Během své praxe etnologa i státního úředníka v Radě vlády pro národnostní
menšiny jsem narazil na množství pověr a mýtů o Romech. Vedle názorů ulice, tedy
hospod a internetových diskusí, se vyskytují v kvalitním denním tisku. Vůbec
totiž nejde o primitivní rasismy, jejichž vratké základy jsou zřejmé většině
nefrustrovaných jedinců. Zvlášť nebezpečné mýty jsou vyřčené seriozně, se vším
uvážením a především v dobré víře. Jejich tvůrci nebo šiřitelé jsou renomovaní
komentátoři, vysoce postavení úředníci a politici, občanští aktivisté, vědci.
Díky jejich autoritě a přesvědčení pro dobrou věc jsou tyto pomýlené názory
protlačovány za katedry, do volebních programů a redakcí celostátních médií.
Jejich boom nastal spolu s ekonomickou krizí a (možná s ní souvisejícím)
nárůstem aktivit českých neonacistů.
Nechci sugerovat nárok na objektivní pravdu. Nechci se také stavět do role
jediného oprávněného kritika. Nemlčí však ani šiřitelé polopravd a pověr. Je
totiž u nás špatným zvykem – a snad první pověrou o Romech – domnívat se, že
dříve tzv. cikánská otázka, nyní sociální vyloučení Romů, je jasné jako facka.
Skoro každý má na něj názor a cítí potřebu ho sdělit těm, kdo mají jiný. Může
tak činit kupříkladu renomovaný přírodovědec s přístupem do seriozních médií,
aniž by si dovolil ten luxus prostě názor nemít. Tím vzrůstá množství veřejně
publikovaných názorů a pochopitelně i potenciál pro jejich novou kritiku. Ano,
obětí tohoto mechanismu jsem asi i já. Snad jen s tím rozdílem, že si nikdy
nedovolím publikovat o semenech kapradin.
Nepřizpůsobiví
Oblíbená přezdívka pro Romy vešla v mediální úzus. Běžně se kritizuje proto,
že funguje jako zevšeobecňující nálepka. Nebere přitom v úvahu množství Romů
takzvaně přizpůsobených bíle společnosti a tím tyto „slušné“ stigmatizuje.
Zamysleme se ale přímo nad slovem nepřizpůsobiví. Současná romská populace v
Čechách pochází převážně z poválečné osidlovací vlny, původem z vepřovicových
chatrčí východoslovenských osad. Romové zde byli umisťování dost často do
činžovních domů po Němcích v centrech velkých měst a v pohraničí, později do
panelákových bytů. V podobné situaci se v té době nacházeli například polští
rolníci stěhovaní do nově budované huti v Krakově. Když pálili parkety, ve vaně
chovali prase a na balkóně slepice, nikdo nemluvil (a nemluví) o jejich
nepřizpůsobivosti. Naopak, byla to v pravém slova smyslu adaptace z jednoho
prostředí do druhého. Podobně jako polští rolníci tak i slovenští Romové
přizpůsobovali (!) svůj po generace naučený systém novému prostředí.
Přizpůsobovali se také v pracovních návycích. Dosud navyklí většinou na tržní
systém námezdní sezonní práce či na pochůzková řemesla se tak jako celá
společnost přizpůsobovali principům, produktivitě a étosu socialistické práce.
Přitom se mnohým z nich dařilo dlouho odolávat a udržet si v poměru ke zbytku
obyvatel nevídanou píli. Často se sami hlásili na namáhavé a nebezpečné dělnické
pozice a své zaměstnání náročně kombinovali s pravidelným dojížděním na
Slovensko za rodinou, které tím finančně pomáhali.
Během transformace je velké podniky, jako hlavní zaměstnavatelé romských
imigrantů, přednostně propouštěly. Romové se pak opět takřka dokonale
přizpůsobili systému, který jim byl nastaven přístupem státu, místních samospráv
a především předsudky většinové společnosti. Někteří našli počestné povolání,
jiní se propadli do šedé ekonomiky či zločinu a/nebo se z části nechali živit ze
sociálních dávek. Demotivující systém plošné sociální pomoci si pak tuto skupinu
dále přizpůsobil k obrazu svému. Jak říká předseda sdružení Dženo Ivan Veselý v
pořadu Michaely Jílkové „Máte slovo“ (30. dubna 2009), mnohé romské osobnosti
již v polovině 90. let volali po omezení sociální štědrosti, ke které však
nedošlo s ohledem na tehdy propouštěné „bílé“ ostravské horníky (a dodejme
železničáře atd.), vůči kterým vláda nenašla dostatek odvahy.
