O lokalitě Poschlá jsem slyšel mnoho, jednou zprávy o tom, jak je to tam
strašné, podruhé zase o tom, jak tam báječně funguje sociální práce a všichni se
snaží. Poslední dva roky jsem nezaznamenal téměř nic… až přišel blesk z čistého
nebe. Romáci tam dluží třináct milionů, město je chce vystěhovat.
Zprávu přebrala různá media a dostala se ke mně z mnoha stran, což už samo o
sobě stálo za to, informaci nějak ověřit. Nešel mi do hlavy kontext jiných
zpráv, které naopak hovořily o tom, jak dokonale funguje na Poschlé sociální
práce, které se tam jistě dělá dost. Ostatně, do Vsetína přitekla za posledních
několik let také značná suma peněz. Začal jsem tedy žhavit dráty a hovořit s
lidmi, kteří měli nebo stále mají s Poschlou co dočinění.
Nakonec jsem získal spousty nesouvislých informací a od bývalé sociální
pracovnice na Poschlé také to nejpodstatnější, kontakty. Využil jsem také
kontaktů, které mám a šel na to od lesa. V první fázi jsem si obstaral přehled
dotací vlády na terénní sociální práci a přehled dotací z kraje. Výsledkem toho
bylo, že jsem věděl, kdo sociální práci dělá (resp. která organizace krom
samotného města) a za kolik. V druhé fázi jsem se domluvil s redakcí Romea.cz, sedl do auta a jel se do Vsetína
podívat osobně. Nutno říci, že jsem tentokrát vyjel bez svého dvorního partnera
Radka Horvátha, zato opět s Ivanem Kratochvílem a kameramanem ROMEA TV.
NEPŘEHLÉDNĚTE
Místostarostka Vsetína: Romové z Poschlé nedluží městu 13 milionů, je to dezinformace
Ještě během první fáze jsem pohovořil s členkou RPZRK Jiřinou Bradovou,
krajskou koordinátorkou Zlína pro národnostní menšiny, která slíbila doprovod na
Poschlou, což byl dobrý start. Věděl jsem, že s námi budou obyvatelé mluvit.
Ještě před tím jsem ale pohovořil s Jiřím Čunkem, od kterého jsem chtěl vědět,
jak došlo k tomu, že dluhy místo snižovací tendence narůstají. Ten mi vlastně
neřekl nic, co by už neřekl někomu jinému, chyba je podle něj na straně města.
Za něj byl přístup daleko ostřejší, než za současného vedení. Město je totiž
nastěhovalo ve chvíli, kdy byli soudně vystěhováni bez náhrady a jejich
nastěhování do Poschlé bylo podmíněno tím, že budou své dluhy městu splácet.
Nájemní smlouvy byly sepisovány na velmi krátké doby (týden, dva, tři… ) a byly
přímo podmíněné tím, že budou nájemníci platit. Největší chybou současného
vedení je podle Čunka okamžité nevystěhování první rodiny, která se dostala do
zpoždění s placením.
Naději jsem vyjel hledat do Vsetína, kam jsme dorazili už za doprovodu paní
Bradové, která s námi na radnici ale nešla, neb nechtěla zasahovat do naší práce
a chtěla nás jen doprovodit na Poschlou. Za krátko jsme seděli u starostky města
paní Ivety Táborské. Byla velmi slušná až milá, o situaci toho ale zjevně moc
nevěděla. Měl jsem dojem, že se dostává často do situací, kdy nám neumí
odpovědět na otázky. Dané to je tím, že je starostkou celkem krátkou dobu, před
ní vedla město současná místostarostka Květoslava Othová, o které se říkalo, že
jí na místo dosadil ex-starosta Čunek. U té jsme seděli asi o čtyřicet minut
později.
Ta už nám dokázala rozklíčovat, jak to s dluhy vlastně je. Především nám
vysvětlila, jak to je s třinácti miliony korun. Suma se netýká jen obyvatel
Poschlé, ale celého Vsetína a za celé období od doby, kdy dluhy vznikly. Celkem
tři miliony se táhnou za Romy z bývalého pavlačového domu, zbytek připadá na
obyvatele města. Dluhy na samotné Poschlé (od roku 2006) činí celkem 288 000,-
Kč, což vychází v průměru na osm tisíc korun na jednu rodinu, jeden nájem.
Hovoříme o mnoha věcech, o přístupu města, o tom, co se bude dít v případě, že
rodiny nebudou mít peníze na to, aby nájem a dluhy z minulosti platily… abych
zjistil, že se vlastně stále pohybujeme v kruhu. Velkou část dluhů dělají
penále. Paradoxně dochází k tomu, že penále vysoce převyšuje samotný dluh.
