Stalo se koncem prázdnin v městě Přerově. Jistý muž byl zbit a udal, že to
provedli místní Romové. Pak se ukázalo, že dostal nakládačku jinde a za jiných
okolností.
Strážci politické korektnosti si oddychli. Napětí mezi romskou komunitou a
většinovou populací v Přerově však existuje. Předtím tam skupina romských
mladíků napadla jiného muže. Jednala o tom přerovská radnice. Bylo to i v
televizi. Jistá paní radní tam řekla přibližně toto: městské zastupitelstvo s
tím mělo něco dělat už dřív, ale báli se, že budou označeni za rasisty. Její
přiznání vnímám jako upřímné a – znepokojivé. Že se něco udělat mělo, ale
neudělalo se, protože tomu bránil strach, je nedobré. Právě o tom chci mluvit.
Máme u nás tzv. romský problém. Ale nic s ním neděláme, protože nevíme co.
Navíc se bojíme skandalizace, jako ti Přerovští. Důvod? Naše média (zejména
tisk) vsugerovala veřejnému mínění postoj zvaný politická korektnost. Spočívá v
zákazu vyjadřovat se o nějaké skupině způsobem, kterým by se cítila dotčena a
který by jí vtiskl punc méněcennosti. Což je, myslím, dobře. Ale to není zdaleka
všechno.
Před časem uveřejnil Gabalův tým zprávu o současném stavu procesu zvaného
sociální exkluze (čili společenské vylučování) našich Romů a o nárůstu toho,
čemu říkáme nepřesně "romská ghetta". Bylo to otřesné zjištění. Až na letmé
zmínky mu naše média nevěnovala pozornost. – Je to zvláštní rozpor. Média
(včetně špičkových komentátorů) bděle sledují jednotlivé hříchy proti politické
korektnosti, tedy to, co kdo o Romech řekne, případně jak se vůči nim zachová,
ale důsledně se vyhýbají analýze sociálních předpokladů a podmínek toho, co se s
nimi děje.
Přitom zmíněné společenské vylučování Romů je proces, u něhož se nelze
ubránit dojmu všudypřítomné živelnosti, spontánnosti, zlověstné neodvratnosti.
Novináři se svou zúženou optikou ale zaznamenávají (a to jen občas) pouze
některé z jeho projevů. Ty mají vesměs konfliktní povahu. Na konfliktech se
podílejí obě strany, příslušníci většinové populace i romské menšiny. Méda,
dovolávající se politické korektnosti, však zpravidla pranýřují jednotlivá
konkrétní selhání na straně většinové populace: protiromskou agresivitu
příslušníků okrajových skupin, případy neodůvodněné diskriminace nebo
neprozíravá improvizovaná řešení lokálních krizových situací. Moralizující
stereotyp médií vytváří dojem, že to, co lze nazvat romským problémem, je dílem
většinové zlovůle. Dílčí projev je tak vydáván za příčinu problému.
Skutečné příčiny však lze odhalit pouze racionální analýzou a ta není možná
bez svobodné a otevřené rozpravy. Neobejde se bez empirických generalizací a bez
hypotéz a jejich ověřování cestou "pokus-omyl". Tomu však brání strach z
mediální skandalizace, jak přiznala i přerovská paní radní. – Není divu, že v
této atmosféře si ani politici a státní administrativa nevědí s problémem rady,
nemají koncepci jeho řešení a ani si ji netroufají vytvářet, protože nechtějí
riskovat, že je politicky korektní žurnalistika veřejně morálně odstřelí.
Od novinářů, kteří se v romské věci takto angažují, se dovídám, že chtějí
bránit explozi rasové nenávisti většinové společnosti, kterou pokládají za
skrytě rasistickou. Neobtěžují se analyzovat, co je a co není rasismus. Ten u
nás existuje v určitých okrajových skupinách, které samy představují sociální
problém, i když méně naléhavý než ten romský. Že by se většinová populace
infikovala chováním těchto skupin, je – při jejich okrajovosti – málo
pravděpodobné. Co u nás ale nepochybně existuje a je rozšířeno, je lhostejnost
vůči romskému osudu. Lhostejnost až mrazivá. Jejím důvodem je velmi
pravděpodobně všeobecně vnímaná zablokovanost řešení problému, na níž má podle
mého názoru lví podíl většinová mediální strategie.
Pokud jde o podstatu romského problému, naši novináři nám dluží mnohé,
vlastně všechno. Zato ho využívají jako příležitosti ke skandalizování těch, kdo
se prohřeší – zpravidla slovně – proti politické korektnosti. Je to mediálně
atraktivní.
