Rada a Romové
Stamiliony jdou na romské integrační programy. Lidí v ghettech však přibývá.
Co zmůže rada vlády?
Exekuce sociálních dávek v Chomutově vrátila do hry zásadní otázku: Jak
pomoci desítkám tisíc chudých a obtížně zaměstnatelných lidí, převážně Romů,
kteří žijí v sociálně vyloučených lokalitách neboli ghettech? Odpověď totiž dnes
nezná téměř nikdo. A s dalšími otázkami je to podobné.
Už více než deset let tu máme instituci s dlouhým názvem – Rada vlády pro
záležitosti romské komunity. Ta by měla prosazovat funkční recepty a bdít nad
efektivním rozdělováním peněz na podporu romské integrace. Jenže se jí to ne
zcela daří. Proč?
NEPŘEHLÉDNĚTE
Hirt: Představa, že romské peníze od romské rady mají dostávat romské organizace, je podstatou etnobyznysu
Slibné začátky Je srpen roku 1997 a TV Nova vysílá reportáž o sladkém životě
českých Romů v Kanadě. Nastane poprask a stovky Romů balí kufry. Na podzim proto
vznikla Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity, předchůdkyně dnešní
rady vlády. Exministr bez portfeje Pavel Bratinka zveřejňil první zprávu o stavu
Romů u nás. Tehdejší premiér Klaus ji označil za příliš všeobecnou.
Když se k moci dostala ČSSD, šéfem romské meziresortní komise se stal Petr
Uhl, který měl ve vládě poměrně silnou pozici. „Na začátku chodili na jednání
komise jednotliví ministři. Říkali jsme jim, co potřebujeme, a celkem to
fungovalo. Postupně ale politická podpora klesala,“ popisuje Zdeněk Duna, který
v komisi-radě působí od roku 1998.
Že začátky vypadaly slibně, potvrzuje také Roman Krištof, bývalý
místopředseda romské meziresortní komise. „Snažili jsme se to dělat koncepčně.
Dostali jsme k rozdělení 25 milionů, řešila se Matiční ulice nebo památník v
Letech,“ vzpomíná Krištof, který se dnes na své působení v romské komisi dívá
nejednoznačně. Na jedné straně se podle něj nastartovaly užitečné projekty jako
finanční podpora romských studentů či terénní sociální práce. Na druhé straně
podle svých slov pochopil, že jde obtížně spojit dva směry, které si komise, v
roce 2002 přejmenovaná na radu vlády, vytkla.
Romské koncepce vypracovávané na radě vlády podle Krištofa obsahují teze,
které si odporují. „Volalo se po národním obrození Romů, posilování jejich
identity. Zároveň bylo jasné, že se musí řešit sociálně vyloučené lokality, kde
žijí chudí lidé, z nichž většina jsou Romové,“ říká Krištof, který dospěl k
závěru, že posilováním romských elit se žádné integrace nedosáhne. „Navrhoval
jsem, aby se romská rada vlády zrušila a abychom se zaměřili na problém
sociálního vyloučení. Existuje přece Rada vlády pro národnostní menšiny, kde
jsou Romové také zastoupení,“ vysvětluje Krištof. Jeho návrhy však neuspěly a ze
svého postu v roce 2003 odešel.
Marné snažení V roce 2001 se stal zmocněncem, pod nějž spadala romská rada
vlády, Jan Jařab. A sledoval, jak jsou romská témata politikům téměř jedno.
„Naším členem vlády byl nejprve respektovaný Pavel Rychetský, pak politicky
slabší Petr Mareš a nakonec ta hrůzná karikatura ministra -Pavel Němec,“ říká
Jařab, který podle svých slov navrhl řadu věcí, ale po jeho odchodu v roce 2004
nebyly dotaženy do konce. Šlo například o novou verzi koncepce romské integrace,
která se soustředila na problém sociálního vyloučení. Plánoval také vybudovat
romskou agenturu podle španělského modelu – instituci, která by byla na vládě
nezávislá, systémově by rozdělovala peníze a řešila problémy na lokální úrovni.
Návrhy se však nepodařilo na vládě prosadit. „Chyběla politická síla,“ shrnuje
Jařab.
Jařabův tehdejší kolega Czeslaw Walek, jenž byl ředitelem kanceláře rady v
letech 2003 až 2007, smýšlí podobně. „Ideální by bylo, kdyby si ministerstva
vzala naše návrhy za své. To se ale nedělo a neděje,“ říká Walek, který se před
čtyřmi lety zasadil o vznik takzvané Gabalovy zprávy – v ní se říká, že v Česku
je 320 sociálně vyloučených lokalit. „Byla to první zpráva, která ukázala hrůzu
situace. Od té doby to nikdo nezpochybňuje,“ říká Walek.
