Snahu vymezit krajní pravici místo, kam patří (na okraj), provází její
legitimizování. Nesnaží se o to jen extremisté sami, urputně jim v tom pomáhají
někteří ochránci lidských práv a akademici či vědci. Nejčastějším důvodem k tomu
je ultraliberalismus, který je stejně nebezpečný jako ideologie vedoucí k
totalitě. Ono nebezpečí se skrývá v požadavku, že svoboda musí být absolutní
nebo k absolutnosti směřující. Cokoli se od toho odklání je pro ultraliberály,
tyto extremisty středu, nepřijatelné.
Ještě ani neodeznělo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (NSS), který
nepokrytě označil Dělnickou stranu za (neo)nacistickou, a už do boje za její
práva vytáhli bojovníci za „svobodu“. Sdružení Iuridicum Remedium (IuRe) se
vyslovilo proti snaze města zakázat shromáždění Dělnické strany sociální
spravedlnosti (DSSS) v Táboře. DSSS je přímou nástupkyní Dělnické strany, kterou
rozpustil NSS (čímž se ještě bude na popud DS zabývat Ústavní soud).
Na samotném zastávání se extremistů by v této souvislosti ještě nemuselo být nic
mimořádného, lze jej sledovat u liberálnějších povah, které sice s nadšením, ale
bezhlavě jdou do boje za práva kohokoli, čímž mohou mimoděk napomáhat k
narušování práv druhých (třeba právo nacistů demonstrovat v romském osídlení,
narušuje, nejen vyvoláváním strachu, práva Romů). Proti rozpuštění demonstrace
Dělnické strany před budovou NSS se ohradila Liga lidských práv, například. I
tento postoj je více než diskutabilní, protože není jednoznačné, jestli ti,
kteří evidentně chtějí vzít svobodu druhým, mají mít na svobodu projevu
automaticky nárok. Nejvyšší správní soud ve zdůvodnění rozpuštění DS zřetelně
sdělil, že i svoboda projevu má své nepřekročitelné mantinely, že v případě
šíření nenávisti a vyzývání k násilí na druhých už do budoucna nebude mít
možnost odvolávat se na svobodu slova jako na ústavou zaručené právo, protože
svými výroky ústavu sama porušuje. Soud v tomto případě rozhodl, že dodržování a
ochrana lidských práv menšin jsou důležitější ústavní hodnotou, než svoboda
projevu.
NEPŘEHLÉDNĚTE
Nejvyšší správní soud: Dělnická strana je (neo)nacistická
Tato úvaha se však netýká sdružení Iuridicum Remedium, protože to jde ve svém
prohlášení za hranice běžné slušnosti. K ospravedlnění toho, že se zastává
krajně pravicových extremistů, se neštítí ani lži. Ve svém
prohlášení
doslova píše:
„Toliko na okraj IuRe poznamenává, že ani fakticky není mezi DSSS a DS
kontinuita. DSSS se rozhodla opustit neonacismus (což je stvrzeno i jejími
symboly), nahradit jej xenofobií a vyplnit tak uprázdněné místo po Národní
straně.“
Je až obdivuhodné, kolik výmyslů a nesmyslů se autorům prohlášení podařilo
vtěsnat do jediné věty. Za prvé: nejde o poznámku na okraj, ale o náplast na
vlastní svědomí, že tímto způsobem pomáhají v prosazování totalitní ideologie.
Za druhé mezi DSSS a DS je zřetelná kontinuita personální – nezměněné vedení DS
de facto ovládá DSSS, ale i kontinuita programová a ideologická, protože DSSS se
nerozhodla opustit neonacismus a žádné nové symboly nic takového nestvrzují. Pro
tvrzení IuRe nelze nikde vysledovat žádné důkazy. Jediné, co se změnilo oproti
dřívějšku, je (údajný) odchod části pouličních bijců z Autonomních nacionalistů
z DS, a nepatrná změna rétoriky jejího vedení, které si díky rozsudku NSS již
nemůže dovolit říkat vše natvrdo. Nacistická symbolika ozubeného kola v logu
DSSS zůstává i nadále, pouze ji doplnil jakýsi pokus o hlavičku lva, což může
svědčit maximálně o tom, že DSSS chce získat co nejvíce voličů napříč krajní
pravicí, nikoli o vzdání se neonacismu. Dělnická mládež, k jejímuž rozpuštění se
ministerstvo vnitra chystá, je pak i nadále z politického hlediska
nejmilitantnější neonacistickou bojůvkou u nás.
