Romové na Slovensku si začínají vládnout

Slovenské komunální volby mají jednoho velkého vítěze: Romy. V prosincových volbách se do zastupitelstev, a dokonce i na posty starostů dostalo mnoho Romů. Do dvou z desítek obcí, kde mají Romové starostu „vlastní“ krve, jsme se podívali.

Stráne pod Tatrami

Zasněžené panoráma Tater mě hned dobře naladí. Z autobusu v Kežmaroku se vyhrne skupina romských školáků, je něco před osmou.
Nazpět do vesnice Stráne pod Tatrami jedeme jen ve čtyřech. Kromě mě a řidiče jedou ještě dvě gadžovky. Později se ukáže, že jsou to podřízené pana starosty.
Vystupujeme do hordy vesměs mladých Romů. Právě si rozebírají pracovní náčiní. Dnešní dopoledne budou v rámci projektu aktivační činnosti uklízet obec. Za deset hodin veřejně prospěšných prací týdně si vydělají necelé dva tisíce slovenských korun. Je to přilepšení k sociálním dávkám.
V místním obchodě – prodavač je Rom – potkávám mého muže dne: pana starostu Gustava Baču. V nažehlené oranžové košili je to opravdu fešák. Na židli starosty si sedl teprve v prosinci, ale jako zastupitel v obci pracoval již za „starého“ gadžovského starosty. Ten zde nastartoval mnoho zajímavých projektů a de facto svého nástupce vychoval.
Ten nejzajímavější z projektů je stavba domků ve zdejší osadě. Evropská unie nerada vidí dřevěné chatrče ve slovenských osadách, nařídila je nahradit „slušnějším“ bydlením. K nařízení přidala něco finančních prostředků, další dodal stát. Domky jsou stavěny dodavatelsky, ale dvacet procent práce odpracuje svépomocí budoucí nájemce – domky jsou vlastnictvím obce.

Dvě patra jedné obce

Obec Stráne má vlastně dvě patra. To spodní tu nazývají dědina, horní osada. V dědině jsou kromě dvou kostelů a velice obstojně vypadajících domů, vesměs bydžovských, také hned tři sice přízemní, ale přesto pěkně upravené školní budovy.
„Musíte mít povolení od ředitelky,“ zastavuje nám cestu do první z nich, paní učitelka předškoláků. „Já jsem starosta!“ likviduje odpor sebevědomě nejdůležitější muž v obci.
Děti – všechny romské – zrovna způsobně svačí. Paní učitelka další předškolní třídy mi vysvětluje, jak důležité je právě tohle zařízení. „Malé děti vesměs neumějí vůbec slovensky a nemají hygienické návyky. Je to teď fantastický pokrok, co se od září naučily.“ Kromě jedné asistentky jsou i v dalších vyšších třídách učitelky Neromky… a dámy prominou… vesměs žádné mladice. Děti jsou obdivuhodně vzorové. Tohle že jsou ty nezvládnutelní štíři?

Nouze horního patra

Osady se nemohu dočkat. Sama bych se tam asi těžko odvážila, dílem studem, že ten slovenský chudinský úkaz po turisticku fotím, dílem ze strachu z reakce obyvatel. Průvodcovství starosty moje obavy řeší. Sám je z totiž osady, je jedním z lidiček, co vyrostli v dřevěnicích, a já jsem dnes jeho host. Stoupáme silničkou, dědina v zádech, okouzlující Tatry na obzoru a před nimi na kopci skrčené příbytky. Tak jsem si to představovala. Až na jednu věc. Vpravo, tak trochu mimo, stojí jednoduché nové dvojdomky. „Na Slovensku pro Romy staví baráčky,“ hlásali odpůrci Čunkova řešení „kontejnerového ghetta“ pro vsetínské Romy z likvidovaného „pavlačáku“. Jako problematické občany je totiž vystěhoval za město do dvou nových domů z kontejnerových buněk, přiznejme ovšem de facto odpovídajícím vybavením první kategorii.
Cestou vzhůru sem tam profi čí přecpané auto, pobíhající děti zvědavě pokukují. Je jich tu spousta, na srdceryvná smutná fota obránců lidských práv se hodí málokteré. „Jestli chcete, pošlete balík věcí, já to rozdám těm, co jsou v hmotné nouzi,“ odpovídá starosta na moji otázku, jestli by někteří uvítali starší ošacení. Termín hmotná nouze se tu skloňuje každou chvíli. Od něj se totiž odvíjí nárok na finanční dávky.
„Já si nemohu pořídit žádné lepší zařízení,“ běduje skoro každý, koho oslovíme. Příčinou je prý paní Mlaková z kežmarské sociálky. Do osmi dnů každý občan pobírající dávky hmotné nouze musí oznámit změnu majetkových poměrů. Jestliže to neučiní, či když se dotyčné úřednici jeví, že nová kredenc je nad poměry nuzáka, zastaví prý podporu. Plánuji návštěvu dotyčné úřednice.

