Romský film na cestě k mainstreamu
Kdo jsme, kolik nás je a jak si můžeme pomáhat? To jsou základní otázky,
kterými se dva únorové dny intenzivně zabývali nejznámější romští filmaři, kteří
přijali pozvání do berlínského maďarského kulturního institutu Collegium
Hungaricum Berlin na festival Cinema Total 5.
Co mají společného berlínské Collegium Hungaricum a světoví romští filmaři?
Na první pohled je to trochu zvláštní kombinace a patrně by k tomuto spojení ani
nikdy nedošlo, nebýt maďarské režisérky a scenáristky Katalin Gödrös. Jak sama
říká, už před rokem si kladla otázku, jaký je rozdíl mezi filmy o Romech
zpracovaných Neromy a těmi, které vytváří Romové samotní. Jenže podporu pro toto
téma získala až o rok později, částečně díky náhodě – festival Cinema Total 5 se
konal souběžně s největším berlínským filmovým festivalem Berlinale, na kterém
svůj film Csak a szél (Just the Wind) světu představil i Maďar Bence Fliegauf.
Film, který je inspirovaný sérií osmi vražd v jedné romské rodině. A tak se
stalo, že si ředitel Collegia Hungarica vzpomněl na starý nápad Katalin Gödrös a
obrátil se na ni s přáním, aby během letošního festivalu Cinema Total uspořádala
setkání romských filmařů.
Hledáme romské filmaře
Toto přání padlo na úrodnou půdu a „tajný plán“, zosnovaný na schůzce dva
týdny před zahájením festivalu dokonce rámec jedné panelové diskuse dalece
přesáhl. V úterý 14. února 2012 se vůbec poprvé veřejně setkávají nejvýznamnější
romští filmaři z celé Evropy. Vedle sebe na pódiu usedají Katalin Bársony,
maďarská režisérka, romská aktivistka a výkonná ředitelka neziskové organizace
Romedia Foundation, Sami Mustafa, kosovský režisér, ředitel romské filmové
organizace Romawood a umělecký ředitel festivalu romského filmu Rolling Film
Festival v Prištině, Lidija Mirković, německá režisérka a aktivistka srbského
původu, zakladatelka iniciativy Haymatfilm, a Damian James Le Bas, britský
novinář, herec, spisovatel a filmař, šéfredaktor romského čtvrtletníku
Travellers’ Times. Tak byli představeni čtyři účastníci panelové diskuse, jedna
židle uprostřed pódia však dosud zůstávala prázdná.
Všichni očekávali čestného hosta večera – francouzského režiséra, herce,
scenáristu a skladatele Tonyho Gatlifa. Napětí rostlo, nejprve však diváci
dostali možnost ochutnat jeho nejnovější filmový výtvor Indignados. Na stěně za
pódiem se střídají záběry z Athén, Madridu i Paříže a na nich stovky a tisíce
rozzuřených mladých lidí, dovolávajících se větší svobody a spravedlnosti pro
všechny. Střih. Z moře vybíhá mladá žena v mokrých šatech, původem nejspíš
Afričanka, která právě dorazila k břehům Řecka. Střih. Opět stovky hlav a rukou
zdvižených k nebi, na plátně se objevují hesla jako „Nikdo není ilegální“ a
„Sjednocení lidé nikdy nebudou poraženi“. Střih. Mladá imigrantka stojí na rohu
náměstí plného demonstrantů. Na jejích rtech se pomalu objevuje úsměv, na
tvářích diváků se zračí pohnutí. Tony Gatlif vchází za bouřlivého potlesku.
Diskuse s názvem Seeking Roma Film Makers! (Hledáme romské filmaře!) může začít.
| Mezinárodní romská filmová komise |
| Cílem Mezinárodní romské filmové komise je umožnit většímu množství romských filmařů uskutečňovat své projekty a vytvořit větší uznání těchto profesionálních filmových tvůrců v jejich jednotlivých státech a po celém světě. K
|
„Podepíšu vše“
Tony Gatlif mluví žoviálně, občas zažertuje, přesto je v sále cítit úctu a
respekt vůči tomuto uznávanému filmaři. Během hodinové diskuse zazní abstraktní
témata, jako je domov a touha někam patřit, ale také čistě pragmatické otázky,
jako jak zprostředkovat divákům film o Romech a vyvarovat se přitom opakování a
dalšímu šíření nejrůznějších zažitých předsudků. Největší překvapení však
přichází těsně před tím, než musí Tony Gatlif opustit diskusi kvůli dalším
termínům, tentokrát v rámci Berlinale. Katalin Gödrös si stoupne před pódium a
vysloví klíčovou otázku: „Pane Gatlife, máme v úmyslu založit Mezinárodní
romskou filmovou komisi. Podpoříte náš záměr?“ Nikdo se nehýbá, jen tlumočník
usazený vedle francouzské filmové osobnosti mu šeptá do ucha. „Samozřejmě!
Podepíšu se pod všechno, co uděláte a napíšete!“ Tak zní odpověď Tonyho Gatlifa.
Ostatní filmaři zhluboka vydechují a povzbudivě se po sobě dívají. Diváci,
ačkoli o takové komisi slyší poprvé, propukají ve spontánní potlesk. Tony Gatlif
odchází, první část večera dospěla ke zdárnému konci.
Ve druhé části diskuse se řeč stočila k možnostem financování romských filmů.
