Vzhledem k tomu, že v ČR, již zanikla romská politická strana ROI, měla by
být snaha se strany Romů o formování nové důvěryhodné romské reprezentace, která
by mohla vystupovat jako právoplatný zástupce všech Romů a zároveň fungovat jako
rovnocenný partner pro stát. V naší zemi působí mnoho aktivistů a několik
desítek romských občanských sdružení, jejichž práce je velmi roztříštěná, chybí
jim řád, pravidla a určitá forma legitimity. Tito lidé se snaží víceméně
samostatně hájit a zastupovat romskou komunitu především na místní komunální
úrovni. Záleží pouze na nich, jak sami dokáží uspět především u představitelů
měst a obcí a jaké důvěry získávají u Romů samotných. Vzhledem k tomu, že
neexistuje žádná celostátní organizace, která by je dokázala sjednotit objevují
se názory, že pro případná jednání se státními institucemi a orgány samosprávy
nemají žádný mandát. Na tento stav již dlouhodobě poukazuje i nemálo romských
organizací.
Kdo má vlastně právo legitimně jednat a zastupovat jednu z nejpočetnějších a
nutno přiznat i nejproblémovějších národnostních menšin u nás? Měla by v ČR
existovat romská reprezentace? Potřebují vůbec Romové svoji reprezentaci? Jak by
taková reprezentace měla být zvolena? Mají se romští reprezentanti angažovat v
politice? Jak dosáhnout úspěšné politické participace Romů? Na tyto otázky se
pokusím odpovědět v následujícím textu.
Romové si uvědomují, že neexistence demokraticky zvolené politické
reprezentace, která by mohla vystupovat jako právoplatný zástupce všech Romů je
jejím velkým handicapem. Proto romští „předáci“ již dlouhodobě diskutují o
nutnosti sjednocení všech občanských iniciativ v zemi, které by umožnily vznik
legitimní romské reprezentace.
8. dubna 2004 při příležitosti Mezinárodního dne Romů svolal tehdejší
prezident International Romani Union (IRU ) JUDr. Emil Ščuka z tohoto důvodu do
Prahy Celorepublikovou konferenci. Cílem této konference bylo založení
zastřešující organizace romských představitelů a nevládních organizací pod
názvem Parlament Romů ČR. Domnívám se, že kdyby byl založen došlo by do
jisté míry dosaženo vzniku legitimní romské reprezentace. Je nutné říci, že pro
vytvoření zastřešující romské organizace, kde by proběhl jak demokratický výběr
romských zástupců, tak demokratické volby, by se iniciátoři mohli inspirovat v
zemích, kde již takové „Romské parlamenty“ fungují. Je to na Slovensku a v
Maďarsku. Nová zastřešující organizace by měla naplňovat vlastní program, jehož
cílem by bylo vytvoření jednotné legitimní reprezentace a tvorba návrhů a
doporučení na řešení problémů romské menšiny. Do romského parlamentu by měli
zasednout zástupci všech občanských sdružení, přičemž optimální varianta by byla
jeden až dva zástupci za jeden kraj. Je potřebné taktéž zmínit, že vytvořit
takovýto demokratický subjekt může trvat celé roky a výsledek je velmi nejistý.
Nicméně 6. května 2004 po dlouhém vyjednávání se podařilo ustanovit
zastřešující organizaci pod názvem Parlament Romů ČR. Do čela této organizace
byl zvolen známy romský podnikatel Milana Ščuka, bratr Emila Ščuky, kterého
předcházela pověst bohatého a rázného podnikatele. A právě kvůli těmto
„přednostem“ ho většina delegátů volila. Je mnoho lidí v romském hnutí, kteří si
přejí ve vedení silného a především bohatého vůdce. V romském hnutí přetrvávají
názory, že předsedou – lídrem by měl být především bohatý a vzdělaný člověk, od
kterého se očekává, že ponese odpovědnost za Romské organizace.
Domnívám se, že Parlament Romů v čele s předsedou Milanem Ščukou, nezačal
svoji práci zrovna nejšťastněji. Ukazuje se, že ne všichni jsou schopni dobré
nápady zrealizovat. Uznávám, že být v čele velké romské organizace není jistě
jednoduché. Vyžaduje to mimo jiné mnoho organizačních a komunikační dovedností.
