Prodej Šafránice, náchodské vymítání Romů

Je to už taková klasická situace. Město si neví rady s romskou lokalitou, tak
ji prodá podnikateli. Samozřejmě i s lidmi. Už je jen pak více či méně na něm,
jak s koupí naloží. Většinou majetek důkladně zhodnotí. S lidmi je to naopak.. V
tomto případě mluvím o Náchodě, o lokalitě Šafránice.

První nakopnutí

Je pátek ráno, poslední říjnový den. S terénní pracovnicí Jarmilou Šenkovou máme
sraz v kanceláři už po sedmé. Není dnes úřední den, proto má na mě celý den čas.
Před osmou je ale kancelář plná. „Dejte mi byt,“ domáhá se těhotná matka s dvěma
dětmi. Prý má ale kdesi ještě tři. Kamsi se kdysi odstěhovala, teď se zase
vrátila do Náchoda. Další paní má prý vytopený byt, zadává úkol: sepsat škodu.
Další ženě má Jarmila napsat životopis, další chce zase jinou službu. Odcházím
do místního bufetu. K sekané dostanu instruktáž o místních Romech: „Jedni jsou
takoví, že kdejakej bílej jim nesahá ani po kotníky. Druzí…, tam každá pomoc
drahá. Třeba si tu naporoučí jídla jak pro regiment, pak to všechno nechají,
zbude po nich na stole příšernej bordel. Je mi padesát. Ještě pamatuju zdejšího
vajdu. Jooo, to bylo jiný kafe! Ten měl autoritu…“

Vracím se do kanceláře. Rázně se vecpu do pořadí žadatelů o čas terénních
pracovníků. Konečně vyrážíme. Náš cíl: někdejší ulice hrůzy, postrach Náchoda:
Šafránice. Dnes se zde ale „maluje na bílo“, všechny domy v ulici koupil od
města podnikatel inženýr Vladimír Vydra.

Doma omylem a jen na chvíli

Ulička čítá několik dvou-tří patrových domů. Řekněme dnes sedmdesátiletých a
kdysi i výstavních. Dnes však hudba minulosti. Jen ten na konci má zbrusu nový
kabát. Podobně by zanedlouho měly vyhlížet i ty ostatní. Nic proti tomu.
Vloudila se ale chybička. Jsou obsazeny. Bydlí v nich sedmnáct romských rodin.
Násobeno průměrným počtem rodinných příslušníků, suma sumárum dost přes stovku
obyvatel.

Hubená Romka nás zve dál. Na plotně bublají veliké hrnce, z nich trčí křídla
opeřenců. Dostáváme tradiční kafe a vodopád stesků. Jsou o tom, kam půjde paní s
partnerem a třemi nezletilými dětmi. Smlouva na dobu určitou jim končí v lednu.
Nikde není psáno, že bude prodloužena. Navíc se v bytě rodina octla jaksi
záhadně. „Nejhorší je, že Maršíková věděla, že ty domy chce Vydra koupit. Přesto
nás a ještě jednu rodinu sem nastěhovala,“ obviňuje místostarostku. Smlouvou na
dobu určitou se z nich během ledna mohou stát bezdomovci. „S Vydrou se dá
mluvit, ale co já ho budu furt otravovat? On mi stejně řekne: vás musí řešit
město.“

Zdá se, že si obě ženy, tedy Romka Marie Holubová Dzurková a místostarostka
Maršíková do oka zrovna nepadly. „Byla jsem za ní několikrát. S ní se nedá
mluvit. Je to mrcha. Před Vánocema mě vyhodila. Málem bych ji zbila, kdyby tam
nebyla kamarádka,“ popisuje scénku hostitelka.

Ptám se, kde je problém. „Jo, my jsme hlučná rodina,“ přiznává Romka. Partner
totiž miluje hudbu, hraje na klávesy, a příliš nedbá o noční klid. To byl také
důvod, proč v Náchodě už je tato jejich adresa třetí.

Jinak je rodina bezproblémová. Jsou vzorní platiči, což později přiznala i
místostarostka.

Kde berou peníze? Jsou samozřejmě na dávkách, ale kde je zrovna teď pán domu?

„Postará se,“ uhýbá Marie. „Hledá si práci. Ale je to těžký. Když vidí černou
držku, tak řeknou, že je to obsazeno. Vystřihujeme, nalepujeme inzeráty, ale to
je všechno zbytečný. Copak za to můžem, že to nějakej jinej cigán zkazí. Co
zbývá než pracovat načerno? Jinak bych děti neuživila.“

Marie je vyučená švadlena, vzhledem k mateřství ale práci musela opustit. Dnes
je jí čtyřicet sedm a má obavy, že už práci nikdy nesežene. Propadá zoufalství.
Má strach, že se ztrátou bydlení přijde o děti. Ty jsou středem jejího vesmíru.
„Já si nic nekupuji. Pro mě je důležitý, aby děti chodily do školy čisté, aby
měly zaplacené obědy.“

Nahlas uvažuje: „Když se to nevyřeší, tak místostarostku budu muset vzít pod
krkem. To se nedá nic dělat, to by udělala každá máma. Děti se narodily do
špatný doby. Co s nimi bude, až my tady nebudeme? To já se budu obracet v
hrobě.“

„A zase budeš rušit,“ odlehčuje smutnění Jarmila.

Domovník s domovem ve hvězdách

Vyděsí mě kluk se sekyrou místo hračky. V chodbě tápe evidentně slepý muž. U
plotny stojí dvě ženy, dcera a matka. V postýlce dovádí tak roční holčička. Do
řeči se s námi dává hlava rodiny, Mirek Varga. Na Roma mluví perfektní češtinou
bez přízvuku. Funguje v uličce coby domovník.