Nic proti nim nemám, ale mají přeci vyšší kriminalitu
Dobráci od kosti, kteří by nikomu nezkřivili vlas a Romy mají upřímně rádi,
se nemohou vyrovnat s touto pověrou. Argumentují přitom jakýmisi statistikami
pochybných zdrojů. Klidně přijměme, že lidé označovaní za Romy mají vyšší skóre
v rejstříku trestů než je republikový průměr. Možná i výrazně. Porovnáme-li však
jejich zločiny s bílými límečky (a tvářemi) Koženého, Krejčíře, Pittra a dlouhé
řady jim podobných, jde o mizivý poměr škod způsobených společnosti jako celku.
Nebezpečnost této pověry však nespočívá v možná nepřesných statistikách, ale v
přisuzování jim biologického základu. Není jediný vědecky obhajitelný názor, že
by sklon k trestné činnosti koloval někomu v krvi (resp. DNA). Další vážné
přesvědčení je, že např. násilná přepadení, prostituce či užívání a distribuce
drog je součástí romské kultury, tedy součástí systému romských hodnot a norem.
Zkoumáme-li kulturu romských osad jako místo původu zdejších Romů či jejich
rodičů a prarodičů, nic podobného tam ve větším stupni nenajdeme. Do systému
hodnot pak takové chování nemusí vstoupit ani v případě, že se z nějakého důvodu
děje. Může být reakcí na sociální systém, ve kterém se Romové ocitli, např.
trvalou diskriminaci na trhu s byty či prací.
Příkladem par excellence jsou romské děti, které byly odebrány rodinám a prošly
českou ústavní výchovou. Masy těchto dětí vyrostly a troufám si odhadovat, že
jsou jedněmi z nejaktivnějších producentů „romské kriminality“. Přitom tito
odchovanci nemusejí mít se zbytkem Romů po stránce norem a hodnot prakticky nic
společného. Adaptovali se totiž na kulturu českých děcáků a pasťáků, jejichž
principy byly vymyšleny bílými úředníky. V romském tradičním prostředí se přitom
o lidi v nouzi starala rodina a ani dnes takřka nenajdete romského bezdomovce či
klienta domova důchodců. Romští ústavní odchovanci jsou však nazývání zbytkem
obyvatel Romy prostě proto, že tak vypadají. Možná i s velkou částí takzvané
„romské kriminality“ jsou ale ryzím příkladem patologického výhonku naší vlastní
kultury.
Romská krev se projeví, i když je dítě vychováno ve slušné adoptivní rodině
Velmi citlivé téma. Autory těchto výroků totiž bývají i pěstounští či
adoptivní rodiče romských dětí, kteří si s ohledem na nálady ve společnosti
zaslouží mimořádný obdiv. Geneticky může být dán hudební sluch či muskulatura.
Vzorce chování, včetně např. zájmu o rapovou hudbu či bojové sporty, a
identifikace s nějakou skupinou a národností, jsou však získané, nikoliv
vrozené.
Zastánci této pověry často argumentují tím, že do puberty dítě vyrůstalo bez
problémů jako ostatní sourozenci. Teprve v pubertě se chytlo romské party,
odcizilo se rodině, učilo se špatnému chování, až nakonec pěstounské rodiče
zbilo a okradlo zfetované toluenem. Zajímalo by mne, jak by taková rodina
dopadla v USA nebo Kanadě, kde funguje koncept „přistěhovaleckého“ národa. Každý
je tam v podstatě menšinou, takže ani nemá smysl dávat někomu najevo, že by měl
být něčím odlišný. Eurocentrický rasismus samozřejmě najdeme i za oceánem, ale
již výrazně méně tak silné předsudky vůči Romům jako v našich zeměpisných
šířkách. V již zmiňovaném pořadu Michaely Jílkové vystupuje romský podnikatel,
který s dcerou školního věku žil v Belgii. Až když začala po návratu chodit do
české školy, jí spolužáci vysvětlili dosud neznámou věc, že je „špinavá
cikánka“. Podobně dítě v adopci nevyrůstá jen u láskyplných rodičů, ale tráví
obrovské množství času ve škole, na ulici, dívá se na televizi, slyší sousedy.
