Ve vítkovické pobočce ostravské městské knihovny právě probíhá výstava židlí
malovaných převážně romskými dětmi v rámci probíhajícího projektu besed a
výtvarných dílen Dveře dokořán – O vudar pale. Židle jsou nádherné, hrají všemi
barvami a nejrůznějšími motivy: malované nebo polepené ubrousky, zebrové,
koťátkové, s aboriginskými ještěrkami, vlčími máky, pomeranči i nejasně
abstraktní. Jejich aukce proběhne 4. října, přesně rok po slavnostním otevření
knihovny, a ten, kdo koupí, neprohloupí. Navíc přispěje na výtvarné potřeby pro
další dílny. Ty, jak jsem se dozvěděla, jsou pro práci s romskými dětmi zcela
klíčové.
Romské děti totiž výtvarné dílny baví ze všech aktivit asi nejvíc. Obrovský
úspěch měla fotografická dílna Moje rodina, kdy děti pod vedením Františka
Řezníčka pořizovaly snímky svých sourozenců, kamarádů a rodičů. Jako asi
(téměř) spoustu dnešních dětí, také ty romské baví hrát hry na počítači a
surfovat po internetu, a to tak moc, že knihovnice musely omezit dobu užívání
počítačů. A někdy si děti přijdou jen tak poklábosit. Půjčit si knihu chodí jen
málokdo. „Děti nemají podporu rodičů a samy číst prostě nebudou. Ale i kdyby
chtěly, rodiče jim nepřijdou podepsat čtenářskou průkazku, bez které si nemohou
půjčovat knihy,“ shodují se knihovnice.
|
článek převzatý ze |
Když v roce 2004 Knihovna města
Ostravy (KMO) uvažovala o zřízení pobočky v Ostravě-Vítkovicích, čtvrti s
výrazným zastoupením sociálně slabých rodin a romské komunity a do té doby bez
kulturního centra, impulsy zřídit knihovnu romské literatury a literatury o
Romech přišly hned z několika stran.
Multikulturní centrum
Praha od roku 2002 realizuje projekt
Rozmanitost do knihoven,
jehož cílem je vytvořit z knihoven prostor pro setkávání různých kultur, a
nabídlo Knihovně města Ostravy, aby se projektu zúčastnila. Paní Zlata Houšková
z Národní knihovny podle svých
slov patnáct let snila o podobném projektu a ve Vítkovicích se splnění snu
přiblížila. Pracovnice KMO znaly prostředí a měly zkušenosti s podobnými
ostravskými lokalitami. „Jednou z inspirací pak byla ryze romská knihovna v
maďarském městě Pécs, která vznikla s podporou maďarského Goethe Institutu, kam
jsem se jela podívat. I v případě KMO hrála spolupráce s Goethe Instututem,
tentokrát pražským, výraznamnou roli, protože směřovala ke klíčovému donátorovi,
německé nadaci Hermann-Niermann Stiftung,“ říká koordinátorka projektu Irena
Šťastná. Tak vznikl v České republice unikátní projekt knihovny
Romaňi kereka – Romský kruh.
„Snažíme se, aby byla knihovna otevřeným prostorem pro bílé i nebílé,
prostorem pro kooperaci mezi Romy a Neromy,“ upřesnila Šťastná. Začlenění romské
a romistické literatury do běžného prostoru knihovny tak napomáhá osvětovým
aktivitám mezi Neromy a snahám o integraci Romů zároveň. Nehledě na to, že
knihovny už dávno nejsou jen místem, kde si člověk pouze půjčí knihu nebo
hudební CD. Probíhají v nich besedy se spisovateli a spisovatelkami, koncerty,
filmové projekce, přednášky, workshopy. Cílem projektu Romaňi kereka – Romský
kruh tedy není pouze nabízet romskou a romistickou literaturu a informace o
romských organizacích, ale také poskytovat Romům a Romkám prostor pro setkávání,
příležitost nově utvářet vlastní identitu a vést dialog s majoritou. Jak
podotýká Kateřina Sidiropulu, vyučující na Ostravské univerzitě, v zaznamenané
diskusi, jež proběhla před začátkem projektu: „Romové nemají romský veřejný
prostor, protože nemají národní stát.“ Knihovna jim ho může nabídnout.
