O evropském antidiskriminačním vlku a celé české (diskriminované) koze...

Evropský vlk se nažere a česká koza zůstane celá.
Parafrází známého přísloví lze pravděpodobně nejlépe vystihnout, jaký by byl antidiskriminační zákon, pokud by byl parlamentem přijat v současné podobě, která již prošla prvním čtením v Poslanecké sněmovně.
K neveselému osudu antidiskriminačního zákona se vrátíme na závěr. Nejprve si osvětleme, k čemu má antidiskriminační zákon vůbec sloužit a jakých oblastí našeho života by se měl dotknout.

Nynější podoba antidiskriminačního zákona v podstatě pouze stanoví, co je a co není diskriminace a kterých právních oblastí se týká. V současnosti jsou navrženými oblastmi přístup ke zboží a službám, pracovní právo, veřejná správa, vzdělávání, zdravotnictví, členství v odborech a profesních komorách, sociální zabezpečení a bydlení, pokud je nabízeno veřejně.
Ostatních okruhů se diskriminace a její zákaz dle antidiskriminačního zákona týkat nebude. Všimněme si, že ve všech antidiskriminačním zákonem dotčených oblastech se vyskytuje nějaký charakteristický veřejný prvek, např. sociální dávky jsou nabízeny státem, který je veřejnou institucí, navíc je orgánem státní správy a stát nás diskriminovat nemůže. Pracovní právo v sobě má také veřejný prvek, práce je nabízena veřejně, neurčitému počtu uchazečů, existují předpisy pracovního práva, které chrání veřejné zájmy. V oblastech, které nejsou antidiskriminačním právem dotčeny, diskriminovat mohu a to často i na základě důvodů, které by byly v jiných situacích diskriminací. Například mohu založit fanklub Spejbla a Hurvínka, jehož členové mohou být pouze muži.
Problematické je bydlení, na které antidiskriminační zákon nezapomněl. Pronájem bytu je každého soukromá věc, chybí veřejný prvek. Mohu panu A, který je mým známým, pronajmout byt za 6000 korun, ale panu B za 10 000 korun. Pronájem bytu soukromou věcí dle antidiskriminačního zákona být přestává, pokud je nabídka učiněna veřejně, např. inzerátem. Čtenáři jistě dobře znají inzeráty typu: „Pronajmu byt 2+1, cizinci, Romové ne.“ Takové jednání by již bylo diskriminační.

Pojďme si však nastolit otázku, v čem nám antidiskriminační zákon pomůže, stali-li jsme se obětí diskriminace? Odpovím sám: Ten současný, navržený, v ničem.

Dle mého názoru chybí v antidiskriminačním zákoně důležité instituty, které by dovolovaly se diskriminaci účinně bránit. Těmi instituty jsou zejména: bezplatná právní pomoc obětem diskriminace (neboť oběti diskriminace jsou většinou právě sociálně slabí a nemohou si dovolit pomoc advokáta), mimosoudní řešení sporů (zejména mediací, která je v případech diskriminace velmi účinným nástrojem) a žalobou ve veřejném zájmu (tzv. actio popularis), kdy by zejména neziskové organizace mohly zažalovat toho, kdo by veřejně diskriminoval (např. právě diskriminačním inzerátem), i když by nezisková organizace sama nebyla takovým jednáním dotčena. Jmenované instituty již v předchozích návrzích antidiskriminačního zákona byly, někdo však zařídil, aby se v dalších verzích již nevyskytovaly. Současná podoba antidiskriminačního zákona v podstatě řádně netransponuje směrnici 2000/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení (tzv. rasová směrnice) a která členským států ukládá, jak a v kterých oblastech práva se mají s diskriminací vypořádat a jaké nástroje k tomu mají použít. Právě jen kvůli transpozici zejména této směrnice prošel zákon v prvním čtení pod heslem „schvalme to, nesouhlasíme s tím, ale hlavně, ať nám s tím dá unie pokoj…“ Pokud bude přijat zákon, který nám pouze řekne, že diskriminace je špatná, tak takový zákon opravdu nepotřebujeme, neboť fakt, že je diskriminace právem zakázané jednání, se dozvíme v mnoha právních předpisech již v současnosti. Dle mého názoru bychom potřebovali spíše předpis, který nám pomůže účinně se diskriminaci bránit. Oním předpisem však navržený antidiskriminační zákon bohužel není.