Být bohatým a rázným podnikatelem nikterak nestačí pro samotný úspěch celého
projektu. Bohužel však bez vzdělaných lidí romské organizace ztrácejí vážnost a
kredit. Důležité proto je, aby se do procesu budování romské reprezentace
zapojilo více schopnějších lidí, kteří svým osobním přístupem a odhodláním
dokážou pozvednout její profesionální úroveň. Do tohoto procesu by se měli
zapojit především romští zástupci ze státní správy a dalších institucí, kterých
je již poměrně dost. V současné době to jsou romští poradci, terénní sociální
pracovníci, pedagogičtí asistenti a mnoho dalších romských středoškoláků a
vysokoškoláků. To jsou právě ti lidé, na kterých by měla stát budoucí romská
reprezentace. Zkrátka je potřeba nových vzdělaných a charismatických romských
lídrů, jelikož tradiční romské autority na to již nestačí!
Je velkou škodou, že se úsilí o sjednocení všech iniciativ v naší zemi
nepodařilo zdárně uskutečnit. Pokud by k tomu došlo – umožnilo by to vznik
romského politického subjektu, který by měl svoji legitimně zvolenou
reprezentaci. Tím by se nepochybně zvedla i samotná prestiž romského hnutí v ČR.
Proces tvorby legitimní romské reprezentace lze uskutečnit cestou, která není
nejkratší ani nejjednodušší, ale může vést k jejímu úspěchu. Tato cesta může
vést přes již fungující romské organizace alespoň regionálního charakteru, které
si svojí konkrétní prací vyslouží oboustrannou důvěru a budou usilovat o
spolupráci všech těchto organizací. Jestliže dojde k jejich spojení, pak mezi
sebou najdou vždy nejsilnější osobnost, která je dokáže zastoupit. Tak se
vytvoří reprezentativní složení, které bude zastupovat jen tu oblast a jen ty
členy organizace, kteří s ní vysloví souhlas. Postupně může dojít k rozšíření,
které už charakter reprezentace s celostátní působností může mít. To je cesta,
jak se znovu pokusit o vytvoření romské reprezentace, bohužel však nelze
očekávat, že toto zastoupení bude úplné a bezproblémové.
Další možnost jak vytvořit legitimní romskou reprezentaci v ČR je uspořádání
romských voleb. Ostatně tento názor již delší zastává a na různých úrovních se
snaží prosazovat předseda sdružení Dženo Ivan Veselý: Jedinou
možnou cestou, která může vést k vytvoření politické reprezentace Romů v ČR je
uspořádání romských voleb. Tyto volby by měly být organizovány za spolupráce
orgánů státní správy s Romy a jejich výsledky by měly být oběma stranami
respektovány. Každý Rom by měl na účast a také úspěch v takových volbách dostat
skutečnou šanci. Volení politici na všech úrovních by si měli přiznat, že pro
řešení některých problémů potřebují romské politiky s mandátem od Romů samých.
Tyto volby, pokud by se uskutečnily, bychom mohli vnímat jako menšinové –
národnostní, tedy pro všechny národnostní menšiny žijící na území ČR. Samotnému
vzniku menšinových voleb by však musela předcházet odborná diskuse všech
zástupců národnostních menšin zastoupených v Radě vlády pro národnostní menšiny
o případné novele menšinového zákona, který by takovéto volby vůbec umožňoval.
Domnívám se, že pokud by zástupci menšin tuto možnost přivítali, mohla by vláda
ČR začít o této variantě vážně jednat. Určitě by si to ještě vyžadovalo vyřešit
způsob, jak docílit realizaci samotných menšinových voleb. Domnívám se, že by
mohly být realizovány v rámci obecních voleb, nebo na menšinovém shromáždění v
obci, tak aby si příslušníci národnostních menšin tedy i Romové zvolili svoji
vlastní reprezentaci. Takto pojaté volby by mohly být jedním z možných řešení,
jak dosáhnout vytvoření smysluplné romské reprezentace, která by tím získala
legitimní mandát od svých voličů k rozhodování o svých menšinových
záležitostech. Osobně bych doporučoval chorvatský model, který vychází z
Ústavního zákona o právech národnostních menšin v Chorvatské republice, který
umožňuje každé národnostní menšině, která splňuje dané podmínky, ustavit a
zvolit si menšinovou radu pro jednání na všech politických úrovních od místní až
po národní úroveň. Chorvatská republika mimo jiné v článku 19 Ústavního zákona
zaručuje všem příslušníkům národnostních menšin právo na zastoupení v
Chorvatském parlamentu Saboru.