Snaha o spolupráci Romů a Neromů je samozřejmě velkou výzvou, ale i
teoretickou otázkou. Knihovnice samy přiznávají, že je téměř nemožné rozpoznat,
kdo z jejich návštěvníků/ic je Rom či Romka a kdo ne. „Do knihovny třeba přijdou
dva kluci, jeden je tmavovlasý a má tmavou pleť, druhý světlovlasý s modrýma
očima, a jsou to sourozenci,“ říká Ivana Kalwarová, knihovnice z Ostravy-Kunčiček.
Navíc podle posledního sčítání lidu v roce 2001 se k romské národnosti v celé
Ostravě přihlásilo 658 lidí, odhady počtu romského obyvatelstva jen pro Ostravu-Vítkovice
se pohybují kolem 3000 (údaj je převzat z publikace Na cestě k romské knihovně,
která je ke stažení zde). Podle čeho tedy určit příslušnost k romské národnosti?
Kromě toho podle Kumara Vishwanathana, dlouholetého pracovníka s romskou
komunitou v Ostravě a zakladatele občanského
sdružení Vzájemné
soužití, existuje mezi Romy/kami samotnými velice silné kastovnické cítění,
které jim nedovoluje volně komunikovat s Romy jiných kast. Romové nejsou
jednotnou skupinou, na českém území žijí olašští Romové (a to zejména na
Ostravsku), původem slovenští Romové a potomci původních českých Romů a Sintů
(převzato z www.romea.cz), kteří mezi sebou ne vždy dobře
vycházejí. Podle Kumara je proto nutné důkladně znát tyto skupiny a jejich
vztahy v určité lokalitě před tím, než se začnou tvořit projekty týkající se
daného místa. A školit sociální pracovníky a pracovnice, aby nenastávaly
problémy při sestěhovávání Romů do jedné lokality…
O tom, že je knihovna zaměřena zejména na děti, člověk nemusí dlouho
přemýšlet. Ve speciální dětské místnosti je spousta barevného nábytku a koberců,
na kterých si děti mohou hrát, fond dětské literatury zabírá téměř stejně velkou
plochu jako fond literatury pro dospělé. „Knihovna má také netradiční pojetí
regálů v dětském oddělení, například setřídění fondu je tematické, takto se
romským dětem hledá lépe než v klasickém číselném systému,“ poukazuje Irena
Šťastná na další zvláštnosti. A na otázku, proč se zaměřují zrovna na děti
školního věku, knihovnice shodně odpovídají, že v dětech nejsou předsudky ještě
tolik zakořeněné, při aktivitách spolu vzájemně spolupracují. Navíc knihovny
běžně úzce spolupracují se základními školami, pro něž vytvářejí pásma besed a
přednášek. Takže je mohou do aktivit snáze vtáhnout. Specifika práce s romskými
dětmi mi objasnila Jarmila Košťálová, která besedy pro školy vede: „U romských
dětí musím mnohem více střídat aktivity. Nedokážou se dlouho soustředit na jednu
věc, potřebují tvořit.“
„Doufaly jsme, že díky dětem na akce knihovny přitáhneme také rodiče, protože
ti jsou klíčem. Někteří chodí, ale s výjimkou fotografické dílny se nám to zatím
moc nedaří,“ posteskly si knihovnice. Není se však čemu divit. (Minimálně)
padesát let tvrdých asimilačních praktik, potírání romského jazyka, využívání
romského obyvatelstva na manuální práci a prudký pokles životního standardu po
roce 1989 zanechalo své následky. „Víte, když některý Rom nebo Romka chce
studovat a číst knihy, má to hodně těžké. Většinová společnost se na něj nebo na
ni dívá divně, ostatní Romové mu říkají ´Na co ti to bude, proč to potřebuješ?´
a nikdo ho vlastně ve studiu nepodporuje,“ vysvětluje pracovnice vítkovické
knihovny Eva Chudejová. Nehledě na to, že vztah k vlastnímu jazyku je
přinejmenším opatrný. „V knihovně sice máme materiály v romštině, ale oni romsky
neumí,“ říká Eva Chudejová. Během druhé světové války totiž zahynula drtivá
většina českých Romů a Romek v koncentračních nebo vyhlazovacích táborech. Po ní
se do Čech stěhovali/y zejména Romové/ky ze Slovenska, a ti uměli pouze romsky.
