Představte si, že vám budou 2 roky, jste batole. Jediný člověk, kterého
důvěrně znáte a kterému věříte, je jen vaše máma. Dokážete rozeznat ještě pár
dalších tváří z rodiny, objevujete první zázraky ŽIVOTA. Začínáte teprve tušit,
že existuje něco jako vítr, sluníčko, stromy kolem. Nejčastější věc, kterou
zatím děláte, je to, že spíte a jíte. Vždyť jsou vám teprve dva roky a život je
tak nádherný.
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA WEBU AUTORA
Nemáte tuchy o společnosti venku, nemáte tuchy o problémech, které tam venku
všude jsou. Jsou vám dva roky. Svět je zatím jen a jen krásný – máma, procházky,
příjemně hřející sluníčko venku.
Pak přijde osudná noc. Neslyšíte, jak venku zastavuje auto. Nevidíte, že z
něj vybíhají tři lidé. Opravdu lidé? Prý ano, jeden z nich má údajně doma v
postýlce také malé děťátko. Tak to musí být člověk. Nebo nemusí? Kdo se v tom má
vyznat? Vždyť jsou vám teprve dva roky.
NEPŘEHLÉDNĚTE
Česká televize zveřejnila jména tří pravděpodobných žhářů z Vítkova
Nevidíte a neslyšíte, jak oknem do vašeho pokoje letí zápalná bomba. Ještě
spíte a nemáte ani ponětí, co se vám v následujících okamžicích stane. Jsou vám
dva roky a sníte svůj až dosud nejkrásnější sen, je o mámě.
Budíte se, vše kolem je v jediném okamžiku v plamenech. Netušíte Kdo a hlavně
Proč? Nemáte tuchy o tom, jak je tento svět zařízen. Proč jiné děti mohou spát
ve svých postýlkách, snít své sny, zatímco vy ty své už jen za malou chvíli moci
snít nebudete. Nemůžete to tušit. Jsou vám dva roky.
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA WEBU AUTORA
Z vašeho snu vás budí krutá realita, které nerozumíte. Začínáte se dusit, vše
okolo hoří. Podvědomě chcete utéci, ale nejde to. Neumíte totiž ještě ani
pořádně chodit, natož utíkat. A tak jen ležíte a cítíte nesmírnou bolest,
všechno začíná strašlivě pálit. Je to stokrát horší, než když jste se jednou
spálili o horký hrnec, když jste se k němu omylem připletli v kuchyni, když máma
vařila oběd. Tohle je něco jiného. Pálí to úplně všude a není před tím žádného
úniku. Už se nejde ani nadechnout.
Jen ležíte, vše okolo je v plamenech a vy nechápete, že právě umíráte snad
tou nejstrašnější smrtí, jaká na světě existuje. Nemůžete chápat. Jsou vám pouhé
dva roky.
Být starší, možná byste v tu chvíli vzpomněli na to, jak kdysi jakýsi pan
Hitler podobně zabíjel statisíce a milióny lidí. I oni si museli podobnou smrt
zažít, než odešli NEžít. Také jen proto, že se jemu a těm, co jej podporovali,
nelíbilo, že prostě jen existují. Nic více mu neudělali. Jen byli a žili. Podle
toho pána na to ale neměli právo. On právo měl, on měl právo na vše. To vše by
vám mohlo proletět v tu chvíli hlavou, ale nemůže, nemáte o tom totiž ani tuchy,
vždyť jsou vám dva roky!
Říká se, že v okamžiku smrti člověku projde hlavou celý dosavadní život. Ten
váš „film“ je ale velice kratičký. Je v něm jediná scéna nebo spíš tužba – ruce
vaší mámy, které vás odnášejí do bezpečí. Ty nakonec přijdou, ale o tom vy už
nevíte, jste už na cestě na druhou stranu.
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA WEBU AUTORA
Milosrdný lidský mechanismus vás už uvrhnul do bezvědomí. Chrání vás tak před
nepředstavitelnou bolestí. Vaše kůže je totiž spálená na troud, v tuto chvíli se
zdá být zbytečnou, nefunkční. Nemáte ani ponětí, že právě tato vaše kůže byla
tím jediným důvodem, proč ji někdo i s vaším tělíčkem zapálil. Proč vás chtěli
zabít. Jsou vám teprve dva roky.
A pak už není NIC. Jedno dlouhé NIC. Netušíte, že vás odvezli do nemocnice a
milosrdně vás uvedli do umělého spánku a pokouší se o nemožné. Vrátit vás zpět
na stranu života.
Po třech měsících se stane zázrak. Probouzíte se. Je to opravdu zázrak. Nikdo
vám nedával šanci, ale vaše malinkaté tělíčko projevilo obrovskou vůli po životě
a nevzdalo to. Ono a těžko uvěřitelné umění těch pánů v bílých pláštích, kteří
dokázali nemožné. Zatím. Zdaleka ještě nemáte vyhráno, čeká vás ještě hodně
operací, hodně další bolesti. Poprvé vám ale dávají naději na přežití.
A stal se ještě jeden zázrak. I ten byl podmíněn velmi náročnou, trpělivou a
profesionální práci, bez níž by se nestal. Policisté dopadli žháře. Kdo jsou ti,
kdož vás chtěli zabít? Prý celkem normální slušní hoši, říkali sousedé. Nevěříte
tomu, slušní hoši by přece nechtěli zavraždit dvouleté dítě. Ne, to opravdu
nemohli být lidé, jen se za ně maskovali. Je dobře, že je dopadli, NElidi by
neměli pobíhat s kanystry benzínu mezi lidmi. Ani bez kanystrů. NElidi mezi
lidmi nemají co dělat vůbec.
To vše si zkuste představit při pohledu do těch dvouletých očí malé Natálky.
Do očí, které se právě probudily, přestože měly být dle plánů vrahů už navždy
zavřené. V těch dvouletých, tak zázračně otevřených očích je řečeno vše.
Nevidíte v nich už dětské oči. Nevidíte v nich radost, lásku, úlevu.
Ty oči žalují. A taky se nás ptají. Proč? Proč jste mi to udělali? Co jsem
vám já dvouletá malá Natálka udělala? Co mám společného s tou vaší ideologií, s
tou vaší nesnášenlivostí? Nebyly mi ani dva roky, nemohla jsem přece nikomu
ublížit.
Tak proč? Proč jste mě chtěli ZABÍT?
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA WEBU AUTORA
KAM DÁL?
Pape: Obvinění žháři z Vítkova jsou jen pěšáci, vykonávali rozkazy
Žháři z Vítkova patří k Autonomním nacionalistům, kteři jsou napojeni na
Dělnickou stranu
Čtyři neonacisté obviněni z pokusu o rasovou vraždu, někteří se přiznali
