Pronásledování Romů v Rumunsku (1940-1945)
Rumunsko bylo a dodnes je zemí s nejpočetnější romskou komunitou. V době druhé světové války byl v Rumunsku u moci autoritativní režim Iona Antoneska, který se stal spojencem nacistického Německa. Samotný rumunský stát si zachoval nezávislost, ale podobně jako nacistický režim v Německu pronásledoval své občany z rasových důvodů. Jednalo se především o protižidovské pogromy a vyvražďování židovských komunit především na východě Rumunska.
Pronásledování Romů v Rumunsku nebylo v době druhé světové války systematické a jednalo se spíše o různá opatření na místní úrovni (podobně jako na Slovensku – zákaz vstupu do části obcí atp.). Rumunský stát neměl zájem na pronásledování Romů také z toho důvodu, že mnoho romských mužů narukovalo a sloužilo v armádě. Podle oficiálního sčítání z roku 1940 žilo v Rumunsku 262 501 Romů. Skutečný počet Romů byl zřejmě vyšší.
Když v létě 1941 napadlo Německo se svými spojenci (mj. s Rumunskem) Sovětský svaz, obsadila rumunská armáda v průběhu srpna 1941 mj. území mezi řekami Dněstrem a Bugem, kde byla zřízena provincie pod jménem Transnistria. Toto bažinaté a nehostinné území se stalo místem, kde vznikaly koncentrační tábory a ghetta pro židovské obyvatele Rumunska. Na toto místo bylo v letech 1941-1942 deportováno také pětadvacet až osmadvacet tisíc Romů z celého Rumunska. Mělo se jednat především o kočovné Romy.
Deportace Romů do Transnistrie se setkaly s protesty části rumunské politické reprezentace a také nacistických okupantů na Ukrajině. Alfred Rosenberg, nacistický ideolog a „guvernér“ Ukrajiny, vyslovil v roce 1942 obavu, že Romové, kteří prchali z Transnistrie, se usadí na ukrajinském území určeném k poněmčení. Část rumunských politiků protestovala proti deportacím Romů především s ohledem na romské vojáky na frontě, kterým byly deportovány celé rodiny, a také z toho důvodu, že Romové byli považováni za zručné řemeslníky, kteří budou chybět. Proti deportacím kočovných Romů nikdo neprotestoval a Gheorghe Niculescu (prezident Unie Romů v Rumunsku, zal. 1934) v září 1942 prohlásil, že deportace se nebudou týkat usazených Romů. I přesto bylo deportováno mnoho usazených Romů, což vyvolalo sílící protesty a masové deportace byly v průběhu roku 1942 zastaveny. Většina Romů se do léta 1944 vrátila z vyhnanství v Transnistrii zpět domů.
Maria Sava Moise (nar. 1925) z Jasi v Moldávii vzpomínala na to, jak byla spolu s matkou a sourozenci odvezena do Transnistrie. Po deportaci byli všichni zanecháni bez prostředků v polích. Hlad a životní podmínky byly katastrofální. Otec této rodiny sloužil v armádě a naštěstí v roce 1943 přišel se svým oddílem do Transnistrie a podařilo se mu rodinu propašovat zpět domů. Podobný osud měla většina deportovaných, pokud přežila zimu.
V poválečném období nebyla deportacím Romů do Transnistrie věnována pozornost. V poválečných procesech zdůvodňoval Ion Antonescu protiromská opatření „ochranou veřejného pořádku“, ale celkově nebyla tomuto tématu věnována žádná pozornost a oběti deportací nebyly odškodněny. V roce 1949 byla rozpuštěna také jediná romská organizace, která se snažila o podporu romským rodinám postiženým pronásledováním za druhé světové války. V době komunismu se otázka deportací Romů stala zakázaným tématem. Výjimkou se stala zmínka v roce 1974, kdy bylo v oficiálně vydané publikaci uvedeno, že z deportovaných 26 000 Romů bylo šest až osm tisíc zavražděno a tři tisíce zemřely v důsledku nemocí a hladu. V 70. letech podnikl také komunistický režim v Rumunsku akci, kdy chtěl získat odškodnění od Spolkové republiky Německo. Celkem bylo z Rumunska podáno 36 000 žádostí o odškodnění. Jednalo se o státem koncipovanou akci, jejímž cílem bylo zřejmě získat pro Rumunsko lepší pozici při vyjednávání o přesídlení rumunských Němců do Německa.
Po svržení komunistického režimu v Rumunsku se objevily první zmínky o deportacích Romů do Transnistrie. Některé publikace a část rumunské politické scény začaly oslavovat dobu autoritativní vlády Iona Antoneska, včetně postupu proti národnostním menšinám. V některých z těchto prací jsou deportace do Transnistrie ospravedlňovány „veřejným pořádkem“. Část rumunských historiků chápe deportace jako projev rasové a etnické nesnášenlivosti.
