Občas lidi překvapím aneb z fotbalisty kurátorem

Jednašedesátiletý romský poradce pro národnostní menšiny je sportovcem každým
coulem. Už v osmi letech kopal za kladenský klub SK Kladno. A nejen to, splnil
si i další svůj sen. Již osm let pracuje jako rozhodčí fotbalových zápasů a
nehodlá s tím jen tak přestat. O kom je řeč? O Antonovi Lukáčovi z Kladna.

„Tenkrát to bylo jiné než dnes,“ vzpomíná na padesátá léta Lukáč. „Začínal
jsem jako každý malý kluk v okolí, kterého to s míčem neuvěřitelně bavilo. Bylo
mi tenkrát šest let. Za klub jsem hrál o dva roky později a náramně jsem si to
užíval,“ vypráví svůj příběh Lukáč. „Tenkrát jsem se skamarádil s partičkou
kluků, co chodívala hrát fotbal na místní hřiště a tam si mě také jednoho dne
vyhlédl trenér Sparty Kladno. Po rozhovoru s mým tátou jsem nastoupil do klubu
jako útočník,“ prozrazuje své začátky Lukáč. Když Antonovi bylo osmnáct let,
nabral jeho život jiné obrátky. Jako vojáka ho převeleli na Slovensko a měl
možnost zahrát si ve slovenské první lize. Jak sám říká, hrát s prvoligovými
hráči a udržet si jejich standard nebylo pro něj vůbec jednoduché. Právě proto
přestoupil po několika měsících do druholigového týmu Nitry.

Z fotbalisty romský kurátor

Málokdo ví, že nebýt nešťastného úrazu, mohl z něj být profesionální
fotbalista. Těsně po skončení základní vojenské služby totiž nešťastně upadl a
roztříštil si obě kolena. „Byla to pro mě těžká doba,“ přiznává Anton, který v
sedmdesátých letech začínal pracovat jako romský kurátor. Od roku 1995 působil
do revoluce jako romský poradce na okresním úřadě v Kladně. Byl zakladatelem
Občanského fóra na Kladensku spolu s Martinem Matičkou a Karlem Rýsem. V
současné době pracuje pro magistrát města Kladna jako poradce pro národnostní
menšiny. „Pracuji tady čtrnáctým rokem,“ rozpovídá se o své práci pan Lukáč. „Mé
zaměstnání obnáší práci s lidmi, hlavně s romskou menšinou, ale chodí za mnou i
Ukrajinci a dokonce Vietnamci. Jezdím do lokalit a snažím se pomáhat potřebným.
Nejčastěji se vyskytují problémy bytové a někdy i sociální. Bytová politika je
tady dost špatná. Sháním pro místní Romy kromě jiného i pracovní místa. Jsem v
kontaktu s pracovním úřadem a s některými firmami. Podařilo se mi, aby tyto
firmy Romy zaměstnaly, i když je původně do práce vzít nechtěly. Nyní jsou s
nimi velmi spokojené. Snažím se Romům pomáhat, aby mohli normálně fungovat,“
vysvětluje.

„Občas diváky překvapí pískající Rom na hřišti“

Ale zpátky ke sportu. Sympatický rozhodčí si díky svému kamarádovi, který
také občas „píská“ zápasy udělal před osmi lety na kladenském ČSTV rozhodcovský
kurz. Od té doby se tomu věnuje aktivně. „Tenkrát jsem skládal test, který byl
velmi náročný. Kromě znalostí jsem musel složit i fyzickou zkoušku. Zatím se mi
daří, musím zaklepat, pískám dorost a muže, baví mě to,“ prozrazuje krátce svého
koníčka. Na otázku, zda by si troufl odpískat i profesionální zápas, odpovídá
Lukáč bez rozmýšlení. „Ano, troufl, zajímalo by mě to, přestože věřím, že pro
rozhodčího je to jako každý jiný zápas. Rozdíl vidím pouze v tom, že hráči jsou
na hřišti profesionálnější, jelikož je fotbal velmi dobře živí. Tam se nemůže
stát, že by jeden z hráčů napadl rozhodčího, jako se stalo nedávno zde na
Kladně. Ale i kdybych chtěl sebevíc pískat profesionální fotbal, tak vzhledem ke
svému věku už nemohu. Muselo by mi být tak o dvacet let míň a to bohužel není,“
široce se usmívá sympatický rozhodčí. „Občas se setkávám s vulgarismem na
hřišti, ale není to ze strany hráčů, nýbrž diváků. Jinak otevřený rasismus na
hřišti jsem ještě nezaznamenal, a to pískám zápasy různých mančaftů,“ přiznává
Anton.

Pan Lukáč je otcem tří dětí, dvou dcer a devatenáctiletého syna Tomáše,
shodou okolností také příznivcem a hráčem fotbalu, který hraje za TJ Kablo
Kladno. „Kluk je šikovný, rychlý, s dobrou taktikou a já bych mu přál, aby to
jednou někam s fotbalem dotáhl. Ale je to především na něm.“ Pana Lukáče čeká za
měsíc operace plotýnek, přesto doufá, že se vrátí k práci rozhodčího a také si
splní svůj dávný sen, který ještě nestačil realizovat. „Rád bych založil romský
fotbalový tým, vypracoval kvalitní mladé fotbalisty a vyhrával s nimi turnaje. A
kdo ví, třeba by se chytli i v jiných manšaftech. Ale to je ještě opravdu ve
hvězdách.“ A já panu Antonovi přeji, aby měl ještě mnoho možností si své sny
vyplnit.