Pietní akty Muzea romské kultury v Hodoníně u Kumštátu

Muzea romské kultury v Hodoníně u Kunštátu

Muzeum romské kultury pořádá od roku 1997 pietní akty v Hodoníně u Kunštátu nedaleko místa, kde byly za druhé světové války nuceně koncentrovány celé rodiny Romů z Moravy. Letos v srpnu tomu bylo právě deset let, co brněnské romské muzeum – tenkrát ještě ve vřelé spolupráci s obcí Hodonín u Kunštátu (pod vedením starosty Miroslava Plíhala) a Úřadem vlády ČR – odhalilo na lesním hřbitově památník romským obětem tábora.
Díky šťastným okolnostem se jeho autorem stal romský kamenosochař Eduard Oláh (nar. 1955). Kovový kříž s torzem kola kočovného vozu a koňského chomoutu citlivě vystihl povahu místa a vhodně dotvořil jeho atmosféru. Kříž stojí na žulovém podstavci s informačním textem vyrytým zlatým písmem do kamene.
Důkladnějším zdrojem informací se stal objemný kámen stojící poblíž plotu objektu bývalého tábora, do něhož Oláh pro kolemjdoucí vyryl historické údaje, jež pozlatil. O rok později, tedy v roce 1998, byla péčí Muzea romské kultury odhalena také pamětní deska romským obětem tábora, které byly zprvu pohřbívány na obecním hřbitově v sousedních Černovicích. Předlohu k bronzové desce vytvořila nevidomá romská sochařka Božena Přikrylová.

Co se však skutečně odehrávalo na těchto místech? Pro alespoň rámcovou představu je třeba se na chvíli ponořit do temných dějin protektorátu Čechy a Morava. Pronásledování Romů v protektorátu se stalo naprosto otevřeným od léta roku 1942. Nové nařízení o potírání cikánského zlořádu stavělo postup vůči „cikánům“ na neskrývaném rasovém principu. Následným soupisem „cikánů a cikánských míšenců“ mělo dojít ke zřetelnému oddělení této rasy od zbytku společnosti. Již v den soupisu byly v protektorátu otevřeny tzv. cikánské tábory, v nichž měly být uvězněny celé rodiny těch Romů, kteří se již v minulosti dopustili nějakého byť menšího deliktu (hazardní hry, krádeže) nebo „ohrožovali společnost asociálním chováním“, kterého se mohli dopustit například tím, že opustili místo trvalého pobytu, anebo nemohli prokázat, že mají zajištěnou stálou práci. S těmito dospělými putovali za bránu tábora všechny jejich děti a další rodinní příslušníci. Pro koncentraci Romů z Čech měl sloužit tábor v Letech v okrese Písek, pro Romy z Moravy pak ten u malé vesničky jménem Hodonín, nedaleko města Kunštátu v okrese Blansko (stejnojmenné dříve okresní město Hodonín se nachází jižněji).

Na obou místech, v Letech i Hodoníně, už od srpna roku 1940 fungovaly jiné typy internačních táborů, byly to tzv. kárné pracovní tábory. Podmínky věznění v těchto typech táborů byly jiné – nesrovnatelně lepší než v pozdějších tzv. táborech cikánských. Kárné pracovní tábory (od ledna 1942 byly přejmenovány na tzv. sběrné tábory) byly určeny pouze pro dospělé muže „práce se štítící“. Nebyly tedy určeny pouze Romům, naopak těch mezi „káranci“ bylo asi jen mezi 10-15 %. Káranci tam byli drženi na přesně soudem vymezenou dobu – zpravidla 3-6 měsíců, po kterou si v táboře odpykávali trest prací, a po jeho skončení byli opět propuštěni na svobodu. Počty káranců držených v obou táborech nikdy nepřekročily kapacitu táborů, takže za jejich existence nedošlo v táborech k životu nebezpečné přelidněnosti. To vše se radikálně změnilo brzy po otevření cikánských táborů na těchto místech (2. 8. 1942). Během několika týdnů byly na obě místa svezeny stovky Romů, pro něž nebylo dostatek ubytování, stravy ani ošacení, k tomu museli romští vězňové (staří, mladí i větší děti) vykonávat těžkou práci na stavbě silnice. Stravu dostávali vězňové třikrát denně, ovšem jen v tom nejnutnějším množství. Katastrofální ubytovací, stravovací a hygienické podmínky vedly k časté a chronické nemocnosti vězňů. K vyvrcholení situace došlo v obou táborech v podstatě ve stejnou dobu – v nejtěžších zimních měsících, tedy na přelomu roku 1942-43. Propukly tam epidemie břišního tyfu, na jejichž následky zahynulo největší množství vězňů. Za jeden rok existence prošlo „cikánským“ táborem v Letech 1309 Romů, z nich 326 věznění nepřežilo. Hodonínským táborem prošlo celkem 1396 osob, zahynulo tam 207 osob.

Způsob věznění romských rodin v obou tzv. cikánských táborech byl srovnatelný, můžeme však připomenout jedno letské specifikum. V Letech byla horší situace se stravováním vězňů, ještě za existence tábora se totiž prokázalo, že český personál tábora v čele s jeho velitelem Josefem Janovským okrádal vězně o již tak malé příděly jídla. Velitel byl později odvolán. Nápadně podobně se však v obou táborech vyvíjela situace s pohřbíváním mrtvých. Zprvu bylo možno mrtvá těla romských vězňů ukládat v areálech hřbitovů blízkých obcí: v Mirovicích (Lety) a v Černovicích (Hodonín), i když až u hřbitovní zdi, tedy na místech pro sebevrahy a tzv. bezvěrce. Po vypuknutí epidemií tyfu však na obou místech mrtvých přibývalo a obce měly obavy ze zaplnění vlastních hřbitovů, proto další pohřbívání nepřipustily. Nedaleko obou táborů na volných prostranstvích byla vytypována místa, kam byla pak těla jedno vedle druhého prostě jen ukládána – už bez rakví a jakýchkoliv obřadů.