Doma je přesvědčováno, že je hodný Pepíček, na ulici, že je špinavý cikán.
Přijde-li přirozený vzdor proti rodičům, frustrace z letitých urážek a
rozpolcené identity, dojde k „projevení Romské krve“.
A nakonec se zapomíná, odkud tyto děti přišly. Lékaři a psychologové dnes
doporučují, jak se správně chovat ke svému dítěti ještě před narozením, při
porodu, těsně po něm. Jak jsou důležité pro psychiku a rozvoj osobnosti zdánlivě
každé maličkosti v klíčových prvních letech dítěte. O to romské děti v dětských
domovech – stejně jako ty bílé – obvykle přišly. Není tedy divu, že mnoho
náhradních rodičů bílých dětí může popsat velmi podobné příběhy (snad až na
„chycení se romské party“), ze kterých se ale žádné genetické teorie nevyvozují.
Romové se nehlásí ke své národnosti
Dva autoři pocházející z naší země se celosvětově proslavili v neobvyklém
oboru – teorie utváření národa. Arnošt Gellner kladl jako podmínku vytvoření
národa širokosáhlou společenskou modernizaci. Industrializace od konce 18.
století postupně vykořenila masy dělníků z příbuzensky strukturovaných
venkovských společenství a nutila je hledat novou „komunitu“. Díky standardizaci
národních jazyků a vzrůstající gramotnosti tuto náhradní rodinu nacházeli v
představovaném společenství národa, s jehož členy mohli najít „společnou řeč“,
ačkoliv se s většinou z nich nikdy nesetkali. Miroslav Hroch zas analyzoval
vytváření národa zvláště ve střední Evropě, ve kterém nevládnoucí intelektuální
elita agitovala často právě mezi těmi vykořeněnými dělníky a nabízela jim
myšlenku národa jako společenství jazyka s představou společného původu.
Ničím z toho evropští Romové žijící mimo většinovou společnost a její procesy
(zatím) neprošli. Procesy popsané Gellnerem a Hrochem sice nejsou jedinou cestou
k národu, ale nelze se divit, že kategorii národnost Romové často považují za
totéž jako zemi narození či pobytu. To samozřejmě nevylučuje, že řadu Romů
odradil od zvažované deklarace romské národnosti strach ze zneužití dat či touha
alespoň deklaratorně splynout s většinovou společností.
Pověra o odmítání romské národnosti je nebezpečná především tím, že jí zastávají
i osoby usilující o romskou integraci. V podstatě Romům říkají: „uděláme všechno
proto, abyste se integrovali, ale nikdy nedopustíme, aby se vám to podařilo“. V
momentě, kdy se „oni“, alespoň na papíře ve sčítání lidu považují za „nás“, už
se v tom hledá nějaký čert a je třeba výsledky censu zpochybnit. Litera zákona
přitom umožňuje, aby se každý přihlásil, k jaké národnosti chce, zcela dle
vlastního přesvědčení. Pěstovat dobrý vztah zde žijících Romů k romství je
vzhledem k všudypřítomnému rasismu velmi užitečné, nikdo by ale neměl napadat
jejich českou národnost, stejně jako romskou národnost „bílého“ kněze Františka
Lízny.
Romové by si měli udělat pořádek sami mezi sebou
Opět častá pověra mezi vzdělanými lidmi dobré vůle. Kdo má být ale tím
romským policajtem? Podobně jako výše popsaná pověra předpokládá, že Romové jsou
nějaká pevně ohraničená a definovaná skupina. Nejenže přinejmenším většina Romů
u nás pravděpodobně necítí nějaké národní sepjetí, ale těžko zde najdeme i jinou
formu soudržné komunity. Hlavní skupiny olašských, slovenských, maďarských,
českých a německých (Sinti) Romů mají často odlišná nářečí romštiny a cítí
mnohdy spíše rivalitu a odpor než sounáležitost. Zřejmě nejdůležitějším
organizačním principem většiny zde sídlících Romů jsou stále ještě široké
příbuzenské skupiny, tedy nikoliv virtuální jednota národa. Rodinné klany se
často vzájemně vymezují drastickou formou rituální nečistoty. Tato téměř
kastovní dělba není pevně daná (na rozdíl od Indie), ale stanovená subjektivně
např. nařčením jedné rodiny druhou z nedodržení jídelních zvyklostí (třeba
pojídání psů). Bylo by tedy zcela v rozporu s kulturou zvláště tradičněji
založených zdejších Romů považovat po nich nějakého společného vůdce, který by
si sjednal „mezi svými“ pořádek. To může platit nanejvýš v pevněji vymezených
skupinách např. Olachů, ovšem ani tam nelze spoléhat, že by měl zvolený král
dostatek autority. Jeho pojetí „pořádku“ může být navíc zcela odlišné od pojetí
těch, kteří zmiňovanou pověru vyznávají.
