Pilotní projekt policejní asistnce slaví pět let

Jeden z nejinovativnějších projektů ve střední a východní Evropě poskytuje služby obětem lichvářství a jiných trestných činů páchaných na romské komunitě. Při poskytování této služby jde také o vzájemné oboustranné poznávání romské komunity a příslušníků PČR, o odbourávání vzájemných stereotypů a předsudků, získávání vzájemné důvěry. Policejní asistenti dále pomáhají obětem leasingového podvodu, při podávání trestního oznámení nebo doprovázejí oběti na soud či úřad. Provádějí monitoring ohrožené lokality, vystupují v roli mediátora při střetech a zprostředkovájí výslech svědků.

Jak vše začalo?

Před sedmi lety se na Mgr. Sri Kumara Vishwanathana, předsedu o. s. Vzájemné soužití, obrátilo o pomoc několik žen, jež se dostaly do svízelné situace podobajíci se „pasti“. „Neměly jsme na jídlo, hrozilo nám vystěhování na ulici kvůli neplacení nájmu.“ Vzpomíná Blanka Marcinová, jedna z historicky prvních policejních asistentek v ČR. Důvodem byla lichva, romsky „intereš“. „Sociální poradna sdružení pomáhá řešit problémy, jestliže však má více lidí stejný problém, tak se je snažíme dát dohromady, aby vzešlo východisko. Totiž skupina lidí trpících stejným problémem většinou zná i jeho řešení.“ Probíhala různá pracovní setkání a na jednom z nich samotné ženy navrhly: „Bylo by dobré s těmi policisty něco dělat, aby byli pro nás dostupnější!“ Z podnětu pak podle Vishwanathana vzešel celý projekt.

Příběh žen neskončil

V této těžké chvíli okamžitě pomohlo Britské velvyslanectví a UHNCR (úřad vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky). Díky jejich laskavé a včasné podpoře se mohly ženy učit šít, nakoupily se poškozené pleny, a ve velkovýrobě se opravovaly, poté prodávaly. Tímto si ženy kompenzovaly příjem a mohly se vyrovat s lichváři. Dlouhou dobu byl vidět na tvářích žen strach a trápení. O vykořisťování se bály otevřeně hovořit. Po nějaké době se stmelily a našly odvahu se osvobodit od lichvářů, kteří je mnohdy fyzicky napadali, ponižovali je, trhali jim vlasy apod. Některé byly dokonce nuceny k prostituci.

Zrodila se odvaha říct a „dost“

Ženy měly najednou odvahu říci: „My vám už ani korunu nedáme! Žijete na náš úkor!“ Nejstatečnější z žen byly Soňa Holubová a Blanka Marcinová. Obě byly schopné čelit lichvářům a tváří v tvář jim říci, že už od nich žádné peníze nedostanou. Právě ony se posléze staly historicky prvními policejními asistentkami.

Riziko dnes nevidoucí

Romská komunita obvinila policejní asistenty z donašečství a prozrazování informací o komunitě policii. Hrozilo jim ublížení na zdraví nebo fyzická likvidace, možná i jejich příbuzným. Soňa s Blankou však toto riziko statečně podstoupily. „Vysvětlily jsme romské komunitě, že nejsme žádné informátorky, ale naopak chceme pomoct,“ říká Soňa Holubová.
Než začal fungovat projekt policejní asistence, evidovala Severomoravská policie pouze jeden případ lichvy. Vstup policejních asistentek do problematiky přinesl během poloviny roku přes čtyřicet trestních oznámení. Objevily se i názory některých policistů: Ať si Romové řeší své problémy sami.“ „A to není správné,“ podotýká předseda sdružení. Asistentky byly schopné přimět policii k činnosti. Jiná věc je však samotné soudní řízení.

Průkopnice v policejní asistenci u nás musí odejít

„Máme hrozně mylnou představu, která se v současnosti hodně prosazuje v české společnosti ohledně odbornosti. Může existovat odborník s mnoha tituly, neznamená to však že, musí rozumět skutečnosti. Naopak jsou lidé nemající žádnou odbornost, ale jejich osobní životní zkušenosti, pohledy na věc mohou být natolik významnými a přínosnými, že mohou obrátit svět na ruby. S problémem lichvy jsme se tehdy obrátili na policii. Dělejte s tím něco! Policie tvrdila, že tento problém neexistuje, protože si nikdo nestěžoval. Mnoho Romů policii nedůvěřovalo, a proto ji nekontaktovali,“ vzpomíná Vishwanathan.

Lichva zmizela, objevily se rychlé půjčky

„Lichvu se podařilo na Ostravsku maximálně eliminovat, ale objevila se jiná podoba, formální lichva – to jsou rychlé půjčky, různé podvody leasingových společností, směnky, proti tomu se bojuje bezmocně. Prevencí se snažíme zabránit způsobení nepřijemností lidem neznalých právnického povědomí.
Být chudým je v dnešní době strašně drahé, nemáš přístup k nízkoúročným půjčkám, nedostaneš hypotéku na řešení bydlení, musíš si půjčit od lichvářské společnosti. Vzájemné soužití se proto snaží najít lidem práci.“ Policisté by podle Kumara měli absolvovat výcvik o mentalitě, kultuře, náboženství menšin žijících na úžemí ČR. Kpt. Chobola k tomu dodává: „Hlavně pro policisty na základních útvarech, kteří jsou v bezprostředním kontaktu s řadovými občany.“

