Protiprávní zařazování romských dětí do "zvláštních" škol: Jak rozetnout kruh

Zpráva ČŠI potvrdila přetrvávající protiprávní zařazování romských dětí do
zvláštních škol

„Ačkoliv školský zákon zvláštní školy výslovně zrušil, řada těchto škol se
nadále takto profiluje, poskytuje redukované vzdělání vhodné pro žáky s lehkou
mentální retardací a fakticky tak systémem skrytých zvláštních škol protiprávně
přetrvává částečná dvoukolejnost vzdělávací soustavy,“ uvádí zpráva České školní
inspekce o šetření provedeném v bývalých zvláštních školách, která byla
zveřejněna v březnu letošního roku.

NEPŘEHLÉDNĚTE


STÁHNĚTE si přílohu Romano voďi – STOP diskriminaci 04 – vzdělávání (PDF)

Ve českých zvláštních školách (dnes nazývaných speciální nebo praktické) jsou
i nadále často neoprávněně vzdělávány romské děti podle „osnov“ (takzvaných
vzdělávacích programů) pro děti a žáky s lehkým mentálním postižením. Dítě,
které projde základní školou podle těchto osnov, získá mnohem menší objem
znalostí a dovedností, než na běžné základní škole, následně má velmi omezené
možnosti dalšího středoškolského studia, a o jiném než pomocném pracovním místě
si může nechat jen zdát.

Romské děti se dostávají do bývalých zvláštních škol z mnoha důvodů. Často za
tím stojí rodiče, kteří mají (zpravidla oprávněný) pocit, že malá místní škola s
malými třídami, kam navíc chodí mnohé dětí ze sousedství, nabídne jejich
ratolesti bezpečnější a pohodlnější prostředí. Inspekce ale potvrdila, že
ačkoliv zákon mluví o tzv. informovaném souhlasu, „navštívené školy neprokázaly,
že by rodičovskou veřejnost dostatečně informovaly o své orientaci na vzdělávání
dětí a žáků se zdravotním postižením a možných dopadech tohoto vzdělávání pro
návazné vzdělávání zdravých dětí“.

Doporučující zprávy školských poradenských zařízení, potřebné k přijetí či
převedení žáka pod program pro lehce mentálně postižené, jsou často nekvalitní,
neberou ohled na to, že školní neúspěch či nepřipravenost na školní docházku
nejsou často způsobeny mentálním postižením, ale kulturními a jazykovými
bariérami. V některých případech nebyly zprávy z vyšetření doloženy vůbec. I
když vzdělávací plány i metodické materiály směřují k tomu, aby se dítě postupně
dostalo zpět do hlavního vzdělávacího proudu (tedy zpět do běžné školy),
dokumenty poraden, ani školy s tím však ve své praxi příliš nepočítají. Velmi
často stojí za přeřazováním dětí do zvláštních škol personální a institucionální
provázanost těchto škol s poradenskými zařízeními a/nebo tlak běžných základních
škol, které se potřebují zbavit dětí, se kterými si neví rady nebo se kterými
ostatní „majoritní“ děti (často pod vlivem svých rodičů) nechtějí navštěvovat
stejnou třídu. Některé školy vzdělávající podle osnov pro mentální postižení
dokonce rekrutují žáky pomocí letáků i osobního přemlouvání zejména Romů.
Inspekce navrhla vymazat z rejstříku 34 bývalých zvláštních škol, které
neodůvodněně vzdělávaly žáky bez diagnózy jako by byli mentálně postižení.
Dohromady inspekce zjistila 110 případů hrubého porušení zákona.

