Češi nechtějí Romy za sousedy, podle posledního průzkumu Eurobarometru je prý
vztah Čechů k Romům nejodmítavější v Evropě. Tyhle předsudky mají svůj původ v
17. a 18. století. Dobře o tom píše historik Pavel Himl v knize Zrození
vagabunda. Jeden z citátů je charakteristický: „… tito Cikáni nejsou nic jiného
než dohromady sběhlá chátra, která nemá chuť pracovat, nýbrž se věnuje zahálce,
kradení, pití, hraní… Nacházejí se zde vysloužilí a zběhlí vojáci, nepoctiví
služebníci, kteří se ke svým pánům nechtějí dobře chovat…“ Hodnocení bezpochyby
přesné a i dnes by mnohý za ně ruku do ohně strčil. Pocity těchto lidí dovedu
pochopit, byť jsou povětšině výsledkem generalizujících pohledů a hodnocení
dějů, které nesnesou nálepku celé pospolitosti.
ČTĚTE
TAKÉ
Průzkum: Češi jsou jedni z největších rasistů v Evropě
Není pochyb o tom, že původní výhrady vůči Cikánům neměly etnický charakter a že
to nebyli jen Cikáni, kdo tento způsob života preferoval. Do potulné cikánské
skupiny se dostal někdo už svým narozením a nic s tím nemohl udělat.
Nebo se v ní ocitl v důsledku životních peripetií, které řešil únikem před
poddanskými závazky. Nebo jej do ní přivedla touha po svobodném a nevázaném
životě, také to byl jistě protest proti vrchnosti a všemu, co člověka
spoutávalo. Častými účastníky potulných cikánských skupin byli komedianti, odtud
i dnešní označení „světští“ cikáni.
Proti Cikánům tehdy existovala naprosto krutá opatření, přesto dosti neúčinná,
která byla později v 19. a 20. století zaměněna za mnohem účinnější a modernější
rasistické metody. Realizovaly se i legislativně. Parlament první republiky se
svojí vyhlášenou demokracií dokázal v roce 1929 přijmout zákon o „cikánském
zlořádu“ směřující proti Cikánům a lidem žijícím po jejich způsobu. Tady je
paralela se středověkým způsobem myšlení.
Koncentrační tábory byly vyústěním těchto metod a znamenaly průmyslově pojatou
likvidaci „cikánského zlořádu“.
Co s tím dnes?
Snad bychom mohli být již dosti poučeni. Všechno nasvědčuje tomu, že nejsme.
Proto tím více je nutno ocenit buditelské snahy romských intelektuálů, kteří
položili základ svého snažení v pojetí historických reminiscencí poukazujících
na pozitivní stránky života Cikánů a jejich vkladu do pokladnice kultur
evropských společenství. A to i přesto, jakkoliv jsme nuceni připustit, že tyto
snahy jsou poznamenány romantickým oparem, který poněkud mírní reálnou
skutečnost.
Nemusíme přitom chodit příliš daleko. Copak historie českého národa není
poznamenána stejným přístupem?
Rád bych při této příležitosti připomenul skvělou výstavu Co to máš na sobě?
(S’oda pre tute?), která v pondělí skončila v Praze. Výstava uspořádaná Muzeem
romské kultury v Brně při příležitosti světového romského festivalu Khamoro
ukazuje odívání, šperky romských žen a mužů a dosti přesně dokumentuje způsob
života Romů: určitě nespoutaný a svobodný. Co na tom, že taky bídný. Přitom však
důstojný a hrdý. Muži jsou ukazováni jako sebevědomé osobnosti, hrdí a svobodní
kočovníci jaksi nepatřičně působící na evropské pevnině. Ženy pak s jiskrou v
oku, vždy spíše ve víru tance než s kupou dětí při ohništi. Romové tu jsou
vnímáni jinak než dnes.
Není pochyb, že každý, i ten poslední příslušník tohoto rodu, po zhlédnutí
výstavy může být prodchnut pocitem hrdosti a pýchy. To je dobře! Může takový
pocit být jen povrchním zdáním, nebo má svoje oprávnění a důležitost?
Odpověď je v české historii, a co není a nebylo odpíráno Čechům, proč by mělo
být odpíráno Romům? Je tu jen jakýsi časový fázový posun. Jinak v podstatě žádný
rozdíl. Ó, jaká to asi pohana pro Čecha, současného potomka bájných hrdinů a
vlastence na slovo vzatého!
Mimochodem ta výstava byla naprosto skvělá a nemuselo by se za ni stydět ani
velké celostátní muzeum nebo galerie. Tady a teď se píše slavná historie
romských buditelů, a kdo si z nich dělá legraci a snižuje důležitost jejich
konání, nepochopil vůbec nic. Odborník vidí, kolik práce i profesionality bylo v
tomto díle vykonáno. To také o čemsi vypovídá!
Kultura chudoby?
Jsou totiž vědci, kteří zkoumají „romskou chudobu“ na příkladu romských osad na
východním Slovensku a romskou kulturu hodnotí jako „kulturu chudoby“. Chtějí tak
patrně naznačit, že takováto kultura není základem pro existenci sebevědomého
romského národa. Nevědecky se dopouštějí všeobsáhlých závěrů z dílčích zkoumání,
která rozhodně nezahrnují celou evropskou vyvíjející se pospolitost Romů. Ta je
dnes zcela jiná, než byla před ještě šedesáti lety.
Princip pochopení identity Romů a jeho oprávněnosti při naplňování programu
jejich integrace do společnosti je tím dán jednoznačně.