Rezignace versus snaha

V uličkách mezi dřevěnicemi se řeže dříví, nosí voda v kýblu od obecní studny, perou koberce. Národopisec popisující život osady by jásal. Jsem ale zvědavá na dřevěnici uvnitř. Starosta a asi desítka „teréňáků“ mi razí cestu do jedné z nich: „Někteří se snaží a mají to vevnitř pěkné.“ Nad tou snahou žasnu. Klasické romské vybavení: televize, pestré koberce, plyšové obrovské sedačky, pozlacené hrnečky a fotky rodiny.
Starosta se vrhá na slaninu na stole. Také se neupejpám. „Já jsem byl tady posledním vajdou,“ informuje hostitel.
„Co vlastně znamenal vajda u Romů?“ ptám se ho. „Všichni mě museli poslouchat!“ vypne hruď. Do dveří dřevěnky vstoupila kráska, vajdova vnučka, vyučená prodavačka Natálka. U dřevěnky parkuje její „bourák“.
Další část exkurze se týká nových domků. Před nimi nikdo nepostává, je zde chladně prázdno. Klepeme, vcházíme. Přijímá nás trochu smutná rodina. Sporé zařízení, holé zdi, strop z neohoblovaných prken, bojler trhá zeď, obyvatelé si stěžují. Starosta slibuje pomoc.
Další dveře se otevírají do znatelně vypulírovanějšího bytu. Opakovala bych se: zase plyš, koberečky, televize… obložené zdi i strop.
Pár domků je zatím rozestavěno. Projektant příliš práce neměl, odvedl nejednodušší a nejlevnější projekt. Prostě střecha nad hlavou.

Jiný den, jiný program

Další návštěvu mám sjednanou v Bystranech. František Žiga tam starostuje už druhé volební období. Téměř dvě hodiny se posouvám autobusem a mrznoucí mlhou do oblasti Spiše. Vystupuji opět do skupiny několika desítek Romů se smetáky a lopatami. Také v Bystranech slyšeli na projekt aktivační činnosti.
Bohužel starosta prý onemocněl. Prý i romský starosta v blízké obci Žehry je marod. Moji rozladěnost hasí „teréňáci“ z komunitního centra: Neromka Aďa a Rom Ondrej. Hned mě vedou do osady, která je zde jen kousíček od dědiny.
Jiný kraj, jiná osada. Dřevěnic je tu o něco méně, zato jsou tu tři umouněné třípodlažní „socialistické“ bytovky a více zděných domků, evidentně stavěných majiteli. Právě do těch mě moji průvodci vedou. „Někteří si to umějí pěkně zařídit,“ slyším jakoby ozvěnu ze Strání. Kdo nevstoupil, neuvěří. Načinčanost a luxus vybavení i pořádek dosahují absolutního možného vrcholu. Rodina paní Kristýny má dokonce postel s nebesy. A před ní obrovskou plazmovou obrazovku. Největší chloubou je elektrický krb. Nejcennějším majetkem – a opravdu finančně – je ale vodovodní přípojka. Většina lidí v osadě je závislá na jediné studni. Na přípojku nemají.
Paní domu hrdě deklamuje: „Snažíme se, chceme všechno dobré. Věřím, že celá kolonie bude dobře žít.“ Paní Kristýna s rodinou strávila tři roky v Anglii. Pracovali, kde se dalo, v drůbežárně, ve výrobě lahůdek. Někdo zvládal i dvě zaměstnání. Motivací byly peníze. Za rok dokázali přivézt i šest set tisíc slovenských korun. Vrátili se, ale plánují znovu Anglii. Ne natrvalo. „Všude dobře, doma nejlíp,“ říká elegantní Romka.
„Kdo jede do Anglie, aby tam nepracoval a byl tam na dávkách, je tam zbytečně,“ dodává její bratr. I on si za výdělek v Anglii luxusně zařídil dům. Dům si postavil dokonce i dvacetiletý syn. A rostou domy dál. Z bystranské osady je nyní v Anglii prý několik stovek lidí. I ti si tu zřejmě postaví nové domy.
„Teréňáci“ chválí lidi, kteří se snaží svoje bydlení zušlechtit i z dávek či ze špatně placené práce. Určitě jim prý snížení sociálních dávek za snahu o lepší vybavení domova nehrozí.

Loajální úřednice, nebo dráb?

Vracím se tedy na „sociálku“ do Kežmaroku. Jsou úřední hodiny pro veřejnost. Paní Bc Anna Mlaková je pěstěná blondýnka. Diví se, že si ti z osady ve Stráních stěžují. Ona prý jen ctí zákon, který jí ukládá změnu majetkových poměrů sledovat. Dávky prý ale nekrátí. Ofi ciální znění zákona mi však odmítá sdělit, prý proběhla novela a tu nemá. Stejně reaguje i nadřízená. Bude se mnou prý hovořit jen tiskový mluvčí. Ten ovšem bude přítomný až za týden.

Můj dům, můj hrad… i u Romů

Mým vlastním zadáním reportáže bylo dešifrovat, proč jde tolik slovenských Romů do politiky, proč jsou ve volbách úspěšní. Vyzpovídat starostu-profesionála z Bystran se mi vzhledem k jeho nemoci nepodařilo. Trochu jsem snad ve dvou osadách nahlédla do přístupu lidí ke svému životu.
Důležitá – což není žádný objev – je opravdu motivace. Jako u velké části majority jsou to ambice, touha něco změnit a také samozřejmě peníze. Stejně – a ještě hůře na Slovensku shánějí Romové práci. Stejně jako v Česku má málokdo vzdělání. Programy EU a slovenské vlády dokážou dát lidem nanejvýš střechu nad hlavou takovou, jaká je ve Stráních pod Tatrami. Na rozdíl od Bystran se ze Strání ještě za prací do Anglie nikdo prý nevydal. Ale odvahu něco řešit a nečekat na blahosklonnost majority už vyšlapuje pan starosta Gustav Bačo. Hned po svém nástupu se téměř po vajdovsku ujal řízení obce, zapojil svoje lidi do aktivačního programu.
A ještě jeden poznatek. Slovenští Romové se nesnaží příliš integrovat do majority. Své domy si staví tam, kde se narodili, kde se cítí doma.