Jenže mluvit romsky se nesmělo, ani ve školách ani na úřadech, a tak se postupně
naučili/y mluvit romským etnolektem češtiny. Pro vzdělanost Romů to však mělo
katastrofální následky. Učitelé/ky romštinu neuměli/y a romské děti tedy neměl
kdo naučit pořádně česky. Proto pak děti byly automaticky zařazovány do
zvláštních škol. „Předtím, než děti nastupovaly do školy, probíhaly kontroly, na
které se dostavily psycholožky z pedagogicko-psychologických poraden. Ty
automaticky děti dávaly do zvláštních škol. Je to prostě ´cigánské´ děcko, takže
tam do té školy půjde,“ vyprávěla zážitek mnoha romských rodin sociální
pracovnice Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih Miroslava Kokyová v diskusi před
vznikem knihovny, která je zaznamenána v knize Na cestě k romské knihovně. Děti
ze zvláštních škol pak neměly příliš mnoho šancí na uplatnění, navíc bez dobré
znalosti češtiny a v diskriminujícím českém prostředí.
Úspěch integračního projektu knihovny je obtížné hodnotit po pouhém roce
fungování. „Do knihovny zatím chodí převážně studující romanistiky, asistenti a
asistentky v romských komunitách a pravidelně si chodí půjčovat knihy asi pět
Romů,“ říká Eva Chudejová. Systém českého knihovnictví však některým lidem
přístup do knihovny a priori zamezuje. Ať už romského či neromského původu,
všichni ti, kdo se neumějí podepsat, se nemohou stát čtenáři a čtenářkami
knihoven. Na to, že funkčně negramotní lidé v České republice i přes povinnou
školní docházku žijí, mě upozornily jak knihovnice, tak článek Život s třemi
křížky publikovaný v Týdnu č. 37/2007. Knihovnice mi vyprávěly o starším pánovi,
který se chtěl do knihovny registrovat, ale neuměl se podepsat… Funkční
negramotnost jinak znamená, že člověk čte či píše souvislejší text s velkými
obtížemi. Další překážkou zaregistrování se do knihovny je neexistence trvalé
adresy. Kumar Vishwanathan mě pak upozornil, že pro některé Romy a Romky je
trvalé bydliště stále již přes deset let nedostupnou realitou.
Děti jsou občas příliš hlučné či se dokonce poperou, to když třeba dlouho
čekají v řadě na internet a nudí se, anebo když v knihovně zahlédnou někoho z
jiné romské „kasty“, než ze které samy jsou. A když je knihovnice z knihovny
„vyhodí“ s tím, že nerespektují řád, stejně se za chvilku vrátí a kolotoč
většinou začne nanovo. „Najednou bylo v knihovně úplné ticho. Vůbec jsme
nechápaly, co se děje. A pak jsme zjistily, že všechny děti sedí na bobku a
poslouchají, jak jim fotograf vypráví nějaký příběh,“ vyprávěla Eva Chudejová o
osobnosti nedávno zesnulého fotografa Řezníčka. „U romských dětí si musíte
vybudovat autoritu. Jednak nejsou zvyklé na to, že jim někdo říká, co mají
dělat, a taky z vás musí cítit, že je berete takové, jaké jsou, že se na ně
nedíváte s podezřením hned, jakmile vstoupí do dveří,“ říká Ivana Kalwarová. Pak
mi vyprávěla, jak si s ní kluci chodí povídat, a dokonce když jednou pršelo,
přišli si s ní zahrát karty… „Co s nimi mám dělat, vyhodit je? Aby se šli
flákat na ulici?“ směje se. „Kdysi, když byli moc hluční a nechtěli se ztišit,
jsem na ně křičela. Musí přece pochopit, že v knihovně platí nějaký řád a pokud
ho nedodržují, není tam pro ně místo. Jednou jsem jim ale řekla, že pokud se
neztiší, mohla bych taky přijít o práci, a to na ně kupodivu zabralo. Je to
zvláštní, na ´bílé´ děti tohle vůbec neplatí. Pro Romy má slovo práce asi
zvláštní význam. Dnes už stačí, když řeknu: Kluci, ticho,“ vysvětluje.