Domnívám se, že pokud nastane politická situace, která umožní výše zmiňované
volby, bude se muset uskutečnit i patřičná osvěta o tomto záměru mezi Romy
samotnými, aby byla získána jejich podpora a uznání. Nic to ovšem nemění na
faktu, že každá romská reprezentace musí být důvěryhodná, musí prokázat
schopnost, zodpovědně hájit sebe a obhajovat záležitosti své komunity. Získá-li
důvěru a uznání své komunity, získá tím i mandát hovořit jejím jménem. Skutečná
romská reprezentace by měla být tedy budována postupně od komunální úrovně až po
národní. Pokud tomu tak není, nemá potřebnou legitimitu a nebude uznávána ani
Romy samotnými, ani státními institucemi..
Je zřejmé, že formování romské reprezentace bude dlouhodobým a náročným
úkolem. Nepochybuji o nutnosti a existenci silné romské reprezentace, která by
dokázala jasně formulovat a prosazovat zájmy své komunity politickou cestou.
Veškeré snahy a pokusy o její založení velice oceňuji a vítám. Lze ji dosáhnout
případným sjednocením občanských sdružení a aktivistů v jeden reprezentativní
celek nebo konáním menšinových voleb. Obě tyto varianty jsou sice složité, ale
reálné. Důležité však je, aby se romská menšina v České republice rozhodla,
která varianta jejího dosažení je pro ní tou lepší.
Neexistence silné romské reprezentace je jedním z důsledků velmi slabé
politické participace Romů. Romové v ČR mají velmi málo svých politických
zástupců na místní komunální úrovni, žádného v krajských zastupitelstvích, a je
velmi smutné, že romská menšina nemá dosud jediného svého zástupce ani v
Parlamentu ČR. Tento stav není pro tak početnou romskou populaci vůbec příznivý.
Jednou z možností, jak se Romové mohou zapojit do politického dění v naší zemi,
spatřuji ve vyjednávání silných romských organizací s velkými politickými
stranami o zapojení řešení problémů Romů do volebních programů jednotlivých
velkých politických stran a přijetí romských reprezentantů na jejich volební
listiny. Myslím si, že by bylo od politiků čestné, aby se nevymlouvali na to, že
Romové nemají zastoupení proto, že nevolí nebo se nedokážou zorganizovat. Naopak
by měli romským kandidátům nabídnout volitelná místa na svých kandidátkách. Je
tady totiž národnostní menšina, která má ve společnosti neoficiálně bezmála
250.000 členů, kteří by měli mít své zastoupení. V systému poměrného zastoupení
by mělo být povinností každé politické strany nabídnout na volitelném místě
místo romským kandidátům a to bez ohledu na to, jestli se Romové dokážou
zorganizovat či nikoliv. To samo o sobě je gesto. Politické zastoupení
prostřednictvím velkých politických stran by mohlo značně napomoci v emancipaci
romské menšiny.
Pochopitelně by si to vyžadovalo určitou otevřenost a odvahu od českých
politických stran. Bohužel se stává, že v předvolebním období se málokterá
politická strana k takovému kroku odhodlá. Prosazovat aktivní řešení romských
problémů v předvolebním období se zrovna nemusí dané politické straně vyplatit.
Tato problematika není veřejností zrovna pozitivně přijímána. Naopak, pokud se
politik ukáže být důraznějším v řešení problému romské menšiny, obzvlášť před
volbami, tak jak to předvedl lidovecký kandidát do Senátu Jiří Čunek, může mu to
pomoci k vítězství ve volbách. Je však velkou chybou, že k volbám chodí příliš
málo romských voličů. Případné získané hlasy tak nejsou pro žádnou z politických
stran patřičnou motivací, což je velká škoda. Důvodem může být pocit, že
politické strany se nezajímají o každodenní problémy Romů a nenabízejí jejich
zdárné řešení. Na druhou stranu si za tento nezájem politických stran mohou
částečně i Romové sami. A to tím, že k volbám příliš nechodí a nekandidují. V
takových chvílích totiž nejsou ve volebním čase pro politiky zajímaví. Ti tak
nemohou počítat s případnými romskými hlasy, a tedy nemají potřebu nabízet
zdárná řešení. Myslím si, že pro celkové zlepšení dané situace může silná a
důvěryhodná romská reprezentace hodně udělat. Díky tomu by pak mohly politické
strany o Romech uvažovat jako o politické síle, která by mohla být při příštích
volbách tím významným jazýčkem na miskách vah.
