Nová naděje pro nuceně sterilizované Romky přichází od Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud (NS) dal Ivetě Červeňákové, romské ženě z Ostravy, novou naději
na získání náležitého odškodnění za to, že ji v Městské nemocnici v Ostravě
provedli před 14 lety nechtěnou sterilizaci. Přestože Vrchní soud v Olomouci v
roce 2008 přiznal ženě jen omluvu a nárok na peníze označil za promlčený, podle
verdiktu Nejvyššího soudu se olomoučtí soudci tehdy dostatečně nezabývali tím,
zda námitka promlčení v tomto konkrétním případě neodporuje dobrým mravům.
Vrchní soud musí případ projednat znovu.

Vrchní soud se původně řídil názorem, že právo na finanční odškodnění za zásah
do osobnostních práv se promlčuje a žena žalobu na ochranu osobnosti podala až
po uplynutí lhůty. Nejvyšší soud ale na základě starších nálezů Ústavního soudu
připomněl, že v některých individuálních případech lze náhradu přesto přiznat.

Obecné soudy by podle Ústavního soudu měly otázku promlčení práva na náhradu
nemajetkové újmy posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat
zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým
mravům. "Jak pak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, z vyložených
zásad v tomto ohledu plně nevychází. Proto nelze tento rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci v napadeném výroku ve věci samé pokládat za správný," uvedl v
rozhodnutí senát Nejvyššího soudu s předsedou Pavlem Pavlíkem. To jednoduše
řečeno znamená, že jestliže paní Iveta o tom, že byla sterilizovaná, nevěděla a
nedala k takovému zákroku souhlas, neměl se Vrchní soud omezovat tříletou
promlčecí lhůtou.

Ostravský krajský soud původně ženě přiznal půl milionu korun. Po zásahu
Vrchního soudu v Olomouci se jí nemocnice musela pouze omluvit. K novému
rozhodnutí Nejvyššího soudu se nemocnice zatím nevyjádřila, prý nezná jeho
znění. „Rozhodnutí nemáme. Zjišťujeme, co obnáší. Verdikt budeme respektovat,“
uvedl pro Lidové noviny mluvčí nemocnice Jiří Maléř.

Nová šance na odškodnění tak vysvítá i pro desítky dalších převážně romských
žen, které si na nedobrovolnou sterilizaci v minulosti stěžovaly.

Jednou z nich je například i paní Helena, která pochází rovněž z Ostravy. „Těsně
před odjezdem na sál mi dali podepsat nějaký papír. Měla jsem stahy, nezajímala
jsem se pořádně, co tam stojí,“ popsala Lidovým novinám žena, která svůj případ
dohnala až před Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Lékaři provedli paní Ivetě sterilizaci 7. července 1997, promlčecí lhůta trvala
tři roky. Žena uvádí, že o zákroku nebyla řádně poučena a nevěděla, co obnáší.
Na operačním sále prý podepsala jen souhlas s císařským řezem. Rodila tehdy
druhé dítě, a to podruhé císařským řezem. Žena se o tom, že už nemůže mít děti,
údajně dozvěděla až o sedm let později. Domnívala se, že má v těle instalované
jen antikoncepční tělísko, a proto se jí nedaří znovu otěhotnět. Když navštívila
lékaře, aby jí ho odstranil, protože chce další dítě, dozvěděla se pravdu.

Podobných případů je v Česku více. O problému romských sterilizací se v Česku
začalo hovořit na podzim 2004, když Evropské středisko pro práva Romů zveřejnilo
podezření z nucených sterilizací Romek. Podle evropských romských aktivistů
docházelo k nedobrovolným sterilizacím také v Maďarsku, Bulharsku a Rumunsku,
ale nejvíce případů prý bylo v Česku a na Slovensku.