Z jara letošního roku se stalo to, o čem se u nás ve fabrice dlouho šeptalo.
Nedostatek zakázek, žádný strategický partner, špatná hvězdná konstelace? Podnik
České loděnice a.s. šel do kopru a 120 zaměstnanců dostalo výpověď…. včetně
mě. Mám dvouletou dceru, partnerku na mateřské a já, jako živitel rodiny selhal.
Těžko adekvátně posuzovat co se vůbec stalo. Z pozice řadového zaměstnance
viním nekompetentní management. Papaláši nahoře nepochybně viní řadové
zaměstnance, kteří nedodrželi termíny staveb plavidel. Někdo zase vnímá důsledek
finanční krize, jelikož když se nevozí zboží, tak nejsou nutná nová plavidla. Co
člověk, to názor. Podstatné je to, že všichni dostali padáka. Proč? To je nyní
vedlejší.
V lednu to začalo. První vlna propouštění. V únoru druhá a ta se dotkla i mě.
Výpovědní lhůta klasicky dvou měsíční a od května nezaměstnaný.
Stál jsem ve frontě na pracáku spolu s dalšími deseti chlapy z loděnic, v
rukou křečovitě svíral potřebné doklady, vyplněné formuláře, osvědčení a styděl
se. Chlap v nejlepších letech a bez práce. Jde si vyžebrat podporu v
nezaměstnanosti. Hnus. Vyfasoval jsem úřednici, která se bude starat o
zprostředkování zaměstnání. Také mi byla na určitou dobu přiznána podpora v
nezaměstnanosti. Na první schůzku jsem se dostavil s půl hodinovým předstihem.
Bylo mi sděleno, že práce je nedostatek a z data na kartičce jsem vyčetl, že
další návštěva se uskuteční až za měsíc. Do té doby mám zřejmě sedět doma na
zadku, tloustnout a využívat volna, spát do deseti atd. Jsem v pozici těch,
které kritizuji pro jejich nezodpovědný přístup k životu… Tak to ne!!!
Rozhodil jsem sítě mezi známými a příbuznými a usedl k počítači. Hned první den
jsem zareagoval na dvacet inzerátů a rozeslal deset životopisů a motivačních
dopisů. Beru všechno. Nejenom zaměstnání, na které mám kvalifikaci (např.
provozní zámečník, svářeč, lodník pro říční dopravu), ale i hůře placená místa,
kde není kvalifikace a vzdělání nutnost (brusič kovů).
Další den to samé. Již od 7:00 sedím u počítače a hledám práci. Po obědě mě
střídá moje paní a já vybíhám do trafiky a kupuji všechny inzertní noviny.
Volám… prosím… přesvědčuji…. chodím na pohovory. Jedu do Ústí nad Labem a
eviduji se u soukromé firmy, která zprostředkovává zaměstnání.
Jsem psychicky zdeptaný. Mám možnost makat na černo a zároveň pobírat
podporu, ale do toho nejdu. Nechci vystavit svoji rodinu problémům a vím, že
dříve či později se každá levárna proflákne a následky jsou katastrofální.
Trochu brigádničím, ale pouze do honoráře 4 000 Kč, což zákon umožňuje. Po dvou
měsících frustrace se konečně mé úsilí vyplatilo. Podepsal jsem pracovní
smlouvu. Musel jsem sice vzít práci, kdy měsíc neuvidím rodinu, jelikož budu v
Holandsku na lodi a pak měsíc budu mít volno. Finanční stránka věci je však
důležitější. Mé pocity nejsou podstatné. Stěžejní je blaho mé rodiny, o kterou
se musím postarat. Dceři se bude stýskat a na partnerku bude kladeno větší
břemeno. Znám to, můj otec je taky šífák a živě si vzpomínám, jak jsem ho málem
nepoznával, když jsem byl malý kluk a on jezdil lodí do Hamburgu a domů se
vracel po měsíci. Na druhou stranu jsme měli vše co jsme potřebovali a mnohem
více.
Sám jsem si prožil pocity těch co jsou bez práce, ale navíc jsem si uvědomil,
že člověk toho snese hodně a má i hodně možností. Jen využít ty správné a
neklesat na mysli. Osobní zájmy musí jedinec odsunout na vedlejší kolej a
zaměřit se pouze na potřeby svých dětí, své rodiny. V tomto vidím tradiční
romské hodnoty, které jsou dnes v úpadku. Válčit se musí, ale vědět proti čemu a
komu…
Kdo je můj největší nepřítel. Systém? Škrty v sociální politice státu? Možná,
že jedinec jako takový, který nevyužije všechny možnosti je tím nepřítelem sám
sobě. Možná, že spousta lidí si zvykla přijít k hotovému, a proto své schopnosti
nevyužívá dostatečně. Nevím, ale je mi jasné, že jsem vlastním přičiněním získal
práci a mohu opět chodit s bradou hrdě vztyčenou. Nikoliv stát, nikoliv Úřad
práce, ale já sám jsem se dostal z dočasné bryndy. Takže to jde a ten co hledá
argumenty, aby zdůvodnil svou neutěšenou životní situaci, musí zpytovat svědomí
a zeptat se sám sebe: "Udělal jsem dost, dělám dost, mohu nějak sám přispět?"
Publikováno s laskavým svolením autora
