Před tři čtvrtě stoletím byly přijaty norimberské zákony, svastika se dostala na státní vlajku Německa

Před 75 lety přijal německý parlament zákony o říšském občanství a o ochraně
německé krve a cti. Právní normy namířené proti židovskému obyvatelstvu, a
připravující půdu pro jeho pozdější fyzickou likvidaci, dostaly souhrnný název
norimberské zákony. Kromě Německa platila obdobná diskriminační pravidla i na
okupovaných územích, včetně Protektorátu Čechy a Morava.

Nenávist vůči Židům byla součástí nacistické ideologie od samého počátku.
Kromě názoru, že izraelité nesou odpovědnost za úpadek Německa, vycházeli
nacionální socialisté i z pseudovědecké teorie o biologicky dané nerovnosti
lidských ras. Cesta k praktickému uplatnění představ o novém uspořádání německé
společnosti se jim otevřela v lednu 1933 jmenováním Adolfa Hitlera kancléřem.

Protižidovský teror měl zpočátku podobu víceméně živelných akcí a dílčích
opatření, která Židy vylučovala z výkonu některých profesí. V hlavách
nacistických vůdců však časem dozrálo rozhodnutí vypracovat normu, která by
útlaku Židů dodala formální legitimitu. Výsledkem byla zmíněná dvojice zákonů
přijatých 15. září 1935 na mimořádném zasedání parlamentu, které se konalo u
příležitosti sjezdu Národně socialistické německé dělnické strany.

Zákon o říšském občanství určoval, že statut občanů mohou mít pouze osoby "s
německou nebo příbuznou krví". Všichni ostatní obyvatelé spadali do kategorie
označované jako státní příslušníci a byli připraveni o politická práva. Zákon
byl v průběhu let zpřísňován a Židům bylo nejen odebráno volební právo, ale také
zakázáno navštěvovat veřejné knihovny, vysoké školy a parky nebo pracovat v
obchodě.

Druhý předpis, Zákon na ochranu německé krve a německé cti, zakazoval sňatky
mezi Židy a árijskými Němci a také jejich mimomanželský styk. Domácnostem
izraelitů bylo navíc zapovězeno zaměstnávat německé služebné mladší
pětačtyřiceti let či vyvěšovat říšskou vlajku.

Za rozhodující kritériem pro stanovení židovského původu byla norimberskými
zákony považována příslušnost prarodičů posuzované osoby k židovské náboženské
obci. Na tomto základě byly rozlišovány tři kategorie obyvatel: osoby německé a
příbuzné krve, Židé a míšenci. S německou důkladností byl vypracován i
schematismus určující postavení dětí ze smíšených manželství.

Lidé označovaní jako míšenci byli děleni do dvou kategorií podle míry svého
"židovství". Za takzvané míšence prvního stupně byly označováni ti, kdo měli dva
židovské předky a nebyli členy židovské obce, ani nežili v manželství se Židem.
Byla jim přiznána obdobná práva jako "rasově čistým", ale vztahovala se na ně
některá omezení, mimo jiné možnost uzavřít sňatek jen s osobou spadající do téže
kategorie. O něco benevolentnější byly zákony k míšencům druhého stupně, tedy k
osobám, které měly jednoho židovského prarodiče. Tito lidé nemohli vykonávat
některé profese, ale v zásadě byli považováni za způsobilé k integraci do
německé společnosti.

Principy norimberských rasových zákonů byly v průběhu druhé světové války
uplatňovány i na okupovaných územích. V Protektorátu Čechy a Morava byly poprvé
použity v Nařízení říšského protektora o židovském majetku, které bylo vydáno
21. června 1939. Opatření zakazovalo Židům svobodně nakládat s vlastním majetkem
a do čela jejich firem dosazovalo nucené správce.

Institucionalizovaná diskriminace Židů, ale i dalších skupin obyvatelstva,
například Romů, byla jedním z kroků předcházejících jejich pozdější fyzické
likvidaci. Počet Židů z Německa a okupovaných zemí, kteří byli zavražděni ve
vyhlazovacích táborech, při pochodech smrti nebo trestných akcích, je odhadován
na 4,5 až šest miliónů osob.

Svastika se dostala na státní vlajku Německa

Sedmý sjezd Nacionálně socialistické dělnické strany Německa (NSDAP)
německého kancléře Adolfa Hitlera v září 1935 v Norimberku se stal přelomovým z
několika důvodů. S mottem "Shromáždění svobody" mělo na 100.000 lidí na kongresu
oslavit obnovení všeobecné branné povinnosti Hitlerem v březnu 1935, čímž byla
prakticky vypovězena versailleská smlouva, která limitovala německou armádu. Do
historie se ale nacistický sjezd zapsal zejména schválením protižidovských
zákonů 15. září 1935, ve stejný den se jedinou státní vlajkou Německa stala
zástava s hákovým křížem.

