Nejvyšší správní soud v Brně v těchto dnech projednává návrh vlády na zrušení
Dělnické strany pro její případnou protiústavnost. Odpůrci zákazu namítají, že
tato strana stejně nemá šanci získat více než pět procent voličských hlasů a
dostat se do parlamentu. Podle nich je soudní jednání nejenom zbytečné, ale i
kontraproduktivní. Znovu totiž postaví malou a před rokem a půl ještě zcela
bezvýznamnou stranu do popředí mediálního zájmu. I případný zákaz strany jí
paradoxně může zvýšit popularitu. Zapovězené ovoce totiž leckomu chutná lépe. V
případě rozpuštění předsednictvo strany buď založí novou stranu s podobným
názvem, anebo své členy vyzve, aby vstoupily do strany, která již je řádně
registrována státem a je ochotná navázat na politiku zakázané strany – a nic se
nezmění.
NEPŘEHLÉDNĚTE
Zrušení DS 2. den: Vandas přiznal, že neonacista Kebza působil v Dělnické straně, Šlégr dostal obsílku
Sokol: Dělnická strana chce zavést v ČR totalitní režim (1. den jednání)
Pražský tramvaják podporoval neonacisty, zřejmě přijde o práci
Sokol doufá, že návrh na zrušení DS projde
Vláda Jan Fischera se přesto rozhodla jít do toho. Na její návrh soud nyní
zjistí a rozhodne o tom, zda program anebo činnost strany je v rozporu s
ústavou, porušuje právu a svobodu občanů anebo má za cíl ohrozit demokratické
základy státu. Podle vládního návrhu jsou program a projevy představitelů strany
postaveny na systematickém urážení určitých skupin občanů anebo cizinců. Hlavním
cílem strany je „vytváření strachu a nenávisti“ vůči nim a následné postavení
strany do role ochrance před těmito lidmi a tím získat politické body. Výpravy
členů strany do regionů s vyšším výskytem sociálních problémů (např. předloni do
Litvínova a loni do Přerova) měly podle vlády za cíl „vyvolávat násilné řetězové
reakce“ a eskalovat je. Strana tím sama prokázala, že ji nejde o účast na
soutěží politických stran nezbytnou pro demokracii. Místo toho se pokouší o
změnu systému vyvoláním násilných nepokojů.
Žalovaná strana je podle vlády úzce provázaná se státem zakázanou organizací
s názvem Národní odpor. Ta propaguje násilí jako legitimní prostředek na
prosazování politických cílů. Strana vyjadřuje sympatii členům této organizace,
kteří byli odsouzeni za propagaci této protiústavní ideologie, ale třeba i za
rasistickou vraždu. Po svém propuštění z vězení se tito lidé znovu a pravidelně
objevují na akcích strany. Předseda žalované strany jakékoliv spojení s
neonacisty strany rezolutně popírá. "Ať vláda předloží smlouvu, která dokazuje
spojení DS s Národním odporem. Já jsem nikdy nic takového neviděl, jsou to jen
prázdné proklamace," řekl její předseda. Řízení před soudem považuje za
politický proces. Tvrdí, že i jeho strana má v demokracii právo na veřejný
prostor. Jinak by byla jen pro vyvolené. Pokud soud v této souvislosti neuzná
jako důkaz pro zmíněnou provázanost, že oba subjekty jsou de facto a jakoby
očividně personálně propojeny, že spolu jednají a že se fakticky vzájemně
podporují, ale uznal by pouze listinné dokumenty z pera stranického vedení, pak
by se žalobce zřejmě neměl o co opírat. Vláda totiž nemá přistup k všem
stranickým dokumentům.
Závažným problémem vlády pak může být, že policie – konkrétně odbor ÚOOZ pro
boj s terorismem a extremismem – v současně době provádí intenzivní vyšetřování
ohledně činnosti konkrétních podezřelých. Dokazování ještě není ukončeno a
zásadní důkazy opírající se například o odposlechy jsou nadále ve stádiu
utajování. Jejich zveřejnění by mohlo ohrozit případný úspěch vyšetřovatelů v
konkrétních trestních řízeních. Proto stát před Nejvyšším správním soudem nemůže
předložit celý důkazní materiál, který má v současné době k dispozici.
