Odcházím bohužel těsně před završením práce

Zelení opustili úřednickou vládu Jana Fischera. Po ministru životního
prostředí Janu Dusíkovi, který rezignoval 18. března, oznámil svůj odchod z
kabinetu i ministr pro lidská práva a menšiny Michael Kocáb. Paradoxně právě
tento rezort kvůli zeštíhlování aparátu v této vládě být neměl. Na poslední
chvíli se jej ale podařilo udržet. Rezignaci Michael Kocáb podal už jednou, kdy
bulvární média informovala o jeho údajném vztahu s tiskovou mluvčí Lejlou
Abassovou. Zatímco Kocábovu rezignaci premiér Fischer nepřijal, Lejla Abbasová
opravdu odešla. Teď na přání strany, která jej do křesla ministra navrhla,
skončil i on. Jeho agendu do voleb povede sám premiér Jan Fischer. A podle
Kocába je to tak dobře, protože premiér projevil vůči oblastem, které pod
ministra pro lidská práva spadají, dlouhodobě velkou vnímavost. A my jsme za vás
Michaelu Kocábovi položili pár dotazů. Ještě před tím, než se stal vládnim
zmocněncem pro lidská práva místo Jana Litomiského. Některé úkoly tak možná bude
moci dotáhnout.

* Co ze splněných úkolů – zejména v oblasti romské integrace a pravicového
extremismu – považujete vy osobně za nejzásadnější?