Na pódiu se střetly dva názory, a sice mínění, že průlom romských filmů do světa
mainstreamu a filmového průmyslu není možný, a naopak tvrzení, že průlom možný
je, alespoň s patřičným množstvím vynaloženého úsilí. Například Katalin Bársony
vidí velké možnosti na asijském a arabském trhu, který se dle jejích slov v
současné době otevírá právě romským tématům. Její poslední film s názvem
Uprooted byl spolu s šesti dalšími vybrán mezi padesáti tisíci filmů pro uvedení
na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů al-Džazíry v katarském hlavním
městě Dauhá. Katalin Bársony za tím vidí jednak obrovské ocenění své tvorby, ale
také snahu politicky využít její film k upozornění na porušování lidských práv v
Evropě. Podle ní tak blízkovýchodní státy dávají najevo, že by si evropské země
měly nejprve zamést před vlastním prahem, než se pustí do kritiky jiných. Její
slova potvrzuje i Lidija Mirković: „Al-Džazíra momentálně produkuje ty nejlepší
filmy o Romech na světě.“
Romská reprezentace?
Otázka financování filmové tvorby se stala jednou z klíčových i při diskusích
o budoucí romské filmové komisi. Všichni romští filmaři se sešli hned druhý den
ráno, doslova se zamkli v moderní konferenční místnosti Collegia Hungarica a
nevyšli z ní dříve, než se shodli na základním znění deklarace, která dává
základy budoucí Mezinárodní romské filmové komisi. Krátce před sedmou hodinou,
kdy měla být deklarace slavnostně představena přítomné veřejnosti, však došlo k
prudkému a poměrně dramatickému střetu. Poroznosti všech totiž až do poslední
minuty unikla otázka, zda má být na seznamu osob podepsaných pod deklarací také
dlouhodobý spolupracovník Damiana Jamese Le Bas, který se účastnil řady
přípravných jednání ještě před úterním setkáním v Collegiu Hungaricu a který
pomáhal také s vypracováním znění deklarace. Jenže jako jediný z celé skupiny je
Nerom.
Vznikl tak zásadní konflikt mezi těmi, kteří zastávali názor, že má být do
komise zahrnut každý, kdo má zájem, a těmi, kteří se snažili udržet komisi jako
čistě romskou reprezentaci romských filmařů. Těsně před slavnostním vyhlášením
vypracované deklarace dospěl střet tak daleko, že na chvíli ohrozil veškeré
předchozí úsilí, a hrozilo, že na něm celý projekt ztroskotá. Celá skupina se
tak chtě nechtě a s únavou viditelnou ve všech tvářích znovu sešla u jednoho
stolu a pustila se do další dlouhé diskuse. Nakonec byla přijata první verze
deklarace, tedy s podpisem neromského zástupce. Filmaři se tak rozhodli pro
otevřenější verzi komise. V samotné deklaraci pak stojí, že v rámci komise bude
zajištěno rozhodovací právo Romů, a to díky tomu, že veškeré orgány komise budou
obsazeny z velké části romskými členy.
Odvážní filmaři
I přes poněkud turbulentní zakončení celodenní práce a přes hodinu diskusí
navíc byli večer všichni tvůrci deklarace velmi spokojení a optimističtí. Z
jejich očekávání pak vyplývají rozsáhlé naděje, ale také velké množství úkolů,
které musí Mezinárodní romská filmová komise zvládnout. Damian James Le Bas
především kritizuje současný stav, kdy Romové nemají vlastní reprezentaci ve
filmovém průmyslu a jsou zastupováni hlasy jiných, neromských filmových
scenáristů a režisérů. Krom změny tohoto stavu si od budoucí komise slibuje také
pomoc romským filmovým tvůrcům při financování jejich děl. Jak říká, mnoho Romů
neví, jak se spojit s finančními institucemi, jak vůbec začít, protože finanční
podporu většinou dostávají lidé, kteří již mají dobré kontakty s producenty. On
sám natočil svůj poslední krátký film Rokkerenna za 36 eur, z toho 30 eur
„padlo“ na benzin do auta. Jak říká, pro něj a u malých děl je to v pořádku. Ale
ne všichni tak můžou pracovat a už vůbec se tak nedají vytvářet velké, významné
projekty.
O velmi podobných cílech hovoří také Katalin Bársony, která doufá, že jednoho
dne budou Romové prostřednictvím filmu mluvit sami za sebe. Velkým přáním Lidije
Marković je, aby komise napomohla některým talentovaným a dobře vzdělaným Romům,
aby se přestali stydět za svůj romský původ a veřejně se k němu přihlásili.
Tvrdí, že když se před dvaceti lety začala věnovat romským tématům, zdaleka se
nesetkávala s tolika romskými profesionály jako dnes. Nyní je také na čase, aby
přestali skrývat svou identitu. Jen tak lze jejich potenciál opravdu využít.
Sami Mustafa vidí romskou filmovou komisi především jako pomoc pro mladé,
začínající filmové tvůrce, jako platformu, v rámci které jim bude možné předávat
dosavadní zkušenosti a znalosti. Také on je optimistický: „Před pěti lety tu byl
jen Tony Gatlif. Dnes je nás, tvůrců dokumentárních filmů, pět. A kdo ví, kolik
Romů v budoucnu ještě najde odvahu, aby překonali všechny překážky všedního dne
a pustili se do takového nebezpečného podniku, jako je filmování?“ Nezbývá než
popřát mnoho odvahy nejen začínajícím filmařům, ale také všem, kteří se ujali
úkolu vytvořit Mezinárodní romskou filmovou komisi. Protože takový úkol jistě
bude vyžadovat neméně úsilí a vynaložené energie.
