Případ plzeňské „volavky“

Tento rozhovor jsem vedla s Davidem Tišerem, mimo jiné studentem Univerzity Karlovy a aktivistou bojujícím za práva Romů. Zavzpomínal na srpen 2005, kdy se jako figurant společné akce MF Dnes a časopisu Romano voďi snažil usvědčit nejen plzeňské provozovatele diskoték z rasové diskriminace. Dva páry mladých lidí – romský a český, si na vlastní kůži zkusily, jaké to je být či nebýt vpuštěn na diskotéku, obsloužen v obchodě, a to v několika českých městech. Celá akce byla zachycena na skrytou kameru.

* Davide, jak Tě osobně poznamenala tato zkušenost; zažil jsi někdy předtím podobnou situaci?

Tak nevpustili mě několikrát na diskotéku, na to jsem byl zvyklý. Ale tenkrát jsem si myslel, že je velká pravděpodobnost, že vyhrajeme my.

* Máš pocit, že se od té doby chování vyhazovačů, potažmo majitelů diskoték změnilo?

Pocházím z Plzně, žiji tam a vím, že se nezměnilo nic. Dovedu si představit, jak je těžké usvědčit je z diskriminace. Kdyby se něco takového dělo, vyhazovači neadekvátní chování vezmou na sebe a majitel, tedy odpovědná osoba, z toho se ctí vyvázne. Změnilo se akorát to, že už si mě pamatují, a tak když jdu s kamarády na diskotéku, pustí jenom mě.

* Jaký byl Tvůj nejsilnější moment, zážitek z celé akce?

Asi v diskotéce Aréna. Došlo tam k tomu, že nás nevpustili na diskotéku, dokonce tvrdili, že jsme kradli. Ani s přivolanou policií jsme se dovnitř nedostali. To bylo asi to nejhorší, že jsme se nedomohli, nedovolali ničeho.

* V čem vidíš možnou příčinu neschopnosti nebo neochoty policie?

Bohužel, je to nastavené tak, že když se vám něco děje, musíte volat policii z toho samého obvodu. To znamená, že se ve většině případu s majitelem, vyhazovačem znají, už s nimi častokrát něco služebně řešili nebo se dokonce znají osobně. Přátelsky se klepou po rameni a nechtějí se vzájemně poškodit. Kdyby třeba zasahovali policisté z jiného obvodu, tak nebudou mít takové zábrany proti nim zakročit. Také je tu problém provázanosti, v českých městech se většinou všichni znají. Sféra veřejná, ať chce nebo nechce, je propojena se sférou podnikatelskou.

* Vím o tobě, že se zasazuješ o to, aby se lidé hlásili, když se jim něco takového stane, aby se tato problematika monitorovala a byla potvrzována statistikami. Co ty osobně radíš lidem, které něco takového potká?

Chápu mladé lidi, kteří se chtějí bavit na diskotéce, že se jim nechce čekat dvě hodiny do příjezdu policie, že jim nerozumí, že policie není vždy vůči Romům vlídná a vstřícná. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jsem si vždy při jednání s policií připadal ne jako oběť, ale jako pachatel, kterým jsem však, zdůrazňuji, nikdy nebyl. Vždy se ke mně chovali jako k vrahovi. A ta příslovečná předsudečnost z jejich otázek: „…a zaměstnání asi žádné, co? Vy studujete?“ Moc mi věřit nechtěli. Ale znovu opakuji, je velmi důležité ty dvě hodiny vydržet, počkat a nebát se policie. Když si nebudou věřit, že to sami zvládnou, ať si zavolají někoho blízkého, známého, o němž ví, že v tom daném městě působí a že jim v této situaci dokáže pomoci. Stojí za to, aby se každý případ dostal do statistiky.

Přepis záznamu skryté kamery Diskotéka Alfa, plzeňská Americká ulice, pátek 8. července, 20.45 h. Pár českých Romů přichází na diskotéku.