Celý sedmidenní sjezd tehdy natáčela mladá německá režisérka Leni
Riefenstahlová, která již z dřívějších nacistických sjezdů natočila dva slavné
propagandistické dokumenty (Vítězství víry a Triumf vůle). Z tohoto kongresu
vytěžila téměř půlhodinový film o obnovené německé armádě (Den svobody: náš
Wehrmacht), který měl premiéru v prosinci 1935. Film končí záběrem na nacistické
vlajky za zvuků německé hymny, poté se na plátně objeví německá letadla, letící
na obloze ve formaci hákového kříže.

Kromě oslavy vzniku nové armády (Wehrmachtu), která nahradila dosavadní
Reichswehr 15. října 1935, byly na sjezdu NSDAP v Norimberku vyhlášeny dva
antisemitské zákony, které zbavily lidských práv osoby takzvaného neárijského
původu. Němečtí Židé se tak stali občany s menšími právy; zákony otevřely cestu
k holokaustu, který nepřežilo na šest milionů Židů.

Ve stejný den nacisté schválili zákon, který definitivně ustanovoval hákový
kříž v bílém kruhu na červeném pozadí jedinou německou státní vlajkou. Tato
vlajka, která byla od roku 1920 vlajkou NSDAP, byla od března 1933 spolu se
starou císařskou vlajkou s černo-bílo-červenými pruhy oficiální zástavou nového
Hitlerovy tzv. třetí říše, která zrušila vlajku výmarské republiky s
černo-červeno-žlutými pruhy. V roce 1935 nacistům přestala vyhovoval i císařská
vlajka, která byla jako "reakcionářská" zakázána.

K volbě svastiky, pradávného symbolu mnoha kultur světa, napsal Hitler v
knize Main Kampf: "Jako národní socialisté vidíme náš program na vlajce. V
červené spatřujeme sociální myšlenku hnutí, v bílé nacionalistickou, v hákovém
kříži poslání v boji za vítězství árijského člověka."

Jedním z důvodů zavedení vlajky se svastikou jako jediné německé státní
zástavy mohl být incident na německé zaoceánské lodi Bremen z 26. července 1935.
Několik demonstrantů tehdy v New Yorku vtrhlo na loď, strhlo vlajku s hákovým
křížem a hodilo ji do moře. Když si na to německý velvyslanec stěžoval, americké
oficiální místa na to reagovaly s poukazem, že německá vlajka poškozena nebyla,
neboť se jednalo jen o vlajku politické strany.

Vlajka se svastikou byla zakázána spojeneckými silami hned v roce 1945 a nyní
je držení zástavy s tímto symbolem v mnoha zemích zakázáno.

Hákový kříž přitom používaly různé německé nacionalistické spolky už od 19.
století, nacistická propaganda přitom tvrdila, že svastika pochází ze
starogermánských ság, kde měla symbolizovat sílu boha hromu Thora. V roce 1919
napsal nacistický zubař Friedrich Krohn pojednání o tom, proč by měla hákový
kříž používat NSDAP. Krohn navrhoval levostrannou svastiku, pravostrannou údajně
prosadil sám Hitler. Podle jiné teorie navrhl svastiku Hitlerovi německý generál
a geograf Karl Haushofer, který často pobýval v Indii a na Dálném východě, kde
byla svastika vždy pokládána za magické znamení. Spatřoval se v ní symbol slunce
a pramen života a plodnosti. Oficiálním symbolem strany byla od roku 1920.

Svastika (údajně pochází ze sanskrtu ze slova "svásti", štěstí) je kříž s
ohnutými rameny, a to buď ve směru hodinových ručiček (pravotočivá svastika),
nebo proti němu (levotočivá svastika). Svastika se vyskytuje v mnoha kulturách
po celém světě jako náboženský symbol, symbol různých organizací a politických
směrů nebo prostě jako dekorativní prvek.

Nejstarší doklady toho symbolu jsou známy již z neolitu v oblasti Evropy a
Blízkého východu. Našel se na keramice vykopané v Tróji, v hrobech v
Mezopotámii, zdobil etruské vázy i římské stavby, vyskytoval se i na židovských
chrámech z počátku letopočtu a používaly ho také některé severoamerické
indiánské kmeny, stejně jako slovanské národy. Svastika symbolizovala slunce,
světlo, pozitivní síly. Indové v ní vidí symbol štěstí a kosmického řádu, Číňané
ji považují za symbol čtyř světových stran, svastika se často vyskytuje na
sochách Buddhy i jako označení vegetariánské restaurace.

Z Indie se symbol dostal nejprve do Británie, kde byl častým grafickým
motivem blahopřání a spisovatel Rudyard Kipling jím zdobil obálky svých knih. Ve
Finsku byla modrá svastika používána jako výsostný znak národní armády v letech
1918-1944. Rovněž se v té době objevovala ve znaku finských leteckých sil. V
Lotyšsku byla svastika známá jako kříž hromu a kříž ohně a lotyšské letectvo
používalo červenou svastiku v letech 1926-1940 jako výsostný znak. Jako emblém
měly svastiku některé americké vojenské jednotky měly a oblíbená byla i v
Polsku, kde ji mnoho jednotek armády používalo ve 20. letech jako součást svého
emblému.