Síť se rozpadla Romské vládní radě situaci nekomplikovali jen politici, kteří
neměli zájem věci řešit. Problém nastal ve chvíli, kdy v roce 2002 zanikly
okresy. Do té doby působili na všech okresních úřadech romští poradci. Výhodou
bylo, že přednostové úřadů spadali pod vládu. Ta na ně mohla prostřednictvím
romské vládní komise „tlačit“, když řešila romské problémy. „Romští poradci na
okresech, to byla taková naše síť. Když vznikly kraje, síť se rozpadla,“ říká
Zdeněk Duna z kanceláře rady.
Se vznikem krajů byli romští poradci propuštěni a nahrazeni 14 krajskými
romskými koordinátory. Čtrnáct lidí má menší přehled než osmdesát, tím méně může
něco ovlivnit.
Obce tedy začaly romskou problematiku řešit samy. Že se jim to moc nepovedlo,
je vidět na příkladu Chomutova či Litvínova. Trend byl nejen v těchto městech
stejný: rozprodat bytový fond bez ponechání si sociálních bytů a sestěhovat
problémové lidi na jedno místo. Výsledkem jsou stovky ghett po celé zemi.
Lidé z romské vládní rady se snažili obce přimět, aby své problémy s Romy řešily
a nesestěhovávaly je na jedno místo. „Neuměli jsme ale najít represivní cestu,
jak to obcím ,zarazit‘. Změny zákonů bychom neprosadili. Snažili jsme se jít
preventivní cestou a obnovit koncept romské agentury,“ popisuje Walek, dnes
náměstek ministra Kocába.
Bezzubá agentura Právě ztráta kontroly nad děním v romských oblastech po
celém Česku kvůli decentralizaci byla důvodem, proč se na romské radě vlády od
roku 2002 prosazovala již zmíněná romská agentura.
Zmocněnci Jařabovi se to nepovedlo, agenturu prosadila teprve loni ministryně
Džamila Stehlíková. Jenže s rozporuplným výsledkem. Nejde o agenturu s vlastním
rozpočtem a pravomocemi, jak se původně plánovalo, nýbrž o odbor na Úřadě vlády.
Pramovoce jsou mizivé, rozpočet také a její šéf byl nedávno odvolán kvůli
finančním nesrovnalostem. „Ministryně Stehlíková vyvolala velká očekávání v
regionech, kde měla agentura pomáhat, ale to se nenaplnilo,“ říká sociolog Ivan
Gabal, autor výzkumu o sociálně vyloučených lokalitách. Podle něj tady stále
chybí těleso, které by dokázalo koordinovat státní a evropské peníze a zároveň
mohlo reagovat na problémy třeba přímo v Chomutově. „My už víme, v čem je
problém, ale nedaří se nám to poznání proměnit v reálné nástroje,“ říká Gabal.
Má na mysli to, že už sice víme o ghettech plných chudých lidí, víme také o
penězích, které na řešení jejich situace můžeme získat. Už léta chybí
„maličkost“. Zrealizovat to tak, aby pomoc a finance přinesly nějaký efekt.
Neefektivní peníze Zatím je tedy situace taková, že každý rok jdou milionové
částky na nejrůznější romské projekty a programy. Jejich efektivita je těžce
měřitelná. Například pět let stará vládní zpráva o stavu romských komunit říká,
že se každý rok vynakládají nemalé finanční prostředky na romskou integraci.
Tyto peníze ale „nejsou adekvátně zacílené a neřeší zatím problém integrace
sociálně vyloučených komunit systémově“.
Zjistit, kolik celkem peněz jde na romské záležitosti, je obtížné. Romská
rada vlády rozděluje ročně okolo třiceti milionů, dalších zhruba sedmdesát
milionů jde z resortů práce, školství, kultury, vnitra a místního rozvoje. Pak
tu máme evropské fondy, z nichž resorty přerozdělují další stamilionové částky.
A konečně existuje řada sociálních programů, které nemají v názvu „romské“, a
nelze proto zjistit, kolik z nich šlo na projekty romské integrace.
Není pochyb o tom, že lidé z romské vládní rady se v minulosti snažili
prosadit opatření, která by mohla fungovat, kdyby měla politickou podporu.
Jejich úspěch závisel na tom, zda byl v jejich čele schopný ministr či
zmocněnec.
Za dobu fungování romské rady se však nepovedlo to zásadní: přesvědčit
politiky, že sociálně vyloučené lokality jsou priorita, na kterou musí spojit
síly ministerstva a obce. Na řadě je nyní ministr Michael Kocáb, pod nějž romská
rada a taky romská agentura spadají.