„Už dlouho se šuškalo, že to všechno Vydra koupí. Předtím to tu všechno
chátralo. Nikdo tu nechtěl bydlet, protože tu bydleli Romové,“ vysvětluje dnešní
situaci. S panem Vydrou se prý léta zná. „Řekl mi: Mirku, podívej se, jaké tam
mám plány… a dodal, že likvidace romské komunity je podmínkou, jinak by sem
gadžové nešli.“

Kam ale s Romy? Asi pět rodin má prý staré smlouvy, tedy na dobu neurčitou. Ty
musí ze zákona řešit dnešní majitel, takže pan Vydra. Další, se smlouvami na
dobu určitou, jsou v rukou města. Zcela mimo jsou dvě rodiny, které se tu octly
během koupě. K těm se nechce znát nikdo. Právě osud našich předchozích hostitelů
je tedy nejistý. Domovník Mirek Varga potvrzuje, že jsou to naprosto vzorní platiči, stejně jako on, ale stejně jako
on mají rádi muziku.

„Jo, je pravda, že když v ulici byli jen Romové, tak jsme si tu dělali, co jsme
chtěli. Ponocovali jsme do rána, vyhrávali. Prostě žádný řád.“

Pan Varga tu má výsadní postavení a to nejen tím, že je domovníkem. Jeden z domů
kdysi jeho tchán dokonce vlastnil. Teď mají s manželkou smlouvu na dobu
neurčitou, platí vzorně, takže doufají v dohodu s Vydrou. Jejich snem je malý
domek. Snad se s nimi sveze i dcera s nevidomým manželem a dětmi.

Jenže i u nich může nastat problém. Panu Vargovi končí nyní práce. Byla to práce
sezonní, na zimu ho nepotřebují. „Doporučil mi to úřad práce. Chci pracovat.
Jenže teď vidím, jaké nastanou problémy.“ Teréňačka připomene, že sociální dávky
se počítají z financí za poslední tři měsíce. V sezonní práci si člověk
přilepšil, jenže v následujícím období bude naopak finančně škodný kvůli
špatnému zákonu. Jeho vinou pravděpodobně nebude pobírat žádné příspěvky. Může
se dostat do dluhů. Náhle je z něj neplatič… a posléze bezdomovec.

„Náchod je špinavý. Proč je – tedy Romy – nemohou zaměstnat natrvalo technické
služby?“ medituje Jarmila.

S mnoha otazníky v hlavě se loučíme.

Dobrovolné odstěhování

Chrastí klíče. Paní ve věku ulice pečlivě zamyká jeden z domů. Ráda se dá do
řeči. V tomhle domě, v této ulici, vyrůstala. A zase vodopád nářků nás doprovází
na cestě na městský úřad.

Paní Samková je moc šťastná, že podnikatel kolonii rozpouští. Prý to byl děs. V
posledních letech se obávala vůbec vyjít na ulici. Několikrát je vykradli.
Rozbitá okna byla na denním pořádku. V noci se nevyspali. Všude strašný
nepořádek a v něm zaparkovaná drahá auta. Dnes je moc šťastná, že má byt jinde.

Když byla malá, v ulici Romové nebydleli. Pak se nastěhovala jedna rodina. Rom,
pan Cisár, byl prý velice slušný. Došlo k tomu, že jeden z domů koupil. Bohužel
jeho příbuzní byli jiného ražení. Stali se pohromou ulice i okolí. Gadžové
prchali, další Romové se nastěhovávali.

Vize shora

Paní místostarostka se otázkám nebrání a hned vysvětluje.

„Máme tam tři typy nájemníků. První typ: Byli upozorňováni, že mají dluhy, aby
si to dali do pořádku. Nic neudělali. Ty řešit nebudeme.

Další skupina má smlouvu na dobu neurčitou. Ty bude řešit pan Vydra. To je ze
zákona, on se musí postarat o byty odpovídající zhruba těm dnešním.

Třetí skupinu tvoří ti, co mají smlouvy na dobu určitou a jsou bezproblémoví.
Není to naše povinnost, ale budeme se snažit jim nabídnout volné byty, které
máme.“

Přiznává, že budoucí byty budou opět v romské lokalitě. Ale jiné.

Poměr rodin, které zůstanou na ulici, a těch, o které se město údajně postará,
ale paní místostarostka Maršíková z hlavy neví.

My jen víme, že dohromady jich je sedmnáct. Také víme, že zatím pouze jedna – ta
se sedmi dětmi, kterou na Šafránici město odstěhovalo „nedávno a omylem“, má
připraven jiný byt k nastěhování. Město předpokládá, že pan Vydra těm ostatním,
co mají smlouvy na dobu určitou, je bude nadále prodlužovat.

Obávám se, že podnikatel má o budoucích nájemnících jinou představu.

Rozpuštění romského minighetta ostatně bylo i důvodem prodeje.

„Kdyby tam nebyl ten bordel, tak jsme Šafránici neprodali,“ říká paní
místostarostka na závěr.

Dodávám: Kšeft za milion a sta tisíc.

Závěr

Sedmnáct rodin. Osud většiny visí ve vzduchu. Pan Vydra má povinnost sehnat
bydlení jen pěti z nich. Kolik těch dalších přestěhuje město do jiné místní,
dnes z velké části romské lokality, aby tam postupně vzniklo klasické romské
ghetto? Kolik z rodin skončí zcela na ulici, tedy v jiném městě, u svých
příbuzných, aby přeplněné – a tedy hlučné – byty byly dalším důvodem k dalšímu
vystěhovávání?

A jen tak na okraj. Všechny rodiny jsou dnes bez dluhů… ale také bez nároků.