V obecné rovině je to rozvinutí debaty, ač někdy obtížné, někdy agresivní či
nenávistné, na jejímž konci budeme umět pojmenovat palčivé věci beze strachu, že
bychom se tím navenek či dovnitř nějak oslabili. Strach z pravdy je totiž velkou
překážkou řešení, ať v politice, nebo v životě či podnikání… Z konkrétních kroků
je určitě největším výsledkem prosazení antidiskriminačního zákona přes veto
prezidenta Klause. Tato norma poprvé jasně říká, že odlišné chování vůči
jedinci, protože se mi nelíbí jeho barva pleti či myšlenky, je v moderní
demokratické společnosti nepřípustné. Nyní bude záležet na ombudsmanovi, s jakou
kampaní na podporu implementace zákona přijde a jakou praxi při jeho realizaci v
konkrétních stížnostech bude uplatňovat. Samozřejmě, že bude rozhodovat také
odvaha soudců požadovat důsledně sdílené důkazní břemeno. Tedy aby v případech,
kdy poškozený přichází s důkazy o diskriminaci, aby soudce skutečně posuzoval
kritéria, podle nichž k domnělé diskriminaci došlo. Uvidíme. Musím se ale také
vrátit k trvalému ohrožení společnosti extremismem. Podařilo se rozpustit
stranu, stát a policie tvrdě a spravedlivě postupuje proti bojůvkám, které
domněle chrání slušné, ale přitom ohrožují celistvost společnosti. V nynější
situaci musím připomenout Dohodu ústavních činitelů, parlamentních politických
stran a občanů o společném postupu proti nárůstu extremismu a rasismu, kterou
před bezmála rokem podepsali až na prezidenta všichni nejvyšší představitelé
veřejné moci. Nyní před parlamentními a podzimními komunálními volbami jim
můžeme připomínat, že se zavázali k tomu, že „- jednoznačně odsuzují šíření
extremistických nálad a vyvolávání atmosféry konfrontace a násilí v naší
společnosti – jasně odmítají jakékoliv projevy rasové diskriminace a pokusy o
vymáhání rasové nadřazenosti a etnické či sociální segregace – nepřipustí, aby
tyto názory a myšlenky pronikly do veřejného diskursu a politické reality
předvolebního boje.“ Z trvání žhářských a jiných útoků na Romy však vidíme, že
problém vyžaduje také zahájení mohutných preventivních programů, zejména při
sanaci „ghett“ a zlepšení života sociálně vyloučených obyvatel a obyvatel
oblastí, kde se vytipované lokality nacházejí. To bude vyžadovat politickou
odvahu a inovativní přístupy. Podařilo se sanovat Agenturu pro sociální
začleňování v romských lokalitách, což je právě takový inovativní projekt státu
na předcházení sociálnímu napětí v oblastech s výraznou koncentrací lidí
ohrožených sociálním vyloučením. Agentura je nyní v kondici a rozšiřuje svou
činnost. Doufám, že se podaří tento projekt brzy překlopit z fáze pilotní do
fáze celoplošné. K tomu potřebujeme definovat její činnost zákonem. Věcný záměr
zákona o agentuře bude předložen v nejbližších týdnech vládě. Také Koncepce
romské integrace získala výrazně proaktivnější podobu. Ukládá státu řadu
konkrétních úkolů a poprvé obsahuje závazný realizační plán, podle nějž je nyní
možno státní správu i samosprávy kontrolovat. Ve školství došlo za naší
koordinace k vytvoření opravdu vážně míněné integrační koncepce. Nedávno zrušená
skupina 6 pro sociální programy ve školství MŠMT připravila Akční plán pro
inkluzivní vzdělávání, který má umožnit dětem, kterým v tom nebrání vážné
zdravotní důvody, vzdělávat se spolu s ostatními. V oblasti bytové politiky a
koncepce prostupného bydlení připravujeme zatím jen odborná východiska k úplně
nové státní koncepci. V oblasti zaměstnanosti bude muset stát racionalizovat
aktivní politiku zaměstnanosti a dávkové systémy. Reforma při vratkosti
politického systému nebude určitě zahájena hned! Čeká nás dlouhá cesta; vidíme,
že pouze represe na řešení problémů nestačí. Proto musím vyzdvihnout konkrétní
úspěchy svého úřadu, který integrační politiku nasměroval k vyšší aktivitě státu
a přijetí odpovědnosti za realizaci velmi konkrétních prointegračních a
desegregačních opatření. V neposlední řadě je významným střípkem do mozaiky
úspěchů náprava dlouholetého dluhu vůči romským obětem nacistické genocidy:
úprava památného místa utrpení tisíců Romů v Letech u Písku. Památník ve správě
státní příspěvkové organizace Památník Lidice získává důstojnou podobu a bude
tak mementem pro všechny, kdo by snad zapomněli, že hrůzy holocaustu se děly
doslova u našich prahů. V Hodoníně u Kunštátu, kde byl druhý z romských
koncentračních táborů, se podařilo vykoupit areál, který nyní spravuje obecně
prospěšná společnost MŠMT, která zde bude realizovat Vzdělávací centrum o romské
historii a romském holocaustu.

* Nesrovnatelně více než jiní politici jste se osobně účastnil mnoha
protidemonstrací, snažil jste se být na místech, kde docházelo k vyhroceným
situacím. Proč podle vás není v naší zemi zatím tato praxe pro vrcholné i
komunální politiky ve větším měřítku běžná?

Pro české veřejné činitele na rozdíl třeba od kolegů v Německu či ve Francii
není téma občanské odvahy populární. Společnost a její administrativa jsou dvě
spojité nádoby. Jinak řečeno, každá společnost má takovou vládu, jakou si
zaslouží. Češi jsou nejspíš vlažnější v obhajobě práv a svobod druhých, pokud
jim to nepřináší osobní satisfakci a konkrétní benefity. Nechci snižovat
zastávání se vězňů svědomí na Kubě, Barmě a Číně, naopak, je to také významný
test integrity lidskoprávního myšlení. Ale právě jen myšlení. O hlubším
zakotvení pocitu společenské či obecní odpovědnosti lze u nás hovořit jen velmi
limitovaně. Co by pomohlo? No asi klást větší důraz na výchovu, společný život
dětí s rodiči, jejich interakci, aby dítě mělo odmalička pocit, že je něčeho
součást a něco spoluvytváří. Pak samozřejmě potřebuje také velké celospolečenské
vzory. Vzory občanské odvahy sice nechybí v učebnicích, ale trochu se dusí ve
spoustě zbytečného, co škola dětem předává. Možná ona a veřejnoprávní média by
se měly zamyslet nad způsobem, jak prezentovat pozitivní příklady občanské
angažovanosti, a to jak v minulosti, tak ve žhavé současnosti. Možná je na to
ale česká společnost příliš málo „patetická“, málo vlastenecká a hodnoty
občanského angažmá jsou proto pro Čechy včetně tzv. seriózních novinářů buďto
podezřelé (proč to dělá, co z toho má, popřípadě, co tím svým dobrem kryje…) a
nebo vysmívané.