Také se může stát, že soud přihlédne k nedostatkům zákona o politických
stranách a rozhodne, že podle platného zákona nelze stranu rozpustit. Zároveň
ale může na základě během řízení zjištěných skutečností ve svém rozsudku odhalit
pravou tvář strany. Ten by pak mohl sloužit jako osvěta pro společnost ale i pro
nic zlého netušící příznivce strany. Pozadí vzestupu strany je totiž dodnes
veřejnosti ještě zcela neznámé. Ještě před nedávném bylo nepředstavitelné, že by
větší množství občanů této zemi podporovalo stranu, která je výrazně
pronacistická. Najednou se stala mediálně známým aktérem na politické scény a
díky svým volebním výsledkům ji stát sám dokonce poskytl statisíce korun na
další propagační činnost.
Kdo jí vlastně připravil živnou půdu pro tento vývoj? Kdo může za výraznou
nedávnou změnu politického klimatu? Alespoň částečně to byl populismus politiků
typu Jiřího Čunka, Ivany Řápkové, Václava Klause, Ivana Langera, Jiřího
Paroubka, Miloš Zemana. Ti se dodnes nedistancovali od svých výroků, kterými v
podstatě přetlumočili xenofobní a rasistické postoje malé strany a umožnili jí
tak cestu k popularitě. I díky nim funkcionáři hnědé strany mohli získat body
tam, kde se sociální problémy vyhrotily.
Větší nebezpečí než oficiální představitelé Dělnické strany představuje její
militantní křídlo. To jedná často samostatně a jeho členové nefigurují pod svým
jménem na stranických dokumentech. Strana sama ze začátku neměla aktivní
členskou základnu. Určitou popularitu dosáhla teprve tehdy, když ji Národní
odpor pomohl ovládnout české ulice. Ministerstvo vnitra však z taktických důvodů
utajuje skutečný rozměr kriminální činnosti této organizace – a tím výrazně
ztěžuje pozici vlády v řízení před brněnským soudem.
Vláda ve svém návrhu na rozpuštění Dělnické strany navrhla prozkoumat
skutečné dění a pozadí pokusů o pogrom v severočeském Litvínově i v moravském
Přerově. I když tehdy došlo k četným trestním násilným činům proti zdraví občanů
i proti majetku, parlament i policie se tím odmítly intenzivně zabývat. Nyní se
naskytne příležitost prošetřovat tyto události zpětně a zjistit zodpovědnost
konkrétních lidí.
Všeobecně platí, že žádný zákaz sám o sobě nemůže vyřešit společenský
problém. Teprve, když společnost sama uzná nebezpečnost strany a důsledně se
proti ní postaví, problém se začne řešit. Mnohem účinnější než zákaz by tedy
bylo, kdyby se na každý mítink takové strany dostavily tisíce občanů a vyjádřily
svůj zásadní nesouhlas s ní. I proto mi nadále chybí adekvátní vyjádření
parlamentních stran, církví i dalších společenských skupin k případnému
nebezpečí vzestupu hnědých stran ve společnosti. Také by se mohli ozvat skuteční
dělníci, třeba přes zástupce svých odborů a ohradit se proti tomu, že nějaká
strana zneužívá jejich jméno k boji o nastolení totalitního systému.
Závěrem bych chtěl zdůraznit, že politické strany by se v demokratickém státu
měly zakazovat jen v krajném případě. Jejich existence a činnost jsou totiž pro
demokracii nezbytné. Pokud však nějaká strana samotné základy demokracie
zpochybňuje a volá po silném muži, který by v případě volebního vítězství jednal
bez ohledu na právní stát, zastánci demokracie by měli zpozornět.
KAM DÁL?
Zrušení DS 2. den: Vandas přiznal, že neonacista Kebza působil v Dělnické straně, Šlégr dostal obsílku
Sokol: Dělnická strana chce zavést v ČR totalitní režim (1. den jednání)
Pražský tramvaják podporoval neonacisty, zřejmě přijde o práci
Sokol doufá, že návrh na zrušení DS projde
