Romská miss: „Před zrcadlem trávím fůru času“

Devatenáctiletá Renata Čonková z Brna na jaře letošního roku vybojovala
korunku Miss Roma České republiky pro svého otce, který krátce před soutěží
zemřel. Má v plánu splnit mu i další přání – vystudovat vysokou školu a stát se
lékařkou.

Fotogalerie
Renaty Čonkové na iDNES.cz…

Liší se romská soutěž Miss od té klasické?
Je to stejné, o korunku soupeřilo dvanáct děvčat, nechyběla promenáda v
plavkách nebo rozhovor s moderátorem Janem Čenským. Jen v rámci povinné
disciplíny jsme musely zatancovat romský čardáš, a tím ukázat temperament
romských dívek. Ten tanec je náročný a ne každý ho umí.

Musela jste se ten tanec před soutěží naučit?
Nemusela. Talent na tanec mám v sobě odmala. Poprvé jsem na veřejnosti
vystupovala v devíti letech na romském festivalu ve Strážnici. Posledních sedm
let tančím v souboru Čercheňa pod vedením mojí maminky. Vystupujeme na
nejrůznějších festivalech, jezdíme často do zahraničí.

Bylo vždycky vaším snem, stát se Miss Roma?
Tím vítězstvím jsem splnila sen tatínkovi. Před dvěma lety jsem vyhrála Miss
Roma Moravy a táta si moc přál, abych zkusila i tuhle celostátní soutěž. Byl
vážně nemocný a bohužel krátce před soutěží zemřel. Kvůli němu jsem šla do
soutěže naplno. Ale věřím, že je nadále se mnou, dívá se na mě a je pyšný.

A neláká vás i klasická Miss?
Maminka se mě do Miss stále snaží dostat, říká mi, abych tu soutěž zkusila.
Já na to ale nemám odvahu. Navíc doma už dvě korunky mám. (Usmívá se.)

Jak vy sama vnímáte krásu?
Každý je krásný něčím jiným. Někdo si myslí, že má krásné vlasy, jiný
postavu. Jsou děvčata, co se hodně líčí a myslí si, že pak zkrásní. Pro mě je
především důležitá přirozená krása a krása, která vychází z duše.

Dbají o svou krásu romská děvčata víc než česká?
Určitě. Před zrcadlem tráví fůru času líčením a úpravou vlasů. U mě je to
stejné.

Toužila jste někdy po blond vlasech?
Nikdy jsem netoužila po jiné barvě vlasů, než mám. Černá barva vlasů je moje
přirozená a tím pádem nejlepší.

Umíte romsky?
U nás doma se romsky nemluvilo. Maminka romsky umí, ale s tatínkem jim
záleželo na tom, abychom uměly se sestrou komunikovat hlavně česky. Některá
romská slovíčka jsem pochytila při tancování a potom v divadle, kde jsem hrála v
muzikálu Cikáni jdou do nebe.

Jak jste se dostala k divadlu?
Choreograf brněnského městského divadla Vladimír Kloubek si našel na
internetových stránkách náš soubor Čercheňa. Navštívil naši zkoušku, kde jsme mu
ukázali romské tance, a pak jsem od něj dostala nabídku, zda bych mu nepomohla s
choreografií muzikálu Cikáni jdou do nebe. Tu nabídku jsem přijala s velkou
radostí, protože to byl můj dětský sen, stát se jednoho dne na okamžik Radou.

To je hlavní postava muzikálu. Co vám na Radě imponuje?
Obdivuji její volnost, temperament a pýchu Romky. Během příprav choreografie
viděl pan režisér moje nadšení z toho muzikálu, jak jím žiju, a tak jsem si
nakonec zahrála jednu z tanečnic haličského tábora, kde Rada žila.

Nepomýšlela jste přímo na roli Rady?
I když by to byl můj sen, přeci jenom nejsem herečka… Navíc Rada se během
představení musela vysvléknout, a to bych nikdy neudělala.

O Romech se tvrdí, že všichni mají pěvecký dar. Umíte zpívat?
Dlouho jsem to o sobě nevěděla, ale před dvěma lety jsme se souborem
vystupovali na festivalu Gipsy Celebration na hradě Svojanov, který každý rok
pořádá romská zpěvačka Ida Kellarová. Učí zpívat mnohočlenný sbor lidí z různých
zemí. V něm jsem byla i já, a právě tam jsem zjistila, že zpívat umím. Paní
Kellarová tvrdila, že zpěv je v každém z nás, jen o tom nevíme. A musím říci, že
měla pravdu.

Plánujete u divadla zůstat?
Pokud dostanu nějakou nabídku, která mě zaujme a bude možné ji časově
skloubit se školou, určitě ji přijmu.