Ačkoliv si knihovnice a romské děti k sobě cestu našly, „někdy prostě nevíme,
jak se máme chovat,“ říkají knihovnice. Všechny prošly školením a knihovna
spolupracuje s několika sdruženími – například zde pracovala romská asistentka z
občanského sdružení
Společně – Jekhetane, spolupráce je navázána také s organizacemi
Bílý nosorožec a
Centrom, děti z
Vesničky
soužití se účastnily malování židlí – knihovnice však přiznávají, že by
potřebovaly další intenzivnější a důkladnější přípravu. A také novou romskou
asistentku nebo romského asistenta. Ta ze sdružení Jekhetane totiž kvůli
pracovní vytíženosti odešla.
Všechny knihovnice se ale shodují, že důležité je, že se děti do knihovny
vůbec dostanou, cítí se v ní dobře a mají prostor, kde se setkávat. „Nejlepší by
ale bylo, kdyby zde vzniklo komunitní centrum. Navíc, knihovna je sice zaměřena
na romskou komunitu, ale v obvodě žijí také děti jiných národností, třeba
vietnamské nebo ukrajinské. Ve všech pobočkách Knihovny města Ostravy probíhá v
letošním roce projekt
Všichni jsme
tady doma, jehož cílem je představit kulturu, tradice a historii pěti
národností žijících na Ostravsku, myslím si však, že bychom se na tyto skupiny
mohli zaměřit více,“ zakončuje Eva Chudejová.
Autorka je interní redaktorkou gitY
Od autorky: Psát tento článek bylo složité a
zajímavé zároveň. Potýkala jsem se s tím, aby mé věty nereprodukovaly
stereotypy, jež vůči romskému obyvatelstvu v naší společnosti jsou, například že
jsou hluční, nezajímají se o literaturu, děti žijí na ulici, atd. Ano, tito
Romové a Romky existují, ale rozhodně ne všude a všichni/všechny. Zároveň jsem
však musela brát ohled na přímou zkušenost knihovnic, jež některé předsudky
potvrzují… Také je zajímavou otázkou podle čeho poznat Roma a Romku – jedna
knihovnice říká, že do knihovny jich chodí asi pět. Ale jak je poznat? Podle
toho, jestli se hlásí ke své národnosti, nebo podle toho, jakou mají barvu
pleti? Ani jedno poznávací znamení však ani podle samotných knihovnic neplatí!
Jako problematické pak vnímám zejména to, že už při
přípravě besed knihovnice přistupuje jinak k romským a jinak k neromským dětem.
Zde se dají uplatnit socializační teorie, podle nichž si internalizujeme to, jak
k nám okolí přistupuje. Jestliže už k romským dětem (znovu otázka: Jak je
poznáme?) přistupujeme jinak než k neromským, jistě do nich tyto obrazy
vpisujeme a oni pak takové jsou.
V neposlední řadě bych chtěla upozornit na psaní
slova „Nerom". Stránky
www.romea.cz toto slovo píšou různě – Nerom, nerom. Označuje se tím
národnost nebo skutečnost ne-romství? Co pak obě varianty mohou ve svých
důsledcích znamenat?