V Hodoníně bylo takové místo nalezeno asi 150 metrů za samotným táborem, postupně tam byli mrtví uloženi do třech hromadných hrobů, které ještě dnes vytvářejí v již vzrostlém lese tři terénní vlny. Takto je tam pohřbeno 121 romských mužů žen a dětí. (Brzy po válce došlo péčí několika místních obyvatel k oplocení lesního hřbitova dřevěným plůtkem a mezi šachtami hrobů byl vztyčen jednoduchý dřevěný kříž; v podstatě tak vznikl lesní hřbitůvek, jenž přečkal až do poloviny 90. let, kdy o jeho osud začalo pečovat brněnské Muzeum romské kultury.)

Ti, kterým bylo dáno přežít a byli shledáni jako příslušníci „cikánské rasy“, byli z hodonínského cikánského tábora dne 21. srpna 1943 odvezeni hromadným transportem do vyhlazovacího a koncentračního tábora v Osvětimi, kde se většina osudů Romů z protektorátu nadobro uzavřela. Právě na památku tohoto osudného dne vždy nejbližší neděli před nebo po 21. srpnu připravuje muzeum na těchto místech pietní setkání.

Muzeum romské kultury s menší pauzou (z důvodu nedostatku finančních prostředků na udržování této tradice v letech 2002-2003) udržuje tradici pietních setkání už desátým rokem. Nejméně třikrát ročně navštěvuje hřbitov za objektem tábora a provádí údržbu hrobů, okolo stojícího plotu stejně jako památníku a informačního panelu, na kterých pochopitelně a nezadržitelně hlodá zub času. V minulém roce bylo třeba obnovit antikorozní nátěr kovového kříže i jeho stříbřitou povrchovou úpravu, znovu pozlatit pomalu nečitelné písmo na památníku a informačním kameni. V letošním roce muzeu pomohli s údržbou i starostové obou blízkých obcí. Starosta obce Louka Leoš Boček na žádost muzea laskavě zařídil výměnu uhnívajícího podpěrného kůlu v plotě na lesním hřbitově, jenž se nalézá v katastru obce Louka, následně muzeum na své náklady plot natřelo a nechalo zhotovit a také osadilo dvě nové informační tabule, jednu zvenku na plot pohřebiště, druhou přímo na pultík u samotných hrobů. Letos bylo znovu třeba pozlatit vyryté písmo na kamenech.
Starosta obce Hodonín Zdenek Bubeník vyšel muzeu vstříc v tom, že zajistil obnovu nápisu na směrovce na křižovatce u obce odkazující k lesnímu hřbitovu. Na hřbitově v sousedních Černovicích, kde je pohřbeno minimálně sedm desítek zejména dětských romských vězňů tábora, provádíme každoročně úpravu místa odstraněním nepatřičného plevele, zaléváme zeleň a čistíme pamětní desku od nánosů usazenin. V příštím roce muzeum plánuje, že nechá zhotovit informační tabuli a zároveň ukazatel, který by měl být umístěn poblíž bývalého objektu tábora, dnes rekreačního zařízení „Žalov“, aby se každý z rekreantů mohl dozvědět pravdu o tomto místě a aby se mohl svobodně rozhodnout, zda se právě tam chce rekreovat, nebo aby si lidé alespoň doplnili znalosti o dějinách své země a jejích obyvatel.
Pokud by muzeu bylo dopřáno ještě více popustit uzdu svým přáním a myšlenkám, pak vězte, že už delší čas existují konkrétní plány, že v posledním původním baráku tzv. cikánského tábora, v němž současná majitelka „Žalova“ provozuje hospůdku Krmelec, by bylo vhodné místo pro pamětní síň o historii místa. Pro realizaci takové síně paměti již dnes muzeum disponuje dostatečným množstvím exponátů a historických dokumentů. Zatím prostor pro instalaci a prezentaci takových materiálů skýtá jen letos nově otevřená část stálé expozice muzea, která se nachází v muzejní budově v Brně na ulici Bratislavská 67 (www.rommuz.cz). Otázka umístění pamětní síně v prostoru rekreačního zařízení v soukromém majetku se zejména ve světle mediálně známější, a přesto neúspěšné snahy o odsunutí vepřína z Letů jeví jako utopie.

Letos se pietního aktu v Hodoníně zúčastnila i ministryně pro lidská práva paní Džamila Stehlíková, což není běžné; naposledy tam přijel v roce 1998 ministr Vladimír Mlynář, který jako jeden z mála vrcholných politiků věnoval této otázce svoji pozornost. A možná vás zajímá, zda se aktu zúčastnil také někdo z dosud žijících romských vězňů. Neobjevil se nikdo – opakovaně – a my asi víme proč. Romové jsou dnes v diametrálně jiném postavení než Židé, kteří byli válkou postiženi ještě více než Romové. Celospolečenská averze vůči Romům nevytváří vhodné podmínky pro to, aby dnes již integrovaní pamětníci z řad českých a moravských Romů předstoupili před veřejnost s tak citlivými vzpomínkami, jako jsou ty na drastické věznění a smrt blízkých. Navíc holocaust Romů a zejména jeho rasové důvody zůstávají dosud pro širší veřejnost neznámými, anebo dokonce nepřijatelnými. A tak romští pamětníci na rozdíl od Židů rezignovali už dávno na veřejné memento a zůstávají se svými bolestnými vzpomínkami jen v kruhu svých rodin. A to je nejen škoda, ale je to také důvod k širšímu zamyšlení.