Nyní studujete střední zdravotnickou školu. Nezláká vás možná po maturitě
ze zdravotnictví právě divadlo?
Divadlo a tanec zůstanou jen mým koníčkem, chci vystudovat medicínu a
pomáhat lidem. Chtěla bych se zaměřit hlavně na rehabilitaci, endokrinologii a
na práci na dialyzačním oddělení, protože tam často chodil můj tatínek, který se
léčil s ledvinami.

Pro mladé Romy není zrovna moc typické, že studují…
To opravdu ne. Záleží na rodičích a na jejich výchově. Pokud dětem připraví
podmínky ke studiu a vedou je ke vzdělání, tak je to snadné. Znám spoustu
vystudovaných Romů, kteří jsou právníky, lékaři, ale je pravda, že většina
mladých Romů raději pracuje, než se vzdělává.

Jak vaši rodinu vnímají ostatní Romové?
Myslím, že se na nás dívají trochu skrz prsty, protože žijeme jiným životním
stylem. Ale spousta romských rodin si maminky váží a respektuje ji, protože pro
ně pracuje. Mezi Romy nemám důvěrné kamarády, ale také s nimi ani nemám žádné
problémy. Vzájemně se respektujeme.

Setkala jste se už někdy s rasismem?
Ano, když jsem studovala na jednom z místních gymnázií. S rasismem jsem se
setkávala ze strany svých spolužáků a také ze strany některých profesorů. Bylo
to pro mě velice těžké, psychicky jsem to nezvládala, ale hodně dlouho jsem se
to snažila překonat a tu školu rozhodně dostudovat. Nakonec jsem přešla na
střední školu sociálních a zdravotnických služeb. Tady jsem rasismus nikdy
nezažila.

Kde máte víc kamarádek – mezi Romkami, nebo mezi ostatními dívkami?
Tak napůl. Za kamarádku považuji maminku, stejně tak i sestru, sestřenice a
tety. Mohu s nimi mluvit o všem. Je to rodina, ta drží při sobě. Kamarádka vás
většinou zklame.

Je něco, co vám na Romech vadí?
Romové by se měli mnohem víc aktivně věnovat svým dětem, motivovat je, aby
studovaly, a mohli by víc pracovat. Taky mi vadí a mrzí mě, když děvčata už v
šestnácti letech otěhotní, musejí se starat o rodinu a skončí tak se svými
koníčky. Takhle dopadly i naše tanečnice v souboru.

Váš přítel je také Rom?
Ano je. Jmenuje se Radek Horváth a studoval taneční konzervatoř. Kvůli
zdravotním problémům musel sice studium přerušit, ale chce se k němu vrátit.

Dokázala byste si za svého životního partnera vybrat někoho, kdo není Rom?

Spíš ne. Bála bych se totiž, že mi jednou vyčte můj původ. Takže za muže
budu mít Roma, ale samozřejmě vzdělaného, slušného a také tolerantního.
Takového, jako mám teď, s kterým je spokojená moje maminka a schválil mi ho i
tatínek.

Jak asi bude vypadat život Renaty Čonkové za deset let?

Určitě budu mít vystudovanou vysokou školu, bude ze mě lékařka, šťastně se
vdám a také založím rodinu. Přála bych si jen dvě děti, a to i přesto, že je u
Romů normální mít dětí víc.

Maminka Darina Čonková

Vždy se věnovala práci se znevýhodněnými skupinami lidí. Posledních deset let
pracuje jako terénní sociální pracovník v poradně brněnského romského střediska
Drom. Vedle toho se zabývá také personalistikou a vyučuje rodinnou výchovu na
střední škole sociálně právní. Vede folklorní taneční soubor Čercheňa.

1. Které vlastnosti si u Renaty nejvíc ceníte?
Vážím si hlavně její pravdomluvnosti, laskavosti a cílevědomosti.

2. Myslíte, že by Renata uspěla na Miss České republiky?
Bylo by to skvělé. Rozhodně ji v tom podporuji. I kvůli tomu, že by to
motivovalo romskou mládež a pozvedlo by to romskou populaci. Ale myslím, že
Renata už nepřemýšlí o žádné další soutěži Miss, nechce být neustále středem
pozornosti. Dva tituly krásy jí stačí.

3. Po kom je krásná?
Krásu jí nadělil Bůh. Krásná je také její sestra, i když vypadá úplně jinak.
Renatka zdědila krásu po tatínkovi a povahu po mamince.

4. Čím byste chtěla, aby se jednou živila?
Byla bych ráda, kdyby byla lékařkou, získala vzdělání. Divadlo a tanec
jednoduché nejsou, kariéra tam netrvá navěky. Zato vzdělání věčné je.

5. Má nějakou neřest?
Má ráda drahé a značkové oblečení. Ale za oblečení a zlaté šperky utrácím
peníze já, protože mi dělá radost, když je krásná. Před smrtí to dělal její
otec, nyní ho tím nahrazuji já, takže je to vlastně moje neřest.