Být chudým je velmi drahé

V České republice máme obrovský problém soudnictví a státního zastupitelství. Zajímají se, zda oběť podepsala či nepodepsala, vzala nebo nevzala půjčku. Otázkou zůstává, jak člověk dokáže, že jednal v tísni? Nebo bral půjčku nedobrovolně? Ptají se pouze, zda podepsal či nikoliv. Jestliže podepíše, tak co si pak stěžuje! Což podle Vishwanathana není správné. Soudí se velmi povrchně, a to je ku prospěchu zlodějským firmám. Samo soudnictví je prý daleko od života lidí. „Nejsou schopni do těchto věcí dostatečně vidět, říká Kumar Vishwanathan.
Společnosti poskytující rychlé půjčky jsou na hraně zákona. Lichva není definovaná vysokým úrokem, ale tím, že člověk musí dokázat sociální tíseň. Což je velmi složité prokázat. V tomto směru bylo podáno několik trestních oznámení, ale byly shozeny ze stolu státním zástupcem. Je to nemorální, chtít vysoký úrok, jako je třeba jednou tolik, ale není to definované jako trestný čin. „Měly by existovat alternativní způsoby, jak by mohl občan v tísni dluh odpracovat,“ uvedla Lucie Mastná ředitelka úseku sociálních služeb o. s. Vzájemné soužití.

Rostislav Chobola

Vrchní komisař služby kriminální policie ČR vyšetřovací správy Severomoravského kraje
„Kolem roku 2000, kdy ještě svou činnost vyvíjela iniciativa republikánské mládeže, jsme spolu s Václavem Šarochem (bývalý specialista na drogovou činnost a prevenci) tlumili vášně mezi vznikající romskou domobranou a neonacistickými skinheadskými hlídkami. V té době začala školení britské ambasády o rovném přístupu policie k menšinám, a tam jsme se s Kumarem poznali. V tu ránu, kdy se objevila lichva, jsme začali spolupracovat velmi intenzivně. Věděli jsme o tomto problému, Romové však byli uzavření do sebe, nepřístupní a báli se na policii obrátit. Kumar Vishwanathan sehrál úlohu jakéhosi prostředníka. Poznali jsme smysl jeho práce vtažením do různých projektů, např. Vesničky soužití, budováním komunitních center a účastí na dětských táborech. Lidé z těchto komunit si na nás čím dál tím víc zvykali.“

Lichva, romská domobrana, drogy v romské komunitě, skinheadské hlídky

„Po těchto událostech jsme hledali řešení. Tím nejlepším bylo najít příslušníky menšiny kterým bude komunita důvěřovat, a lidé se nebudou bát chodit na policejní stanici. Chtěli jsme řešit problémy těch lidí. Někteří z nich neměli vůbec důvěru cokoliv oznamovat, řeknu to na rovinu – přístup některých policistů byl takový: přišel cikán, co tu chce? To jednání bylo skutečně nerovné. Začali jsme vnímat slova tehdějšího náměstka Správy Severomoravského kraje PČR Pšolky, že to bylo nefér. Řadu věcí společnost nevnímala pohledem romské minority. Začali jsme spolupracovat s krajským koordinátorem pro národnostní menšiny, romským poradcem, magistrátem, s ostatními minoritami. Vznikal pracovní tým specializovaný na romskou komunitu.Potřebovali jsme prostředníky (policejní asistenty), aby s lidmi promluvili a sdělili jim naše kontakty, že existují lidi, kteří jim musí a hlavně chtějí pomoci. “

Museli jsme se naučit Romům naslouchat

„Ještě dodnes je česká společnost xenofobní, není rasistická, ale bojí se všeho neznámého, lidí, kteří žijí jiným způsobem života. Nedokázali jsme vnímat, že romská komunita má své problémy, vnímali jsme to po gádžovsku. Předtím to bylo osočování, křičení, nadávání a nic se nevyřešilo. Podařilo se nám najít společnou řeč, dokážeme se pochopit. Zkušenosti z naší činnosti přebíral v té době vznikající projekt Národní strategie pro práci Policie ČR ke vztahům k národnostním menšinám. Museli jsme vyměnit mnoho pracovníků; chci mít pracovníky, kteří chtějí pracovat s Romy a nemají předsudky. Ti lidé byli v mnoha případech poškozeni, i přesto je policie stavěla v úroveň lumpů, kteří něco provedli. Neházet všechny Romale do jednoho pytle!“ říká komisař.

Projekt obdržel významnou rakouskou 2. cenu SocialMarie 2005

„Jsem hrdý na to že, Ostrava byla první v republice, kde policie a Romové našli k sobě cestu. Soňa s Blankou byly prvními policejními asistentkami a svým následovníkům ulehčily v mnohém práci. Náš projekt byl velice dobře hodnocen, ministerstvo vnitra nás uvedlo jako vzor pro ostatní. Celé delegace, vedení policie včetně ředitelů z jiných krajů k nám jezdily na jakési exkurze. Proto jsme uspořádali policejní školení. Útvary byly rovněž seznámeny s terénním sociálním programem a komunitními centry. Situace by se měla řešit vzhledm k místním podmínkám daného regionu. V Ostravě se nevyskytoval problém s dětskou prostitucí, jak tomu bylo v Chebu, nebo fenomén Matiční ulice v Ústí nad Labem. Proto se musí řešení uzpůsobit situaci v daném regionu,“ vysvětluje specialista na extremismus R. Chobola. „Ale zásadní je spolu mluvit. “