* Po skončení Topolánkovy vlády to vypadalo, že post ministra pro lidská
práva v té Fischerově vůbec nebude. Na poslední chvíli se zachránil. Zdá se, že
jste právě v Janu Fischerovi našel politika, který lidská práv ctí a naopak se
nebojí například odsoudit veřejně aktivity neonacistů nebo nekorektní a hrubé
výroky politiků. Jak se za těchto okolností z vlády odcházelo?

Odcházím bohužel těsně před završením práce. A uvědomuji si také, do jaké
šlamastyky jsme pana předsedu vlády spolu s předsedou zelených dostali.
Dotáhnout věci, na něž jsem ukázal jako na priority, do konce období Fischerovy
vlády totiž fakt nebude procházka růžovým sadem. Jedná se o zavedení určitých
nástrojů, které mají pomoci v prosazení rovných šancí pro potřebné lidi. To je
další neuralgický bod. Hluboko v devadesátých letech totiž náš národ, atypicky
homogenní společnost v podstatě bez výrazných „menšin“, přijal za svou teorii,
že se každý má postarat o své štěstí sám. Proto dodnes u nás nejvíce v celé
vyspělé části světa platí, že největším predeterminantem úspěšnosti dětí ve
škole a v pozdějším profesním životě je bohatství, resp. vzdělání rodičů. Tento
„nový český pragmatismus“ bude premiér překonávat u každé z priorit (Agenturou
pro pomoc sociálně vyloučeným lokalitám počínaje a kvótami pro spravedlivější
politickou reprezentaci žen konče).

* V široké agendě, která pod post ministra pro lidská práva spadá, zůstala
řada nedokončených úkolů. Které považujete za prioritní a mají vůbec ještě šanci
do voleb na splnění?

Do voleb je třeba vést debatu o všech. Rezort rovných příležitostí, lidských
práv a menšin je dosud málo definován, rozhodně ale není „pro celou společnost“,
ale proti diskriminaci konkrétních slabších a bezmocných. Když ale premiér udrží
vysoko laťku své pozornosti vůči palčivým problémům chudoby, strádání občanského
sektoru, transparentnosti rozdělování veřejných prostředků a dalších správních
procesů včetně vyšetřování (náhubkový zákon), budu velmi spokojen. Premiér
Fischer opakovaně ukázal občanský postoj, odvahu a rozhodnost, ale i rozvahu;
myslím, že za realizací svých představ dokáže tvrdě jít.

* Nemůže váš odchod opět spustit debatu o tom, zda vůbec je či není post
ministra pro lidská práva v české vládě potřebný?

Už ji spustil: ultrapravicové think tanky včele s poslankyní Dundáčkovou už
připravily protest (na 14. 4.) před Strakovu akademii. Jejich motivace: ochrana
před antidiskriminací a obrana proti zbytečným výdajům (v pozvánce není nijak
definováno, proti jakým…) mi ale zní jako stará písnička, když zde vládl diskurs
trhu bez přístavků a morálka „urvi co můžeš“. Životnost úřadu je dána tématem.
Problematika boje za spravedlnost, proti zbytečné bídě a sociálnímu vyloučení,
boj za empatičtější společnost i za angažovanější občanskou veřejnost podle mne
smysl má, a tudíž je tento úřad potřebný. Na druhou stranu, až jednou potřebný
nebude, budeme lepší společnost. Co jiného si přát!