Někteří čeští politici i komentátoři si hořce stěžují na kazajku politické
korektnosti. Ta prý dusí skutečnou diskusi a zabraňuje nám věci pojmenovávat
skutečnými jmény.
Není tudíž překvapující, že hned poté, co byla zveřejněna rok stará nahrávka
projevu senátorky Liany Janáčkové, kde tato dáma prohlašuje, že je bohužel
rasista a nesouhlasí s „jakoukoliv integrací cikánů“, se vynořily úvahy o tom,
že vlastně senátorka říká jen to, co si mnoho z nás myslí. Budeme-li jí
kritizovat, nikam se prý nedopracujeme, protože zaměňujeme formu s obsahem.
Například Miloš Čermák napsal 14.7. 2007 v Lidových novinách, že je tu prý
kardinální otázka: „Je senátorka Janáčková opravdu rasistka? Lépe řečeno: Oč je
větší rasistka než většina z nás?“ Nechť se prý každý zamyslí a řekne, kdy
naposledy v hovorové řeči použil slova jako „Rom“, „integrace“ nebo „asimilace“.
Ve skutečnosti mluvíme o „Cikánech“, „vybydlených bytech“ a natropeném „bordelu“.
Výroky senátorky Janáčkové nejsou prý rasistické, jen vytržené z kontextu.
Komentátor nabádá, abychom se přestali točit kolem několika hloupých výroků, ať
už o „cigánech“ (Janáčková), nebo „opálených spoluobčanech“ (Čunek). Bavme se o
tom, jestli je lepší vytvářet romské lokality, anebo se snažit o jejich
asimilaci.
Politika není putika
Problémů s touto argumentací je hned několik. Veřejný politický a mediální
diskurs není totéž jako soukromá konverzace u piva. Právě proto, že demokratická
politika má hledat řešení pro všechny, nemůže mluvit exkluzivním jazykem –
například hospody nebo partičky starých známých někde na chatě.
V zemi, o níž se často mluví jako o nejdemokratičtější na světě, USA, si toto
uvědomili dávno. Je možné, že hledání politické korektnosti zašlo v některých
případech příliš daleko, ale v zásadě plnila a plní politická korektnost
užitečnou roli. Politický projekt tzv. „great society“, který usiloval o
zrovnoprávnění znevýhodněných menšin, se odehrával nejen s pomocí tzv.
afirmativní akce – tedy například i kvót pro přijímání menšin do škol a
zaměstnání. Odehrával se též s pomocí jazyka.
Jen těžko by totiž bylo možné vést smysluplnou diskusi o vtažení například
Američanů afrického původu do hlavního proudu společenského života, kdyby bílá
většina trvala na tom, že je bude nadále označovat za „negry“ jenom proto, že
jim mezi sebou v soukromí stejně tak jako tak říkali. Dnes už se nenosí ani
označení „černí“, což v době, kdy se stalo naprosto politicky nekorektním
označení „negr“, bylo označení ještě politicky přijatelné.
Rasismus se prostě neskrývá jen v činech, ale i v jazyce, a proto není na
škodu veřejně používaný jazyk kultivovat. Když si například senátorka Janáčková
ve zmíněné nahrávce, pořízené během veřejného slyšení bytového odboru jejího
města, stěžuje, že její dobře míněný návrh z roku 1997, aby se bílá většina
složila „cigánům“ na letenky do Kanady, pokud vrátí obecní byty, by asi nebyl
účinný, protože „oni by se domnožili zase“, jde o způsob mluvy, z něhož přímo
proudem tečou rasistické stereotypy a urážky.
Paní senátorka sice, jak je v České republice běžné, vysvětlila, že
nemyslela, co myslela, a neřekla, co řekla, plus má prý i mezi Romy přátele. Je
ovšem velmi těžké si představit, jak by taková osoba mohla být schopna skutečně
konstruktivní práce při řešení romských záležitostí. Její „politicky nekorektní“
jazyk, který si chválí někteří komentátoři, je ve skutečnosti natolik urážlivý,
že je už dopředu diskvalifikována.
Tlusté blondýny s fašizujícími způsoby
Představme si, že by představitelé romské komunity ve veřejných vystoupeních
běžně používali jako referenční rámec pro jednání s bílou většinou verbální
odkazy na tlusté odbarvené blondýny typu senátorky Janáčkové, které se u
kafíčka, s cigaretkou v ruce, arogantně rozvalují na úřadech a mají sklon k
fašizujícímu jednání.
Podle Miloše Čermáka by to asi bylo v pořádku, protože koneckonců takhle
přesně by mohli o mnohých představitelích „bílé“ většiny, s nimiž přicházejí na
úřadech do styku, po právu doma mluvit nejen Romové. Ve skutečnosti by se
jednalo jen o zevšeobecňující stereotyp, který uráží všechny slušné úředníky a
politiky.
Prostě bychom se takto asi daleko nedostali. Demokratický étos je založen na
tom, že ať už si o ostatních myslím, co chci, snažím se k nim, přinejmenším ve
veřejném prostoru chovat slušně, pokud neporušují základní pravidla hry. Přitom
je součástí demokratického étosu a právního státu předpoklad, že nemohu nikoho
obvinit z porušování pravidel hry na základě uplatnění generalizujících
principů, jako jsou předsudky nebo kolektivní vina.
Když Čermák nabádá, abychom se nezabývali formou a bavili se o tom, jestli je
lepší vytvářet romské lokality, anebo se snažit o jejich asimilaci, bohužel
nevysvětluje, jak bychom se mohli vážně zabývat takovým „obsahem“, když jeho
„forma“ spočívá v urážlivém slovníku, jako jsou Janáčkové „cigáni“ a Čunkovi
„opálení spoluobčané“.
Politická korektnost, a korektnost vůbec, je pro demokracii užitečná, protože
podporuje princip rovnosti. Jinými slovy: ve skutečnosti nemusíme mít všichni
rovné startovní podmínky nebo stejný status, ale na veřejnosti, zejména v
oficiálních jednáních, spolu, pokud možno, jednáme tak, aby se tyto faktické
nebo domnělé nerovnosti neprojevovaly. Vulgarizující generalizace, postavené na
jazyku hospody, nerovnost akcentují, protože pro většinu, reprezentovanou
hospodou, jsou všichni ostatní blbci.
Pokud ve veřejné sféře nevládne elementární vzájemná slušnost, přinejmenším v
takových stycích mezi zástupci státu a občany, které nemají ze zákona donucovací
charakter, nejsou možná ani slušná řešení. Jestli si někdo myslí, že se
například v řešení problémů romské komunity posuneme dále tak, že budeme Romy
oslovovat „milí cigáni a opálení spoluobčané“, nemá v demokratické politice co
dělat nejen proto, že je rasista, ale i proto, že nemá šanci čehokoliv
dosáhnout. Lépe se hodí do již zmíněné hospody, kde si u stolu patřícímu
politicky nekorektním štamgastům (kteří říkají, co si většina z nás –
příslušníků většiny – údajně myslí), může s chutí popovídat o „cikánech“, „vybydlených
bytech“ a natropeném „bordelu“.
Autor je politolog.
