Dvěma různými případy se v poslední době znovu ohlásil takzvaný „romský
problém“: kupčení s hlasy v obecních volbách (například v Krupce na Teplicku),
jímž se teď zabývá dokonce Ústavní soud, a etnické napětí v Novém Bydžově, jehož
starosta na polovinu února k sobě svolává jakýsi slet starostů, kteří čelí
podobným potížím.
Vobou v úvodu zmíněných případech se odráží bezradnost společnosti tváří v
tvář rostoucí mase nových chudých, kterou tvoří bezdomovci s trvalým pobytem na
adresách radnic (pokud vůbec) a manipulovatelná masa romského
lumpenproletariátu. Krupka Připomeňme, co nového v kauze Krupka je. V dohledné
době budou ústavní soudci muset rozetnout dilema, jestli je pojetí kampaně „obchodnětržním
způsobem“, tj. vyplácení odměny za hlas, v souladu s ústavními principy. Ústecký
krajský soud ve svém rozhodnutí „obchodnětržní“ kampaň nezpochybnil, byť
opakování voleb nařídil. Opakovat volby chce jen kvůli přímé „agitaci“ ve
volebních místnostech. Jenže po verdiktu ústeckých soudců si na porušení
ústavních principů stěžovalo několik volebních uskupení, která žádají opakování
voleb v celé Krupce, a ne jen v soudem vyznačených okrscích. ÚS celou věc
pozastavil a volby by se měly opakovat až po jeho konečném verdiktu zvažujícím
tržní možnosti kampaní (a to buď v celé Krupce, nebo jen v její inkriminované
části). Naopak v Českém Těšíně, kde ostravský krajský soud právě kvůli kupčení s
hlasy nařídil nové volby, už se o uplynulém víkendu volilo, jenže s hlasy se
údajně kupčilo znovu. Rozhodnutí ústavních soudců stran Krupky má celý výklad
sjednotit.
Neměl by nám uniknout fakt, že kupčení s hlasy se dělo v lokalitách s hustým
romským osídlením. Česko se tak zařadilo k výčtu zemí, kde už je svážení Romů z
ghett do volebních místností etnopodnikavými stranami běžným volebním folklorem.
Tento pás se táhne Podunajím až k moravským hranicím. Otázka je, jestli této
balkanizaci lze zabránit.
Nový Bydžov
Starostovi Nového Bydžova žádný Ústavní soud nepomůže. Starosta totiž
nezápolí s nakupováním hlasů, ale se zajištěním bezpečnosti ve městě. A odmítá o
něm mluvit slovníkem sociálního vyloučení. Problém ale je v základě stejného
ranku. Zastupitelská demokracie, zvláště pak na té nejbezprostřednější,
komunální úrovni, si neví rady s „tržně-obchodním“ principem bydlení. Pokud se
do dané lokality v krátké době nastěhuje větší počet „nepřizpůsobivých
spoluobčanů“, je místní správa v koncích. Zvláště pak, když „spoluobčané“ obsadí
náměstí a převrátí pocit prostorové manifestace moci ve svůj prospěch. Přitom se
„spoluobčané“ chovají obchodnětržně, stěhují se totiž za pro ně dostupným
bydlením (ne nutně levným).
V případě Nového Bydžova tedy do pronájmů a podnájmů u místních podnikavců s
bydlením. Starosta začal tvrdit, že tím ukazují, kdo je ve městě pánem. A začal
mluvit o cikánech a svolávat na 14. února sněm všech starostů obdobně zasažených
obcí.
Na rozdíl od voleb, nad nimiž bdí ministerstvo vnitra, správní a v důsledku i
ústavní soudnictví, nemá starosta v ústřední státní správě jasného partnera, na
něhož by se kvůli zajištění řádného průběhu místního vládnutí mohl obrátit. V
obou případech ovšem není jasné, jakou řečí se o problému má či smí mluvit. Je
to problém cikánství, nebo sociálního vyloučení a toho, že lidé propadnuvší se
na společenské dno se tu řídí obchodnětržními principy?
Vláda vypouští zmatečné signály. Na jedné straně při nadcházejícím cenzu
posílá do obcí se sčítacími komisaři romské asistenty, aby se více Romů
přihlásilo ke „své“, tedy romské národnosti – ačkoliv do národnosti občanů by
státu založenému na občanském principu měl být pšouk makový. Na straně druhé
úřední úzus žádá mluvit o sociálním začleňování sociálně znevýhodněných. Lidový
úzus pak vynalezl spoluobčany a nepřizpůsobivé (namísto úředně správně
nepřizpůsobených). A všichni hned vědí, o kom je řeč.
Existuje Agentura pro sociální začleňování (v dovětku názvu a drobným písmem
„v romských lokalitách“). Při bližším pohledu ovšem zjistíme, že ta agentura
jako taková neexistuje, neboť je vlastně odborem pro sociální začleňování
lidskoprávní sekce Úřadu vlády, a je tedy v zásadě pilotním projektem s třemi
desítkami odborníků poskytujících konzultace ve dvou desítkách lokalit. Navíc je
agentura neustále pod tlakem různých romských aktivistů, kterým vadí, že není
dost romská. A pro Nový Bydžov, který zatím v agenturním konkurzu na sociálně
vyloučené lokality ani neuspěl, stejně poradenství nabídnuté vládními úředníky
nepředstavuje nic, co by problematiku toho, kdo jak ukazuje své panství ve
městě, mohlo náležitě řešit. Koncept sociálního začleňování totiž nabízí jen
dlouhodobá východiska řešení, ne teď hned, ale až s nástupem nových generací.
Strakova akademie
Možnosti vlády konat teď hned jsou omezené. Tím ale nechci říct, že by neměla
dělat nic. Místo aby jmenovala a vysílala do terénu různé zmocněnce, kteří se
budou tak jako naposledy Michael Kocáb v Krupce objímat s místními romskými
lichváři, by měla vytvořit skutečnou agenturu a vybavit ji kompetencemi pro boj
se sociální patologií. To znamená možnostmi přímé krizové intervence: týmem
paradesantních „teréňáků“ schopných vysazení a působení v konfliktním terénu. Ti
by nenabízeli jen poradenství těm, kdo si o ně zažádají, ale i přímou
doprovodnou službu, třebas i ve formě vyzvedávání dětí k cestě do školy,
kontrole bytové lichvy a mapování trajektorií loupeživě přepadávajících a své
okolí znásilňujících partiček. Zkrátka působit i tam, kde si její služby nikdo
neobjednává, tak jako doposud. Paradesanti by ovšem neměli být vládními
úředníky, ale zaměstnanci agentury nadané vlastní subjektivitou – nejlépe
příspěvkové organizace některého z oborově nejbližších ministerstev (tedy MPSV
nebo MV).
Že na to nejsou peníze? A jak to, když nejsme s to ani vyčerpat stamiliony z
evropského sociálního fondu? Při jasně formulovaném záměru se zdroje určitě
najdou. A ušetří se tak peníze pumpované do nápravných zařízení a represe všeho
druhu. Věřím, že i peníze do pořádání opakovaných komunálek. Manipulace s hlasy
lidí na okraji je totiž možná jen tam, kde na ni není pořádně vidět.
