Romové pod diktátem státu či ovíjení neviditelnou rukou trhu: výsledek se příliš neliší

Proč opakovat sliby Václava Havla z konce roku 1989, všechna ta jeho
chlácholení, k čemu nedojde, a vypočítávat, že zrovna k tomu všemu za oněch
dvacet let just došlo? Tehdejší opozice sama nemohla vědět jistě, co přijde.
Přes nenásilnost a jistou teatrálnost Listopadu, okrášlenou moralizujícími
cingrlátky, šlo o revoluční nahrazení totalitního režimu parlamentní demokracií
a tržní ekonomikou se všemi plusy a minusy, co z ní plynou. V celkovém součtu to
hází spíš plus než minus – raději úplavici nežli mor, raději nemít z čeho platit
složenky než mít předplaceno apartmá ve věznici Oráčov za distribuci časopisu
Vokno…

Kam zažene nový systému většinu Romů, to už se tenkrát odhadnou dalo. Nemluvilo
se o tom ale. U nás na stole ležela kupa jiných problémů, a v západní Evropě
Romy zastiňovala palčivější tematika přistěhovalců z Třetího světa. Teprve
křiklavé barvy šatů a natažené ruce rumunských a jugoslávských Romek na
nádražích a před kostely západoevropských měst motivovaly i západní vlády, že v
90. letech zaměřily více pozornosti nejen na východoevropské, ale i „své“ Romy.
Díky tomu začaly přibývat materiály, odkrývající detaily romské reality tam, kde
Romům nikdy žádné stalinistické sociální inženýrství život naruby neobracelo.

Jde o zajímavé čtení. Plyne z nich, že KSČ bylo někdy v souvislosti s Romy
vyčítáno také to, co se občas dělo i na Západě, jindy se naopak KSČ podařilo
(ovšem násilnými, nepřijatelnými metodami) to, k čemu se na Západě chtěli
přiblížit. Řečeno zjednodušeně a za pomoci rozmanitých pramenů (Romano džaniben,
některé překlady plzeňských antropologů, zjištění romských poslankyň Evropského
parlamentu Jarókaiové a Mohácsiové, novinové zprávy): velká část Romů, ať už
mluví katalánsky, starorumunsky, romsky či anglicky, ať kočují, žijí ve městech
či na venkově ve Francii, Španělsku, „západním“ Německu, Holandsku, Řecku,
Británii či USA (nebo dokonce za Saddáma Husajna v Iráku), se neblíží co do
profesní či vzdělanostní charakteristiky obyvatelstvu těchto zemí. Ani tam se
bohužel integrace příliš nedaří.

Není tím myšleno, že všude v těchto zemích by existovala děsivá ghetta plná drog
a dluhů na nájemném. Ale najdeme tam, stejně jako u mnoha Romů přiškrcovaných
východoevropskými režimy, odstrčenost na okraj společnosti, větší míru školních
absencí či negramotnosti, zdravotních problémů, okrajových a příležitostných
zaměstnání, kriminality, klanovou strukturu, rodinné averze ztěžující vybudování
vlivnějšího hnutí, útisk žen, pověrčivost, se západoevroským „lidskoprávním“
standardem některé těžko slučitelné tradice. Tato negativa pak částečně
přispívají k averzím většiny, kterou projevují i někteří „demokratičtí“ a
„vyspělí“ Francouzi či Italové, nejen „postkomunističtí“ a „zaostalí“ Češi a
Rumuni. Sliby československým Romům či jejich vlastní očekávání začátkem 90. let
tedy nutně musely být liché, přinesl-li 17. listopad mj. návrat ke
kapitalistickému systému, jenž sám přispívá jen k jinému druhu jejich útisku a
okrajovému postavení než svržený stalinismus.

Odpovědi na otázky, proč mnoho Romů vykazuje víc podobností než rozdílností, ať
už je nejrůznější vlády a státy s rozdílnou kulturou podrobovaly nejrůznějším
sankcím či je ignorovaly, se nebudou hledat lehce. Diskusi samozřejmě bude
deformovat rozšířený lidový canc „jsou už takoví, mají to holt všichni v
genech“. Ten je nutné odmítnout a jeho autorům připomenout společný původ všech
indoevropských národů. Odpovědi a řešení však hledejme rychle, protože při
pohledu na vývoj světové ekonomiky, jejíž slabší a závislou součást hospodářství
České republiky tvoří, lze říct s Janem Pelcem – a bude hůř. Lidem z okraje
společnosti dvojnásob, což plameny národnostních konfliktů vždy ještě víc
rozfouká.

Vychází v Romano hangos 18-2009 na
http://www.srnm.cz