ROZHOVOR: Irena Horváthová - Věra z filmu El Paso
Narodila se 9. ledna 1979 v Brně, je dcerou operní pěvkyně a kytaristy. Vystupovala s cimbálovou muzikou už ve svých sedmi letech. Zároveň od dětství milovala funky, což se ukázalo jako nejlepší příprava pro roli frontwoman moderní romské kapely. Od svých patnácti let Irena zpívala s kapelou Synergy. Po svém rozpadu se skupina v roce 1997 přetransformovala v Gulo čar, kde Irena vystupuje spolu se svým manželem Pavlem Dirdou.
Co nám o své roli ve filmu El paso prozradíte?
Hraji vdovu Věru, osamělou romskou maminku sedmi dětí. Manžel jí zanechal jen spoustu dluhů, takže se musí vystěhovat do nouzového malinkého bytu, vrhají se na ni necitlivé ženské ze sociálky, čekají ji soudy, nejstarší dcerka jí utíká za mužským… Velmi jsem se do jejího trápení vcítila, jako bych to byla já sama, kdo bojuje se sociálkou, aby mi neodebrali děcka a nedali je do děcáku… Takže se mi zdá, že to bude smutný film.
Ale konec vůbec není smutný! A taky jsou tam dojemné i legrační situace, ne?
Máte pravdu. Film nakonec vyznívá přece jen nadějně.
A co dal film vám?
Byla to pro mě velká zkušenost. Mohla jsem si poprvé zahrát…
Jste ale zpěvačkou známé romské kapely Gulo čar, takže kamera nebo obecenstvo vás nevyvedou z míry.
Ano, ale mě moc lákal film, zajímalo mě, jak se to dělá, jak se to točí, protože v muzice je to trošku jiné. Je pravda, že si mě režisér Zdeněk Tyc vybral proto, že se nestydím před kamerou. Ale přitom jsem vůbec nevěděla, jak taková práce pro film vypadá. A to mě moc zajímalo. Mám z toho dobrý pocit.
Vypadáte ve skutečnosti velmi mladě, maskéři měli asi dost práce, aby z vás udělali ustaranou matku sedmi dětí!
Však mi každou chvíli přimalovávali kruhy pod očima. Ale někdy to ani nebylo potřeba, byla jsem hodně unavená a vyhublá, jak jsem jezdila na natáčení z Brna do Prahy, často i s vlastními dětmi. Tehdy mě zrovna bolel zub, osmička, trhali mi ji a zůstaly tam kořeny. Byla jsem celá oteklá a zničená. Ale Zdeněk Tyc i maskéři si libovali.
Jak se vám pracovalo s režisérem Tycem?
Velice dobře, poznala jsem, že je to moc hodný člověk. A to je pro mě moc důležité. Myslím, že i romskou problematiku poznal hodně do hloubky, přistupuje ke každému velmi citlivě. Klobouk dolů před ním.
Pro mě taky hodně znamenalo, že jsem se mohla setkat s našimi českými herci a mohla jsem si s nimi zahrát, s Lindou Rybovou, s jejím manželem Davidem Prachařem, velká čest pro mě byla zahrát si s Vladimírem Javorským a s ostatními herci.
Také jste mohla improvizovat?
Když mě něco napadlo, řekla jsem to podle sebe, tak jak jsem to cítila. Zdeňkovi Tycovi se to líbilo.
Jak staré jsou vaše vlastní děti? Ve filmu jich máte sedm!
Denisovi je dvanáct a Pavlíčkovi sedm, ten začal chodit do první třídy. Ale sedm filmových dětí pro mě neznamenalo žádný problém, bylo s nimi veselo. Ta děcka si mě strašně oblíbila. A na natáčení se mnou jezdil i Pavlíček, to mu bylo šest. Moje maminka chodila do práce, sloužila dvanáctky, takže mi nemohla pomáhat a já jsem Pavlíčka neměla kam dát. A protože můj muž Pavel taky pracuje, stará se o muziku skupiny Gulo čar, brala jsem mladšího synka a někdy i staršího s sebou i na natáčení. Nakonec si ve filmu zahrály obě moje děti, ale také z naší skupiny Kaloman Baláž, který představuje milého mé filmové nejstarší dcery. Je tam vidět i zkouška Gulo čaru.
Linda Rybová ve filmu na vás jako na maminku nakonec zařve, aby vás přesvědčila, že máte svěřit hluchoněmého synka do odborné péče. Bylo by to v romské komunitě nutné i ve skutečnosti?
Někdy to tak skutečně funguje, maminky jsou silně vázané na každé své dítě ještě tím spíš, když je postižené. Velmi se o ně bojí. A má-li se takové dítě dostat do nějaké odborné péče, musí být maminka opravdu přesvědčena, že je to pro její děcko dobré.
Myslíte, že film El paso nějak pomůže romské komunitě? Třeba že si „gádžové“ i Romové uvědomí svá specifika a budou si líp rozumět?
Určitě. Doufám, že diváky trochu i srdíčko zabolí až zjistí, že ti Romáci tak někdy doopravdy žijí. My Romové jsme hodně zbožní a otevření, se srdcem na dlani. Romové jsou jistě i hrdí, když vidí film ze života Romů. Doufám, že budou hrdí i na mě!
Víte, jak dopadl příběh oné maminky Věry ve skutečnosti?
Řekli mi, že je to podle skutečné události, ale přesně nevím, jak to dopadlo. A taky tu paní zatím neznám, jen doufám, že se s ní jednou v životě potkám, když jsem ji vlastně hrála!