Je smutné, že žijeme v zemi, kde si bývalý předseda vlády Miloš Zeman svými
výroky hanobícími islám vyslouží místo všeobecného odsudku mediální slávu. Je
smutné, že žijeme v zemi, kde se poslanci ODS nestydí přihlásit se k petici
hnutí D.O.S.T.
Zemanovy výroky o tom, že naším nepřítelem je islám a že jde o "anticivilizaci
táhnoucí se od severní Afriky až po Indonésii", mohli do norské tragédie
považovat mnozí jenom za ostudu. Někteří bagatelizovali výroky zpochybněním
Zemanova duševního zdraví nebo jeho touhou vždy a za každou cenu provokovat.
Něco podstatného se však změnilo a Zemanovy výroky nadále bagatelizovat nelze a
bude zajímavé sledovat, jak se státní zastupitelství a policie vypořádá s
trestním oznámením, které na výroky Zemana podali lidé, kteří o islámu a
muslimech něco vědí.
Také výroky poradce premiéra pro lidská práva Romana Jocha budí více než
rozpaky. Jak se má k sobě kondolenční dopis Nečase adresovaný norskému
premiérovi a fakt, že svému poradci trpí obranu extremistických výroků Miloše
Zemana? Je opravdu svoboda slova pro extremisty rozněcující náboženskou a
rasovou nesnášenlivost tou největší hodnotou, kterou musí vládní a hradní aparát
aktivně bránit?
Od slov k činům
Po tragédii v Norsku je důraz na respektování Listiny základních práv a
svobod i Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod důležitější
než rychle poslaná kondolence. V zemi, kde ultrapravicový Ladislav Bátora ovládá
personalistiku ministerstva školství a prezident Klaus se podivuje výši trestů
udělených za žhářský útok ve Vítkově, je politický extremismus vážným problémem.
Až budeme za rok či dva vzpomínat na oběti teroristického útoku v Norsku,
připomeňme si též, že současní i bývalí politici a vysocí státní úředníci
upřednostňují svobodu hlásat nenávist vůči odlišnému před ochranou menšin a
respektu k jinému životnímu stylu, než je ten jejich. A připomeňme si, že mezi
slovy a činy je někdy extremně krátká vzdálenost.
Převzato z
webu Strany zelených