragédie, že by se dala rozdělit na expozici,
kolizi, krizi, peripetie a katastrofu a že tam dochází i k tomu očištění,
tedy katarzi. Ale aby se toto dalo využít, už by se musela napsat klasická
hra, a na to my jsme neměli ani energii, ani čas.

Prokletá rodina je ale doporučena divákům 4. – 7. ročníků základních
škol…

Anotace hry a první nabídky školám probíhají ještě před premiérou,
aby se zajistila sledovanost. Takže my jsme si věk diváků dopředu otipovali
na 2. stupeň základní školy. Důležité je, aby si z toho děti vzaly ty
informace, které jim chceme předat. Ty by z toho představení měly vyplývat
samy, a pokud to tak není, pak jsme to představení neudělali dostatečně
dobře. Ale v kostce: chceme přiblížit Romy a jejich vnímání světa a umožnit
divákovi nahlédnout za roušku každodennosti. Romský svět je barevný, plný
fantasknosti a zároveň Romové ctí stejné hodnoty jako my, snad s tím rozdílem,
že u některých z nich jsou Romové důslednější.

Na večerní premiéře se sešlo téměř výhradně dospělé publikum,
které možná ani nenapadlo, že je hra určená dětem.

Já jsem během procesu vzniku do určité míry ztratil odstup, respektive mě
ta látka do té míry pohltila, že jsem už nad takovými věcmi, jako je
vhodnost volby věkové skupiny, nepřemýšlel. Za žádnou cenu jsem nechtěl
oklešťovat ten příběh a všechno, co už jsme v té době o Romech věděli
a chtěli do toho dát jenom proto, aby se to mohlo hrát pro mladší publikum.

Jaké jsou reakce dětského publika?

Překvapilo nás, že děti mnohem intenzivněji vnímají tu vážnou stránku
příběhu než dospělí.

A dospělého?

Zatím představení viděli především naši známí a fandové divadla,
takže bych ohlasy nerad přeceňoval. Přesto to bylo mnohem lepší, než jsme
doufali. I odborníci z divadelní oblasti, včetně skladatele Vladimíra
Franze, hru hodnotili velice kladně. Na všech dosavadních reprízách bylo vždy
téměř plno, což nás velice těší.

Bez scénáře, improvizace, fixace

Čí to byl vlastně nápad, připravit romské představení?

Moje žena Stela Chmelová je ve 3. ročníku na romistice a napadlo ji, že
by Malé vinohradské divadlo mohlo mít ve svém repertoáru nějakou romskou
hru. Dlouhodobě máme v divadle program Divadlo školám, který by neměl být
jen pomůckou pro učitelky, ale měl by také zábavnou divadelní formou přibližovat
díla světové literatury, klasická dramata a rovněž jiné kultury dětem i
dospělým.

Když tedy padl návrh na „romské představení“, byla vaší představou
inscenace inspirovaná Romy, nebo to od začátku měla být adaptace nějakého
původního textu romského autora?

Prvotní popud bylo udělat romskou pohádku. Se Stelou jsme se dohodli, že
vybere nějaké texty, které by připadaly v úvahu. Věděli jsme, že existují
i romská dramata, ale tematicky nám nepřišla vhodná.

Co se ještě dostalo do užšího výběru při zvažování předlohy?

Figurovala tam povídka „Róza“ od Andreje Pešty z antologie Čalo voďi.
Róza má manžela ve válce a chodí za ní jeden gádžo, který se ji snaží
dostat. Pořád jí nosí brambory a slaninu a ona mu statečně odolává. Pak
jsme taky uvažovali o nějakém textu ze sbírky povídek Ilony Ferkové Čorde
čhave. Ty jsou skvělé a tam jsem si jeden námět odložil do budoucna.

Scénář k této hře neexistoval. Napsali jste ho?

Nejprve jsme si přečetli celou povídku vcelku a pak jsme si ji rozdělili
na kousky a bavili jsme se především o postavách. Snažili jsme se ze samotného
textu extrahovat co nejvíce informací, aby herci věděli, o čem hrát. Jaká
je Kalmanova dcera Marka a co dělá právě v tuhle chvíli? Proč je otec
Kalman zlý a věčně naštvaný? Jak se v hněvu chová k dětem Marce a
Vladkovi, jak k Rózce, své o hodně mladší ženě? Co znamená pro gádžovskou
rodinu přijmout romské dítě? Co pro romskou rodinu návrat dcery? Takhle
jsme si to celé rozebírali. Materiál, který jsme získali přímo z povídky,
jsme potom dále spojovali s tím, co věděla Stela z romistiky, co jsme
vypozorovali v létě v Žehře, co jsme viděli v dokumentárních filmech a
podobně.

Jak jste potom přenášeli slovo do prostoru?

Herci dostali jednoduché zadání – např. v úvodní scéně se Kalman hádá
se svým bratrem – a to měli nějak rozehrát. Musím podotknout, že herci Malého
vinohradského divadla jsou výborní improvizátoři; nazkoušeli tímto způsobem
několik představení, umí to, dělají to rádi a rádi na sobě v této
oblasti pracují.

Není scénář a improvizuje se, ta improvizace se pak ale v nějaké
podobě nejspíš zafixuje, ne?

Ve chvíli, kdy se díky improvizaci zrodí finální tvar nějaké scény,
musí se zafixovat, takže herci se odeberou k počítači a pořídí její
docela podrobný popis. Jakýsi scénář tedy vzniká ex post.

Režijně jste si navíc dovolil velký risk, když jste postavy nechal
mluvit česky s romským přízvukem – je třeba říct, že úspěšně.