Před čtyřmi lety byla Česká republika odsouzena Evropským soudem pro lidská
práva ve Štrasburku za to, že diskriminuje romské děti jejich systematickým
zařazováním do zvláštních škol. Soud jen potvrdil fakt, na který romští a
lidskoprávní aktivisté poukazovali již od poloviny devadesátých let a který nyní
potvrzuje zmiňovaná inspekční zpráva. Ačkoliv výzkumy a odborná stanoviska z té
doby i výzkumy zpracované „po rozsudku“ nález soudu potvrzují, oficiální pozice
Ministerstva školství a státu při soudním řízení byla taková, že šlo maximálně o
ojedinělé případy, nikoliv o systematickou praxi. Až do rozsudku zametali
ministerští úředníci problém pod koberec. Hlavními obhájci segregačního
vzdělávacího systému tou dobou byli Jiří Pilař (tehdejší ředitel odboru
speciálního školství, dnes člen TOP 09 a poradce Pavla Béma) a Jana Zapletalová
(dodnes ředitelka Institutu pedagogicko-psychologického poradenství –
organizace, jež metodicky vede poradenská zařízení v zemi).

Až s příchodem ministra Lišky se dala řada věcí do pohybu. Začalo se mluvit o
tzv. inkluzivním způsobu vzdělávání, které spočívá v tom, že všechny děti se
svými rozdílnostmi, potížemi či nadáním prochází základní školou společně v
namíchaných třídách. Dětský kolektiv jednak těží ze své různorodosti, učí se
vnímat jinakost, tolerovat, spolupracovat apod. a za druhé slabší děti motivuje
k vyšším výkonům. V segregované třídě pro lehce mentálně postižené takovou
motivaci nenajdou. Pokud je pedagogický personál adekvátně vzdělán a pokud je ve
třídě cca 15 dětí, těží z takového nastavení všichni. Zkušenosti ze západních
zemí ukazují, že to jde, ale za předpokladu adekvátního navýšení finančních
prostředků v běžných základních školách a změny metod výuky.

Po rozsudku štrasburského soudu byly sice některé ministerské dotační tituly
i (poměrně malá) část evropských dotací nasměrovány do podpory opatření, která
mají situaci vyrovnávat. Objem těchto peněz však nestačí pokrýt poptávku a řada
projektů je spojena s náročnou administrací. Zcela nevyřešené zůstává
financování podpory žáků se sociálním znevýhodněním. I zpráva inspekce tvrdí, že
způsob financování podporuje setrvačnost zjištěných špatných praxí.

Podobně jsou na tom aktivity na úrovni legislativy. Byly vytvořeny tzv.
Koncepce včasné péče či Národní plán inkluzivního vzdělávání a bylo spuštěno
několik národních projektů zabývajících se odstraňováním následků současného
stavu.

Bohužel se zároveň nenašla dostatečná dávka politické (a především
ekonomické) vůle z problematiky základního školství udělat jednu z priorit země.
Zásadní změny, které snad přinesou vyrovnání diskriminující povahy současného
vzdělávacího systému musí takříkajíc odklepnout politici. Zatím se točíme v
kruhu. Na jedné straně volají bílí rodiče po tom, aby jejich děti nechodily do
škol společně s romskými, a školy se romských dětí zbavují přeřazováním do
bývalých zvláštních, kde ale nezískají kvalitní vzdělání, a skončí mimo pracovní
trh. Dávky se pak platí z daní těch, kteří nechtěli mít své dítě dohromady s
romskými… Co víc, z nevzdělaných dětí se stanou rodiče, kteří neumí své dítě
motivovat a adekvátně připravovat pro vstup do školy, ve vzdělání nevidí žádnou
pozitivní hodnotu. Jejich dítě tak s největší pravděpodobností skončí opět ve
zvláštní škole. Kruh se uzavírá.

Co můžete udělat vy sami? Důsledně trvejte na tom, aby vaše dítě nebylo
vzděláváno podle vzdělávacího plánu upraveného pro lehké mentální postižení.
Pokud přece jenom poradna vidí vaše dítě jako lehce mentálně postižené,
požadujte vyšetření klinickým psychologem. Hlavně nezapomeňte, že poslední slovo
zde máte vy, proto se nenechte nikým – ani školou či poradnou –tlačit do
rozhodnutí, které vám připadá nesprávné.

KAM DÁL?


STÁHNĚTE si přílohu Romano voďi – STOP diskriminaci 04 – vzdělávání (PDF)

Příběh rodiny Mikových: Zvláštní škola spoluutváří romská ghetta


Měla jít do zvláštní školy, dnes má vysokoškolský titul