Tvrzení, že DSSS nahradila neonacismus xenofobií, aby mohla zaplnit uprázdněné
místo po Národní straně, je k smíchu. Dělnická strana byla xenofobní od samého
počátku, xenofobie se s neonacismem vzájemně nevylučuje, je jeho přímou
součástí. Rozdíl mezi Národní a Dělnickou stranou nespočívá v tom, že by jedna z
nich byla méně rasistická, xenofobní a antisemitská než druhá, ale v tom, že DS
se přiklání k hitlerovskému nacionálnímu socialismu a NS k českému fašismu,
ultrakonzervatismu a velmi vypjatému nacionalismu. Řečeno s klasikem, Iuridicum
Remedium brečí sice hezky, ale na špatném hrobě.
Tyto ubrečené zastánce práv nacistů ovšem málokdo bere vážně, mnohem horší je,
že extremistům dodávají legitimitu i akademici a vědci, kteří mají naopak
reputaci dobrou. Zvaní různých extremistů na vysoké školy, aby zde přednášeli
studentům, je projevem naprosté nezodpovědnosti. Tito pedagogové dodávají
extremistickým ideologiím na věrohodnosti a extremistickým stranám na legitimitě
v očích veřejnosti.
I ona reputace se však může povážlivě zakývat, jako v případě článku o Dělnické
straně s názvem
Antikomunistická, demokratická a sociální,
který napsal Vít Strobach, vědec – historik, který se specializuje na moderní
středoevropské dějiny. Strobach se tu obšírně rozepisuje o DS, zlehčuje její
počínání i nebezpečí, které ji provází. O tématu toho evidentně neví mnoho, o
čemž svědčí povícero nesmyslů v jeho článku. Krom jiného i to, že předsedu DS
Tomáše Vandase opakovaně překřtívá na Petra Vandase, nemá tedy jeho jméno
zautomatizované častějším psaním o DS.
Bohužel zde není prostor pro rozebrání celého článku, ale soudný čtenář si jistě
udělá obrázek sám. Tedy alespoň ve zkratce: Základ Strobachova textu je položen
na vině státu, který zmenšuje svobody a proto narůstá obliba extremistů. Viníkem
údajně se snižující svobody je tedy stát, nikoli ten, kdo celým svým dosavadním
konáním směřuje zřetelně k totalitě. (Záměna příčiny a následku.) Podle autora
jsou některé požadavky DS legitimní a to přesto, že si sám uvědomuje, že jde
jenom o rétoriku. Tato legitimita požadavků dodává vyšší legitimitu DS, o čemž
svědčí i takovéto Strobachovy šroubované věty: „Lze snad mluvit o neupřímnosti a
snaze použít zmíněná hesla jako pouhý výtah k moci… ale to spíše tehdy, máme-li
na mysli „vůdce“ (řekněme Petra Vandase), a i zde bych byl opatrný.“
Strobachův strach o svobodu všech není zas tak příliš vzdálen „strachu“ ochránců
práv nacistů, protože jsou postiženi stejnou ideologií. V ní svoboda, zbavena
jakékoli odpovědnosti, směřuje ke své absolutnosti: ten, kdo by rád nahnal druhé
do koncentráků a plynových komor, je brán alespoň do určité míry coby legitimní
politik, protože vedle výroků „Cikáni do plynu“ je schopen říkat i zjevnou
pravdu, že brambory se pěstují na poli.
Je jistě legitimní mít obavu a ptát se, jestli stát neubírá na svobodě svým
občanům z důvodů, které to neopravňují. Na základě naší zkušenosti s
komunistickou totalitou je opatrnost na místě. Naše společnost je v
postkomunistické fázi, na cestě k demokracii (doufejme), a základní hodnoty, k
nimž svoboda patří, nemá natolik zažité, abychom nad jejich případným ohrožením
státní mocí mohli mávnout rukou.
Je však také legitimní ptát se na to, zda ubrečení obhájci práv nacistů a vědci,
kteří namísto výsledků vědeckého zkoumání předkládají ideologizované teze,
dodávají extremistům na legitimitě skutečně z důvodů obav o svobodu všech, nebo
se jen snaží prosadit další z extremistických ideologií (ultraliberalismus), bez
ohledu na důsledky. Legitimizování krajní pravice v očích veřejnosti připravuje
půdu pro její proniknutí do parlamentu. Ti, kteří těmto extremistům na oné
legitimitě dodávají, se tak stávají jejich spolupachateli. A žádný údajný boj za
svobodu to nemůže omluvit.
KAM DÁL?
Iuridicum Remedium k zákazu shromáždění DSSS v Táboře
Liga lidských práv: Zásah policie proti příznivcům DS byl protiprávní
Nejvyšší správní soud: Dělnická strana je (neo)nacistická
