Již za několik dní budeme prožívat vánoční svátky. Přípravy jsou v plném proudu. Pečení, vaření, vybírání a nakupování dárků pro naše nejbližší. Všude spousta lidí, tlačenice a shon, ale je to trochu jiné než obvykle. Sám nevím, jestli je to tou předvánoční dobou, ale jsem také jaksi zranitelnější. Chtěl bych si udělat zejména ve svém nitru pořádek, nehonit se za věcmi, které mají přechodnou nebo žádnou hodnotu. Chtěl bych být lepší, tolerantnější, chtěl bych především trochu víc pomáhat potřebným, ale nejvíc za všeho bych se chtěl vrátit do dětství. malé domky ukryté pod závalem sněhu svítily do daleka. Mrzlo, sníh vrzal pod nohama, smáli jsme se, chodili od dveří ke dveřím a nejčastěji jsme zpívali koledu: „Na vašem stole červená ruža, vašej Maruške pěkného muža. Ne tak pěkného, jako dobrého, to vám vinšujem ze srdce mého.“ Domů jsem pokaždé donesl v takové plátěné tašce hromadu jablíček, ořechů a bonbonů. Nebo jak jsme před štědrovečerní večeří chodili od domu k domu, kde byly děti, tajně házeli pytlík s bramborami nebo s černým uhlím jako dárky malým dětem, které zlobily. Vzpomínám na starší sestru, která každý rok balila do těsta jména kluků napsaná na papírku, házela je do vařicí vody a čekala, které jméno vyplave jako první, aby věděla, kdo se stane jejím mužem. Nikdy nevyplaval ten, o kterém snila, a nakonec si vzala toho, koho vůbec předtím neznala. A s jakou radostí jsme strojili vánoční stromek! Bonbony balené do pozlátka, jablíčka,vlašské ořechy, ozdoby z těsta a z papíru. To vše bylo na stromečku… Ale nejvíc jsem se těšil na Štědrý večer. Celá rodina seděla za jedním velkým stolem plným dobrot. Nikdy nemohly chybět bobaľky s mákem a halušky či závin. Máma vždycky připravila jeden talíř navíc, kdyby náhodou přišel někdo, koho v naší vesnici zastihla noc nebo kdo zabloudil. S pohnutím kladla na talíř od všeho něco málo a dávala to do kouta pro ty, kteří již nemohli být s námi. Až nadešla velká chvíle mého otce. Postavil se a začal vinšovat. Jako dítě si z toho, co říkal, moc nepamatuji, ale vím, že jsme museli způsobně sedět. Otec říkal něco v tom smyslu, že děkuje Bohu, že jsme se dožili svátků pohromadě, připomněl ty, kteří se toho svátku nedožili, a popřál dobrou chuť. Máma tiše brečela, ale mně jako dítěti to přišlo dost legrační, protože jsem si připadal jako na schůzi.
Čas utíká jako splašený kůň. Vánoce, které mám v paměti jako dítě, a vůbec ta doba, na kterou každý rok vzpomínám, je nenávratně pryč. Bylo to těžké, moc peněz nebylo, ale všechno bylo jiné, bylo v tom víc čistoty, srdce. Dnešní honba za dárky, předhánění se v tom, kdo do toho vloží víc peněz, jaksi postrádá kouzlo nejkrásnějších svátků v roce. Přimlouval bych se za to, aby k dárkům každý přibalil víc pochopení a lásky pro druhého, víc tolerance, aby každý očekával od druhého jenom to, co sám nabídne. Je smutné, že zejména Romové upouštějí od krásných tradic a spíš přebírají negativní věci. Vím, doba je úplně jiná, spousta věcí se změnila. Svět se stává díky mobilním telefonům a internetu menším, žijeme mnohem rychleji a mám pocit, že nemáme čas ani na to, abychom se zastavili, ohlédli. Moc si nevšímáme, jestli náhodou někdo nepotřebuje pomoc, jsme zahleděni příliš do sebe. A tak prosím, otevřete své oči a srdce, někdy opravdu stačí slovo! Několik dobrých slov, abyste změnili někomu život. Já sám sním o tom, aby každý Rom měl konečně vlastní důstojnost, aby měl práci, aby žádné děti nebyly v dětských domovech, aby všichni měli střechu nad hlavou… Je toho strašně moc, co bych chtěl, a možná by mi nestačil ani celý časopis. Třeba postačí to známé:
Bacht the sasťipen, ROMALE, lačhi karačoňa u nevo berš tumenge!