Docházíme k institutu promíjení penále…. Ale ani tam cesta nevede. Penále se
totiž promíjejí jedině v případě, že rodina nemá žádnou jinou pohledávku vůči
městu… a to se netýká drtivé většiny obyvatel Poschlé. Vytahujeme další kalibr v
podobě institutu náhradního příjemce sociálních dávek. Město by si prostě strhlo
to, co potřebuje, zbytek by šel na živobytí lidem, kterým se dávky o to zkrátí.
Narazili jsme však na další mantinel. Roma zjistili, že na některé dávky se nedá
sáhnout bez jejich souhlasu… a ten nedali.
V ten moment jsem už nechápal, co vlastně znamenaly zprávy o tom, jak na
Poschlé vše funguje. Dostal jsem dojem, že si je sociální pracovníci vycucali z
prstu. Položil jsem tedy otázku nejtěžšího kalibru… a zeptal se na to, do jaké
sociální činnosti tedy přišlo něco přes šest milionů korun, které uvolnila vláda
a kraj na sociální práci ve Vsetíně za posledních pět let. Jak je proboha možné,
že se hlavy třiceti šesti rodin dosud nenaučily, že mají práva ale i povinnosti?
(v ten moment jsem operoval s částkou 4,5 milionu korun, kterou uvolnila vláda).
Svoje otázky jsem vystřelil na Ing. Plška, vedoucího terénních pracovníků ve
Vsetíně. Ten si sebou vzal romského terénního pracovníka Mariana Tuleje, aby se
nám pokusili vysvětlit, že si za situaci můžou Romové sami. Zákon neumožňuje
sociálním pracovníkům, aby nutili lidi v problémech, aby svoje problémy řešili.
Pan Plšek hovořil o praktických věcech, které se Poschlé týkají a které mají
stejného činitele. Lidé žijí v iluzi, že se o ně město musí postarat a odmítají
plnit individuální plán na splácení dluhů. Pan Tulej dodal, že se obyvatelé
Poschlé upozorňují i tři, čtyři měsíce předem, že jim hrozí větší a větší
problémy, v krajních případech vystěhování. Vypráví o tom, že nikdo z Romů není
schopen dojít si ani do kanceláře terénních pracovníků obvolat inzerce pronájmu
bytů, které pracovníci vyhledávají. Naděje mne opouštěla… Připadal jsem si jako Bilbo Pytlík v Temném Hvozdě.
Po obědě jsme dojeli na Poschlou, kde jsem si na první pohled připadal, jako
v osadách na východě Slovenska v dobách tepla. Rozdíl byl jen v tom, že jsem
stál uprostřed prostoru mezi kontejnery. Hodně jsem přemýšlel nad tím, co
vlastně na „domech“ stálo čtyřicet milionů korun. Roma naskládaní venku, děti
běhaly…. Chlapi na lavicích, kolem klábosí ženské. Hledal jsem jen, kde se
zrovna dělají venku marikľe, abych si jednu dal, jako v těch osadách.
Ve chvíli, kdy zmerčili, že jsem bratr Bangy z Gipsy.cz, měli jasno. Viděli
mne v televizi. Usoudili, že nejsem nepřítel. Začal jsem se ptát lidí, jak
vznikl problém s dluhy. Mezi tím jsem byl vpuštěn do prvního bytu, kde bydlela
samotná starší paní, která měla byteček sice malý, ale dalo se tam jíst z
podlahy. Na stěnách fotografie dětí a manžela… dýchla na mne ta pravá romská
atmosféra tak, jako jsem jí vídával jako dítě. Babička vypráví o tom, jak je
jídlo drahé, že platí vysoký nájem a elektřinu… skoro pět tisíc korun, který
platí z důchodu jen o něco málo vyšším, než je samotný nájem. Venku slyším
ostatní, jak jeden přes druhého křičí.
Během chvíle si stěžuje drtivá většina lidí, kteří jsou kolem mě. Na kameru
však hovoří jen jedna.
Stěžuje si na to, že nájem je dvakrát takový, jako je ve městě. Tvrdí, že
nedostala nikdy žádný rozpis cen nájmu, neví proč je tak vysoký. Podpory nejsou,
sociální dávky jsou malé… a schvaluje, že lidi neplatí. Kdyby to nechali tak,
jak bylo, měli by lidé na všechno. Tím jak to bylo ale nemyslí, že byly fabriky
a práce… ale to, že byly vysoké dávky. Když se šlo na město, vždycky pomohlo, za
Čunka bylo líp.
