Jít, či nejít? Tuhle otázku ohledně členství v Radě pro záležitosti romské
menšiny řešil nejen Karel Holomek. Stává se to vždy, když dotyčný patří k nějaké
struktuře, která mu je v mnoha věcech „proti srsti“ a on řeší dilema: Riskovat
svoje znemožnění, ale uchovat si možnost z vlivného postu aspoň o kousíček
posunout věci „svým“ směrem? Nebo vypnout hrdinsky hruď a prásknout dveřmi až
odpadne omítka, ale zakopat se tak v ghettu „jediných spravedlivých“ a odsud
pokřikovat opoziční slogany, kterým se dobře naobědvaný vykonavatel moci jen
zašklíbí? Rozhodnutí pak záleží na osobních mezích snesitelnosti. Karel Holomek
se nakonec rozhodl rezignovat.
Otázka ale zní, jestli se u této vlády nedalo už při jejím vzniku odhadnout,
kterým směrem a jak bude republiku kočírovat a co vlastně v romských
záležitostech bude, chce, či přesněji řečeno, může vůbec podnikat. I když příčin
okrajového postavení většiny Romů v různých zemích můžeme vyjmenovat mnoho a ani
sociální stát (ať už demokratického, skandinávského typu, nebo typu totalitního,
východoevropského) si s nimi neuměl beze zbytku poradit, u nás dnes patří k
několika hlavním příčinám tato: Už pevně zakořeněné a čím dál víc sílící, shora
posvěcené rozvrstvování společnosti.
Je přece už dávno normální, že děti podle ekonomických možností rodičů a jejich
známostí a vlivu navštěvují různé druhy školek a škol, s různou úrovní výuky. O
některých soukromých středních a vysokých školách se sice ještě nedá zatím říct,
že se tam formuje skutečná elita (spíš sorta lidí, domnívající se že bez
problémů vystuduje když rodiče uhradili školné). Ale vývoj se ubírá tím směrem.
Zde zrozená přátelství a kontakty pak zlepšují šance na získání lukrativnějších
pracovních míst.
Je normální, že se takto oddělují lidé podle úrovně bydlení, od vyloženě
„špatných adres“ až po satelitní čtvrti.
Je normální, že podobné bariéry se už naprosto legálně vytvářejí ve
zdravotnictví, vedle standardu už tu máme čím víc placeného „nadstandardu“, ale
pro část lidí se rýsuje zřetelný „podstandard“.
Je normální, že si lepší životní úroveň udrží ti důchodci, kteří si mohli na
stáří soukromě naspořit. Atd. atd.
Je a bude tedy při takto nastavených trendech normální, že asociálně žijící část
Romů ve všech výše uvedených oblastech skončí na těch nejhorších pozicích. Tudíž
se bude dál uzavírat ve svých vyzkoušených, velkorodinných vazbách, které
zajišťují přežití, byť na té nejnižší úrovni.
Není potom v takto čím dál rozvrstvenější společnosti celkem jedno, jestli se
premiér s „romskou radou“ o něčem radí nebo ne?
Vychází v Romano hangos 4-2011 na
www.srnm.cz
KAM DÁL?
Karel Holomek rezignoval na funkci člena romské rady