David: Dobrý den.
Muž z ochranky: Nemůžete.
David: Co?
Muž z ochranky: Nemůžete dovnitř. David: Proč?
Muž z ochranky: Protože.
David: Proč protože?
Přichází bílý pár figurantů.
Muž z ochranky se odvrací k němu: Přejete si tam?
Bílý pár: Jo.
Muž z ochranky si říká o vstupné: Za dvacku.
David s Renátou chtějí také zaplatit vstupné.
Muž z ochranky k romskému páru: No vy ne.
Renáta: Proč nás nepustíte? Vždyť jsme nic neudělali!
Muž z ochranky: Majitel si to nepřeje. Bílý pár zatím platí vstupné.
David: Majitel si to nepřeje? A mohli bychom mluvit s majitelem?
Muž z ochranky: Ten je na dovolené.
David: Je na dovolené? Takže já se nedozvím, proč nás nechcete pustit?
Renáta: Ježíš, tak my jsme vám něco udělali? My jsme teď slušně vešli dveřmi, ne?
Muž z ochranky pár ignoruje a věnuje se bílému páru figurantů, kteří procházejí dovnitř. Upozorňuje je, že si mají na ruku jako vstupenku otisknout razítko.
Renáta: Oni můžou dovnitř, že jsou bílí, a my ne, že jsme tmaví?
David ukazuje studentský průkaz Univerzity Karlovy: Podívejte se, já jsem slušný student vysoké školy, mohu se vám tady prokázat.
Muž z ochranky: Ukaž občanku.
David: Vy po mně chcete občanku? To je zakázané, to mohou jen policisté, vidět můj občanský průkaz.
Muž z ochranky: Jste Rom, nebo ne?
David: Samozřejmě, že jsem Rom, se vším všudy. Kulturou, tradicemi a jazykem. Lačho ďives, pánové. To je dobrý den v mém jazyce.
Do hovoru se zapojuje druhý ochránce diskotéky: Každej tejden je tu problém s Romákama, že tam nahoře kradou kabelky, a jsou tam s nima problémy. Renáta: No dobře, ale byl to někdo z nás dvou?
Druhý muž z ochranky: Máme prostě svoje nařízení, není to z naší hlavy, takhle, no.
David: Tak bych chtěl mluvit s vaším vedoucím.
Druhý muž z ochranky: Tak to se zastavte jinej den, není tu od rána do večera.
Renáta: Tak počkejte, abychom to zkrátili. Pustíte nás, nebo ne?
Muži z ochranky: Nepustíme.
David: Ale já chci vědět proč.
Renáta: No protože jsme Cikáni, ano, nebo ne? Je to tak?
Muži z ochranky přikývnou očima.

Pocity z této akce nám poskytl i český figurant Petr Štefan, který byl u toho, když se zaměstnanci u vchodových dveří snažili vysvětlit romským figurantům, proč je dovnitř nepustí, zatímco on a jeho česká kolegyně prošli: „Ano, u té argumentace jsem byl, jenže byla úplně scestná. Přesně zapadala do konceptu rasismu, kdy je nejjednodušší strčit všechny do jednoho pytle. Argumentovali tím, že je nemohou pustit dovnitř, protože tam byli před týdnem a David tam prý kradl. A že pokud to náhodou nebyl přímo on, tak to byl někdo, kdo mu byl strašně podobný. A to je právě jedna z věcí, která mě na tom nejvíc zarazila, že když jste Rom a máte tmavší barvu pleti, jste najednou v podstatě zloděj. Prostě jste automaticky zloděj, i když jste nikdy nic takového neudělal. Jsem vášnivým čtenářem válečné a židovské literatury a najednou mi to připadalo, jako že jsme se ocitli v období holocaustu a někoho diskriminují jen za to, jak vypadá nebo jaké je rasy. Do té doby jsem si myslel, že žijeme v demokratickém státě, kde se něco takového nemůže stát, a najednou jsem u toho stál a viděl jsem to na vlastní oči a bylo to pro mě hodně silné. Hrozný zážitek!“