Od cikánské školy k Haleluja

Nekonečné a nejasné mýty, které obestírají jednu z dosavadních ikon romistiky – Užhorod – zavedou nejednoho romistu v představách do této západoukrajinské metropole. V představách defiluje například rasistická a stereotypní disertační práce Marie Novákové o místních „Cikánech“ nebo legenda o užhorodské cikánské škole. Zde ale třpytivé defi lé končí. Marie Nováková už svou disertaci dávno dopsala a nám se přetrhla nit, která nás pojila s cikánskou školou. Kdo jsou tedy užhorodští Romové dnes?
Nekonečné a nejasné mýty, které obestírají jednu z dosavadních ikon romistiky – Užhorod – zavedou nejednoho romistu v představách do této západoukrajinské metropole. V představách defiluje například rasistická a stereotypní disertační práce Marie Novákové o místních „Cikánech“ nebo legenda o užhorodské cikánské škole. Zde ale třpytivé defi lé končí. Marie Nováková už svou disertaci dávno dopsala a nám se přetrhla nit, která nás pojila s cikánskou školou. Kdo jsou tedy užhorodští Romové dnes?
Nekonečné a nejasné mýty, které obestírají jednu z dosavadních ikon romistiky – Užhorod – zavedou nejednoho romistu v představách do této západoukrajinské metropole. V představách defiluje například rasistická a stereotypní disertační práce Marie Novákové o místních „Cikánech“ nebo legenda o užhorodské cikánské škole. Zde ale třpytivé defi lé končí. Marie Nováková už svou disertaci dávno dopsala a nám se přetrhla nit, která nás pojila s cikánskou školou. Kdo jsou tedy užhorodští Romové dnes?
Ve více než stotisícovém Užhorodu žije několik tisíc Romů v přibližně šesti romských táborech, rozmístěných především na okrajích města.Největším z těchto šesti táborů je pravděpodobně Radvanka ve východní části Užhorodu. S každým krokem na východ se zpočátku čistě majoritou osídlené ulice Radvanky stávají více romskými, až jsou pohlceny úplně. Škála domů, ve kterých bydlí Romové, je veliká. V táboře jsou vidět jak luxusní vily, zděné obytné domky, tak dřevěné chatrče. Většina domů je soustředěna do běžných ulic, které jsou vytyčeny asfaltovou silnicí, již pravidelně lemují. Na první pohled běžná ukrajinská čtvrť.
Stačí se ale chvíli potloukat ulicemi, případně sejít z asfaltové silnice a projít malou vyšlapanou uličkou mezi domy. Z ničeho nic vás někdo zavolá ke stolu, a tím vám najednou dojde, že jste v romské čtvrti.

VAREKO DŽIVEL MIŠTES, VAREKO NA MIŠTES
Někdo žije dobře, někdo špatně

Většina radvanských Romů žije ve zděných několikapokojových domcích.
Velice oblíbeným stavebním materiálem jsou valky, které se vyrábějí z bláta se slámou a posléze usuší na slunci. Ty si někteří Romové buď vyrábějí sami, anebo je kupují v jedné z osad v okolí Užhorodu, kde se Romové na výrobu valků specializují. Jeden valek stojí okolo pětadvaceti kopějek, tedy jedné koruny. Dům z valků prakticky velice dobře udržuje teplo. Proto je tento typ obydlí mezi Romy tolik oblíbený.
Situace některých Romů je velice tíživá. Jelikož nedostávají žádné sociální dávky, jsou plně odkázáni na své vlastní zdroje. Sběrem železa se ale celá rodina uživit nedá, a tak někteří žijí z ruky do úst. Přídavky na dítě jsou velice nízké a důchodové příspěvky nejsou o moc vyšší.

Vztahy s majoritní populací jsou v celku dobré. Někteří Neromové dokonce žijí v sousedství s Romy a udržují s nimi přátelské styky. Přesto ale panuje při žádosti o místo vysoká diskriminace, a proto je většina Romů bez stálého zaměstnání. Některé ženy se v minulosti živily jako uklízečky. Jako mávnutím proutku byla ale drtivá většina z nich nedávno propuštěna.
Děti chodí do romské školy, která je v severní části města a je pravděpodobně nepřerušenou linií slavné užhorodské školy. Ředitelka je Romka, která ale romštinu při výuce nepoužívá, a tak se děti učí výhradně v ruštině. Jelikož má škola omezenou kapacitu, probíhá výuka v několika turnusech, které se střídají během dne.

HAS MAN ŠUKAR GRAJORO
Měl jsme hezkého koně

Mnoho užhorodských Romů již po několik desetiletí chová koně. Kůň je pro některé nepostradatelným dopravním i pracovním prostředkem, pro jiné nedosažitelným snem. Chovat koně si mohou dovolit jen bohatší rodiny. Ty mají nejčastěji koně jen jednoho. Větší počet koní si může dovolit jen opravdový boháč. S každým dalším koněm tedy stoupá také prestiž jeho majitele v očích ostatních obyvatel komunity.
Koně jsou využíváni především na práci. Pro prodej nasbíraného železa jsou téměř nepostradatelní, protože kapacita povozu je několikanásobně větší než kapacita pytle nebo tašky. Proto je nákup koně poměrně dobrou investicí. Na některých stavbách si navíc mohou Romové vlastnící povoz vydělat peníze převážením stavebního materiálu.
Každou neděli nedaleko Radvanky probíhá tradiční koňský trh, na kterém se zúčastněné strany snaží co nejvýhodněji koupit nebo prodat své koně. Takový trh je společenskou událostí. Každý provedený obchod se musí náležitě oslavit, a tak je již kolem poledního, kdy už není z čeho vybírat, možné potkávat skupinky rozjařených mužů vracejících se domů.
Vjezd s povozem do města je pod pokutou zakázán. Takový zákaz Romům poměrně ztěžuje jejich příležitosti na uživení rodiny, protože pohyb po městě je pro sběr starého železa nezbytný. Ne všichni ale tento zákaz striktně dodržují, a tak je běžné uprostřed dne zahlédnout koňský povoz, jak čeká na semaforu na červené.