Stela přinesla z romistiky informaci, že v romštině je vždycky přízvuk
na předposlední slabice, proto je „romská“ čeština tak specifická.
Hodně jsme se inspirovali nahrávkami, které Stela pořídila v létě na výzkumu
v Žehře, kam jsem na posledních pár dní dorazil i já. Dále jsme se
inspirovali Emilem Cinou, kterého jsme natáčeli a poslouchali.

Nikdo z Romů nepřišel

V programu děkujete kromě jiných Janu Červenkovi, vedoucímu katedry
romistiky, a dalším spolupracovníkům.

Jan Červenka nám zprostředkoval kontakt s Erikou Oláhovou, Jéňa Dužda
přeložil promluvu Staré Cikánky do romštiny a Stelina spolužačka Lucka
Kováčová nás přišla kriticky ohodnotit na zkoušku. Ale bylo pro nás
zklamáním, že jsme na premiéru pozvali řadu romských i neromských
osobností, ale nepřišel prakticky nikdo. Například Migel Horvát z Bengas
mi kolikrát povídal, že je potřeba přivést romská témata na jeviště,
ale na premiéře nebyl.

Jaká byla reakce autorky?

Erika Oláhová byla šťastná, bohužel na premiéru nemohla dorazit ze
zdravotních důvodů. Ale my jsme z představení pořídili záznam, který jí
pošleme na DVD.

Viděl jste nějaké jiné divadelní představení, kde by vystupovali
Romové nebo které by vycházelo z romské předlohy?

Například Šunen, Romale ve Viole s Hrzánovou a Bihárim. Režisérka Kofránková
má poctivý a citlivý rukopis. Vedle nás seděla jedna Romka a ta to s herci
prožívala nadšeně jako malé dítě – to mluví za všechno. Před několika
lety jsem viděl ve Strašnickém divadle hru Cikánská suita, ve které tančila
Angelika Samková a hrál houslista Marek Balog. Ani by mě nenapadlo té
inscenaci něco vyčítat obsahově, protože je skvělé, že tu něco takového
konečně vzniklo, ale jednoznačně tomu chyběla pevná režie. A v poslední
době mě zaujala hra Passengers Jiřího Ondry, který v dětském domově v
Letech šéfuje souboru romských dětí, které v ní účinkují.

Co byste rád uskutečnil v horizontu příštích deseti let?

Mám roztočený film, kterému interně říkáme „horor“. Podařilo se
nám objevit nová děsivá fakta ohledně vzniku Máchova Máje a v tom filmu
je odhalíme. V další tvorbě se možná i nadále budu věnovat romské
tematice.

Uživí vás umění?

Externě pracuji pro časopis Esquire jako překladatel z angličtiny a němčiny
a občasný autor. Řada mých známých se uměním živí. Já bych ale nikdy
nechtěl trvale zakotvit v kamenném divadle, protože je to hrozně pokřivený
a falešný svět. Navíc ve chvíli, kdy umění děláte proto, že musíte,
jako pásovou výrobu, tak to postrádá smysl.

Jediný, kdo má problém, jsme my

Máte mezi Romy přátele?

Naštěstí nějaké romské známé mám, i když se s nimi nestýkám tak
často, jak bych chtěl. Jsem rád, že můžu říct, že se s nějakými Romy
znám osobně. Já jsem teď v takovém stádiu, kdy je ještě pořád poznávám
a snažím se je pochopit. Do jisté míry už jsem se v tom poznávání někam
posunul.

Souhlasil byste s běžným názorem Čechů, že Romové se nechávají
živit státem, protože nechtějí pracovat?

Já nevím, co to znamená, že „nechtějí pracovat“. Přečetl jsem si
rozhovor s Rudou Dzurkem v knížce Jdeme dlouhou cestou. Dzurko je výtvarník,
to je přece taky práce; Picasso takhle pracoval celý život. A on tam říká,
jak ho štve, že si k němu Romáci chodí půjčovat peníze a pak to propijí.
Říct, že se Romům nechce pracovat, je velmi relativní. Ale asi platí, že
někteří neradi dělají to, co se jim nechce.

A kde se ten laxní přístup podle vás vzal?

Co jsem o tom četl a slyšel, do značné míry za to může komunistický
systém, který Romy odklidil z očí a dal jim přídavky, takže v nich vytvořil
závislost na státě. Na Západě jsou přece také Romové a tyhle problémy
nemají.

Máte pravdu, že to samé mi nedávno do telefonu říkal kanadský romský
spisovatel Ronald Lee: V Evropě jsme prý líní Romy skutečně integrovat, a
tak jim dáme přídavky a vyženeme je do ghett. V Kanadě musí každý
pracovat, aby se o sebe postaral; stát peníze nerozdává.

Pokud existuje tzv. romský problém, pak ho odstraníme jedině tak, že
Romy lépe poznáme. Zatím to vypadá, že jediný, kdo má problém, jsme my.
Až poznáme Romy, poznáme lépe i sami sebe. Jako Slovák žijící v Čechách
jsem řadu věcí o Slovensku také pochopil až tady.

 

Peter Chmela (*1980) se narodil v Bratislavě, kde studoval divadelní
dramaturgii, a posléze absolvoval režii činoherního divadla na pražské
DAMU. Čtvrtým rokem spolupracuje s Malým vinohradským divadlem, kde se v současnosti
hrají čtyři představení v jeho režii. 16. 12. 2010 si premiéru odbyla
jeho inscenace Prokletá rodina aneb O zuřivém Kalmanovi a statečné Marce na
motivy povídky Eriky Oláhové.