V ten moment mi to došlo… (vlastně mi to došlo až po rozhovoru s Frantou, ale
v ten moment jsem asi začal na věc koukat jinak, než venkovním pohledem
novináře). Chyba nenastala teď, ani před pěti lety, když se Roma stěhovali z
pavlačového domu. Chyba nastala daleko dříve a jedná se o stejnou chybu, která
se stala v Novém Boru a v jiných lokalitách… Roma absolutně ztratili cosi, co
bych nazval tržní realitou. Je to největší sociální tragédie, která postihla
Romáky v ČR.
Jak můžu chtít vysvětlit současnou tržní realitu někomu, kdo je schopný
dvacet minut nadávat na to, jak bydlí v kontejneru, aby vzápětí dodal, že bylo
líp za vedení, které je tam nastěhovalo? Na věc je potřeba se podívat z úplně
jiného pohledu. Deset, patnáct let žili místní Roma v polorozpadlém, špinavém a
zničeném baráku. Věc je o to horší, že si ho zničili sami a sami mají na svědomí
ten bordel, který kolem dokola byl. Čas od času se nezaplatil nájem, když nebylo
na jídlo, nebo se nájem prochlastal. Čas od času někomu hráblo z automatů, tak
se zase nezaplatilo…… ale nic se nestalo, město občas pohrozilo. Podniky
zkrachovaly, lidé přestali makat. Nikdo už je ale nenutil hledat si práci,
naopak… dostali dávky, které vyrovnávali plat, který dostávali v profesích,
které měli. Když je soudně vystěhovali, protože městu došla trpělivost, zase se
nic nestalo. Lidé si vesele žili dál, tentokrát úplně zadarmo. Dluh narůstal a
nikdo s tím nic nedělal. Město o nich vědělo, přesto je v domě nechalo, bez
jakéhokoliv právního nároku. Dávky se dávaly dál. Narodilo se mnoho dětí,
komunita se rozrůstá, stejně jako dluhy.
Lidé si berou půjčky, které neplatí. Jdou k soudu, který je odsoudí, na krku
jsou exekutoři. Už nemá smysl pracovat, protože exekutor zabaví většinu platu,
ale co… město se o nás musí postarat, protože jsme jeho občané.
Lidé se pomalu ale jistě odtrhávají od reality. V pavlačáku jsou všichni na
jedné lodi, všichni jsou na tom stejně. Na Poschlé zrovna tak. Nikdo nevybočuje
natolik, aby si z něho ostatní brali příklad a snažili se také vybočit. Všichni
mají dluhy, všichni se spoléhají na město, které si uvědomuje svou velikou chybu
a chce jí napravit tím, že přitvrdí. Najednou město začíná tlačit a snižuje
dávky, přičemž zvyšuje splátky dluhů, které vůči městu obyvatelé mají. Oni to
ale nechápou… před tím to nikomu nevadilo, tak proč to vadí teď? Co je to za
lidi, když jim chtějí brát jejich peníze?
Generace za generací se vychovává ve stejném prostředí, se stejnými zvyky a
přístupem k věci. Za komunistů sice museli dělat, ale všechno měli.. stejně jako
všichni ostatní. Nikdo po nich nechtěl, aby šli na školu. Když se nešli učit,
šli prostě do práce, na kterou stačili. Další generace už dělat nemusely, ale
stejně jako rodiče šly pro dávky… proč taky makat, když se o mne někdo stará. A
když byli takto vychováváni x let, jak může někdo chtít, aby diametrálně změnili
pohled na svět za pár týdnů? Chce se mi napsat, že město potažmo stát si
obyvatele Poschlé svým způsobem vychovalo samo. A nastává otázka, co tedy mají
dělat? Do práce nemohou, exekutor si brousí nůž. Dávky jsou malé, nepokryjí
nájemné a jídlo, natož splátky městu. Co teď?
Uznal jsem, že ten Čunek měl vlastně nakonec částečně pravdu. Kdyby se
vyhodila na ulici první rodina, která by přestala platit, věděli by ostatní, co
je čeká a dali by si setsakramentsky pozor na to, co dělají. Ale to se nestalo..
situace se nechala vygradovat do extrémů. K radikálnímu řešení totiž nemělo
dojít za současné kritické situace, ale hned v počátku.. ještě na starém
pavlačáku. A teď jsem sám zvědavý, jak se situací město naloží… ono totiž
vyhodit na ulici 36 rodin zase nebude taková sranda.
KAM DÁL?
Místostarostka Vsetína: Romové z Poschlé nedluží městu 13 milionů, je to dezinformace
Výzkumná zpráva: Vystěhování rodin ze Vsetína bylo nekonstruktivní a finančně
nákladné
Vsetínská radnice
"slavnostně" otevřela další romské ghetto
