Těsně před vánočními svátky schválila vláda jednomyslně plán pomoci Romům,
který je nazván Koncepcí romské integrace na roky 2010 až 2013. Plán předložil
ministr pro lidská práva Michael Kocáb.
Kromě několika kusých informací v rozhlase, se podrobněji ke koncepci
vyjádřilo z tištěných médií pouze Právo a MFD. Ani z takových podrobnějších
informací nelze ovšem posoudit dokonale celou koncepci, a zejména její šance na
úspěch. Hlavně proto, že už skoro 10 let podobné koncepce vláda přijímá, a
každoročně je dokonce aktualizuje od roku 2000, a zatím nic se výrazně úspěšného
v situaci Romů v ČR neprojevilo. V právě schválené koncepci se však objevuje
několik nových zajímavých návrhů, které stojí za povšimnutí z pohledu, zda v
reálné situaci se mohou prosadit či nikoliv.
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA BLOGU AUTORA
Koncepci projednávala Rada vlády pro záležitosti romské komunity, což je tým
složený ze zástupců romské komunity, vybraných z jednotlivých krajů, a zástupců
jednotlivých rezortů vlády, tedy tým nepochybně kvalifikovaný k projednávání
takových návrhů.
Dávno již nejsem členem tohoto týmu, přece však se cítím dostatečně fundovaný
k tomu, abych věc posoudil kvalifikovaně už proto, že jako bývalý člen Rady
vlády pro záležitosti romské komunity a její místopředseda jsem se dosti výrazně
podílel na první koncepci romské integrace, kterou vláda v roce 2000 přijala za
svou. Mám ještě podstatnější důvod o této koncepci psát: jedna ze závažných chyb
této a jiných koncepcí je v tom, že neprocházejí veřejnou diskusí, a proto se
ani nemohou dost dobře stát věcí veřejnou v tom smyslu, že angažovaný občan se
na plněné koncepce může nějak, byť alespoň malým dílem, podílet. Touto chybou
trpí i posledně zmíněná koncepce, i když na výčitky není čas, stejně jak ho
nenacházela ani Rada ani vláda. Konečně diskuse může probíhat i v rámci plnění
koncepce, pokud se k tak úspěšnému kroku vůbec dostaneme.
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA BLOGU AUTORA
Jedna z myšlenek, které mne zaujaly je, jak dosáhnout plné úspěšnosti školní
docházky romských dětí, a sice podmíněným krácením sociálních dávek rodičů v
případě špatné docházky. To není myšlenka nová, obsahuje však několik sporných
momentů: s rodiči jsou poškozovány i děti, snižuje se sociální status rodiny a
ten má přímou úměrnost k motivaci dítěte ke studiu. Školní docházka je sice
povinná, ale zákon z tohoto důvodu dávky odnímat nebo krátit neumožňuje. Kromě
toho si myslím, že právě toto není největší překážkou úspěšnosti romského žáka v
české škole, čímž současně upozorňuji na daleko závažnější problémy v českém
školství. Tato koncepce se o nich zřejmě zmiňuje podrobněji, podstata problému
však spočívá v tom, že česká škola jen nedostatečně vnímá romského žáka jako
žáka hodného zvláštní pozornosti.
Program bývalého ministra školství Lišky vedený snahou o zavedení vzdělávání
romských žáků v „hlavním proudu vzdělávání“ odchodem ministra zamrzl.
Snad by mohl rozmrznout příchodem nové vlády, pokud koncepci přijme rovněž za
svou, ale jisti si být nemůžeme. Už jen ten argument, který slýchám nejen na
ulicích, ale i mezi inteligencí: „Proč by se česká škola měla přizpůsobovat
Cikánům, když se nepřizpůsobuje Vietnamcům – a jejich děti přesto prospívají!?“
Zdá se, že vše je vždy spíše více než trochu složitější než se na první pohled
zdá.
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA BLOGU AUTORA
Dovolte také zmínku o zcela nové myšlence proti dřívějším koncepcím, a sice:
pomoci předluženým rodinám. Není zatím přesně jasno jak, ale budiž, jsem pro.
Zatím jsme skutečně dělali všechno proto, abychom právě tyto rodiny dostali do
naprosto někdy už nevratných sociálních situací na úplném dně. Ale jak se
vypořádat s tím, když právě rodina hodná pomoci v tomto smyslu, neplní řádně
svoji povinnost posílat dítě do školy? To je rozpor systémový, se kterým je
nutno se vypořádat.
Nechci už příliš kritizovat koncepci, protože žádný dokument, týkající se tak
složitých vztahů ve společnosti, nemůže postihnout všechny aspekty konání jejich
aktérů bez střetů a konfliktů, které mohou vést k jejich řešení. Koncepce je
určitě potřeba a je dobře, že ji vlády přijala.
Problém spočívá v něčem jiném. Ukazuje na to i oponentura starosty Litvínova,
jemuž koncepci zaslali k posouzení. Pan starosta vidí problém v „alergickém“
hodnocení pozitivní diskriminace ze strany Čechů. Domnívá se, že je v Koncepci
obsažena. Tady je zřejmé, jak malá diskuse je věnována těmto otázkám, a jak
snadno pak mohou existovat nedorozumění, která už později nikdo není schopen
vysvětlit.
V odborných kruzích je přece dobře známo, že o žádnou pozitivní diskriminaci
nejde, Romové sami kroky , které tímto „podezřelým“ směrem jdou, sami nazývají
pozitivní akcí,v cizině známé pod názvem „affirmative action“. Nejde o kroky,
které by poškozovaly nějak děti z většinové společnosti, jde o kroky, které
prospívají všem dětem, českým, ale i těm romským. To je zásadní rozdíl, který
často nerozlišují ani učitelé.
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA BLOGU AUTORA
Jiný problém může spočívat v nepochopení vládní politiky Koncepce ze strany
obcí. Příklady mnoha obcí tento smutný fakt potvrzují. Už se mi nechce ani
mluvit o Chomutovu a jeho primátorce Řápkové. Takových obcí jsou u nás stovky.
Pro obce vládní ani evropská politika neexistuje, pokud jakékoliv kroky „státotvorným
směrem“ nezapadají souhlasně do úsilí o zisk voličské přízně. Nepopulární kroky,
vstřícné vůči nemilované menšině, jsou hodnoceny záporně bez ohledu na
katastrofické důsledky, potom už pro všechny.
Koncepce není záchrana, pokud se z ní nestane návod, jak zlepšit život všem,
a pokud ji takto nepochopíme. Je třeba odhodit předsudky, a racionálně posuzovat,
co společnost poškozuje a co ji prospívá. Nic víc! Nemusíme se milovat, stačí
když se budeme respektovat. To by mohl být i dobrý novoroční úmysl, a jakási
remíza po přestálých vánocích, kdy jsme ze všech stran slyšeli slova o vzájemné
lásce, která jediná nás může zachránit.