Obzvlášť nebezpečnou se může stát, pokud ji pokrytecky vzývají sami Romové.
Dobře vědí z vlastní zkušenosti, že společnou autoritu pro všechny Romy v
současnosti zřejmě nikdo nevygeneruje. Už vůbec se ale nelze domnívat, že by
zrovna Romové měli – jen proto, že jsou Romové – kvalifikaci například na řešení
složitých sociálních problémů. Problematice vzdělávání či pracovního trhu bude
zřejmě nejlépe rozumět odborník na tato témata a bude-li to Rom, tím lépe. Pokud
by ale všechny problémy spojené s Romy měli řešit právě jen Romové, jak
naznačuje kupříkladu zmiňovaný Ivan Veselý a další romské osobnosti, pak jim jde
o zajištění jen své vlastní budoucnosti. Do této role se totiž pasují samy a
stát vše zaplatí. Jak říká jeden můj známý, jde o stejnou logiku, jako by
vozíčkáři měl do schodů nejlépe pomoci zas a jedině vozíčkář.
Slovo Rom je zbytečný politický korekcionismus
Stále ve svém textu píši o Romech, nikoliv o „cikánech“. Přitom se před
listopadem mluvilo bez problémů o C/cikánech a dokonce mnozí Romové toto
označení stále vyžadují. Chtějí ho však jen, mluví-li česky, případně slovensky,
tedy v jazyce majoritní společnosti. V nich jsou Romové na slovo cikán (a ještě
více slovenské „cigán“) zvyklí a jiný termín považují za zbytečný novotvar,
kterým svého komunikačního partnera v češtině jen zmatou či popudí. V romštině
jako mateřském jazyce stále značné části zde usedlých Romů však žádné takové
slovo není a používá se jen Rom. Vzdělanější Romové si pak začali uvědomovat, že
na slovo cikán pocházející z byzantského označení pro heretickou sektu se po
staletí života vedle majoritní společnosti nabalily další negativní asociace.
Slovenské slovo „cigániť“ pak přímo znamená lhát. Již v roce 1971 mimo jiné i z
těchto důvodů Mezinárodní romská unie deklarovala vůli užívat slovo Rom jako
jednotné pojmenování. Navíc pod slovo cikán se v řadě zvláště anglofonních zemí
(Gipsy) zahrnují i osoby se specifickými socioekonomickými charakteristikami,
které s Romy svým původem nemusí mít nic společného. Aniž bych tedy slovo cikán
někomu vytýkal, osobně používám radši Rom nikoliv z „political correctness“, ale
z obyčejné úcty a snad i přesnosti.
Nežil jsi vedle nich – neznáš Romy
A nakonec jedna pověra, kterou hrdě pronášejí zdaleka nejen skuteční sousedé
romských obyvatel. Obvykle tím však automaticky myslí jen „problémové“,
„neplatiče“, „sociálně vyloučené“. Ano, s těmito Romy jsem skutečně nikdy nežil
a pravidelně se s nimi nestýkal. Připravil jsem se tak o nehezké zkušenosti s
panem Horváthem, Červeňákem nebo Ráczem. Ani omylem bych nechtěl znevažovat
utrpení jejich sousedů. Za to však můžu „nabídnout“ podobně a v něčem možná
ještě horší historky s panem Malým či Voráčkem. Především bych ale rád seznámil
šiřitele této pověry s panem Bihárim, Gulyášem či Beňákem – milými a pracovitými
lidmi, se kterými se potkávám rád a kteří jsou možná úplně stejně Romy jako
sousedé našeho nešťastného občana.
Převzato: Neviditelný pes
http://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost-povery-o-romech-dfp-/p_spolecnost.asp?c=A090626_204257_p_spolecnost_wag