CIN MANDAR LOLO GAD
Kup ode mne červenou košili

Nejčastějším způsobem obživy radvanských Romů, a užhorodských Romů obecně, je sběr a následný prodej starého železa. Už brzy dopoledne se vydávají skupinky do ulic města, aby našly zapomenutý kus železa, než ho sebere někdo jiný. V obchodování se starým železem mají výhodu ti, kdo chovají koně. Do povozu véčkového tvaru se ho vejde mnohem víc než do plátěné zajdy. Za kilogram železa se ve výkupnách platí 60 kopějek, což jsou v přepočtu přibližně tři koruny.
Někteří Romové živí sebe a svou rodinu obchodem. Ti bohatší, mající potřebný kapitál, obchodují s oblečením, které jezdí kupovat na východní Ukrajinu nebo na Balkán. V Užhorodu ho následně výhodně prodávají. Ostatní obchodují například s použitým materiálem, který vybírají z kontejnerů u obydlí Neromů. Někteří Romové mají nákladní auto, se kterými objíždějí užhorodské ulice, kde předtím vysadili své příbuzenstvo, aby zatím zajistilo potřebné zboží.
Při návštěvě Radvanky je běžné vidět na každém rohu krabice, případně stoleček. U toho sedí žena, která se snaží prodat nejrůznější suroviny. Některé prodávají zeleninu, kterou dopoledne nakoupily na trhu v centru města, jiné prodávají cigarety nebo potraviny. Časté je tu kupování uvařené kávy v plastových kelímcích namísto jejího vaření doma na plotně. Vznikají tu tak reciproční vztahy, kdy každý prodává něco, čímž vzniká závislost jednotlivých členů na sobě navzájem. Vzniká tak malá obchodní síť, a peníze zůstávají v komunitě.
Při procházce centrem města potkáte několik romských žen s dětmi, jak žebrají na některých vyhledávaných místech, jako jsou autobusové a vlakové nádraží, případně pravoslavný kostel. Nutno ale podotknout, že žebrota není až tak běžným způsobem obživy užhorodských Romů. Už jen proto, že situace neromské populace Užhorodu není tak dobrá, aby mohli místním žebrajícím něco dát. Naopak je možné v ulicích vidět staré neromské ženy, které s vypětím sil shánějí peníze na léky nebo na mléko.

DŽIVDO DEL
Živý Bůh

Většina z Romů na Radvance patří do církve Dživdo Del (Živý Bůh). Někteří z nich pravidelně docházejí na mše do kostela v centru města, kde se romskému pastorovi Alexejovi podařilo získat při místním kostelu aulu, ve které své mše slouží. Všední mše jsou slouženy v ruštině, protože na ně docházejí i neromští věřící. V sobotu se ale mše slouží vedle ruštiny i v romštině. Zpívají se romské písně o lásce k Bohu. Někteří Romové zpívají na pódiu do mikrofonu (každou sobotu je vybírá pastor Alexej), jiní hrají na hudební nástroje nebo tančí.
Dživdo Del má několik odnoží. V zásadě je každá odnož dána jiným pastorem – tedy i jiným způsobem interpretace bible. V podstatě se ale jedná o bitvu v oblíbenosti mezi samotnými pastory a Romy tak mohou tyto pošetilé války rozdělovat. Radvanským Romům ale víra v Boha a pravidelné mše pomáhají. Ti, kdo pravidelně navštěvují mše, také nepijí alkohol, nekouří ani neberou drogy. Některým právě víra v Boha pomohla vyváznout ze spárů některé z návykových látek. Víra jim dává naději v lepší posmrtný život a ve smysluplnost věcí, které se kolem nich až nepochopitelně dějí.
Každou neděli slouží pastor Karol Brugoš svou mši u dvou barevných bytovek na okraji Radvanky. Složení věřících je úplně jiné než na mších pastora Alexeje právě na základě již zmíněných mocenských bojů.
Pod balkony se pravidelně vyskládají do několika řad dřevěné lavice, na kterých se potom věřící modlí. Na mši nechybí ani Karolův pobočník Jevgenij, který hraje a zpívá romské náboženské písně.
Po nedělní mši následuje hostina u některých pastorových příbuzných, případně u jednoho z návštěvníků Karolovy mše.
Podávají se jak nejrůznější romská jídla, tak cukrovinky.
Vše se zapíjí vodou nebo limonádou. Alkohol je přísně zakázán.

O DEL HIN ČA JEKH
Bůh je jen jeden

Mezi první otázky, když přijdete do zdejší komunity, patří: „V jaké jsi církvi?“ Jakákoliv odpověď je v podstatě nějakým způsobem správná. Špatná odpověď by ale byla, že nevěříte v nic.
Přes rozdíly mezi pastory, jejichž mše zdejší Romové navštěvují, ale Radvanka neztrácí komunitního ducha. Ač jedni nesouhlasí s výroky těch druhých, a dokážou se hodiny dohadovat, všichni beztak vědí, že Bůh je jen jeden.