Neschopnost?

„Odmítám se nechat buzerovat cikánem či rákosníkem. Já protestuji, jak jen slušný bílý člověk dokáže protestovat. Ten milion a půl bude jen na to, aby opět mohl někdo prohlásit ,ale my jsme se pokusili ‘. U naší policie byl jeden cigán a vydržel tam 14 dnů. Pak musel odejít pro neschopnost.“

Přibližně v tomto duchu se nesla internetová diskuse po zveřejnění zprávy o náborové kampani ministerstva vnitra zaměřené na národnostní menšiny. Do tohoto smutného obrázku přidá trochu černé barvy ještě fakt, že podle výzkumu z roku 2004 jsou Romové v oblíbenosti skupin u policistů na 21 místě. Za nimi jsou již jen neonacisté a narkomani.

Názor Romů není podle výzkumu také nijak lichotivý. Každý třetí si myslí, že policisté jsou horší než Češi, je snadné je uplatit a lidé z nich mají strach. Oproti tomu polovina Vietnamců si myslí, že tomu tak není.

Jistě, na internet píší jen lidé vyšinutí a výzkumná data nemusí být přenositelná na celou společnost. Přesto mám pocit, že Romové a policie mají k sobě víc než daleko. Slovní válka se naštěstí zatím neproměnila v hromadné pouliční střety, jako byly například ty loňské ve Francii nebo Brixtonské pouliční bouře začátkem 80. let ve Velké Británii. Kampaň ministerstva vnitra zaměřená na vstup menšin do řad policie je jistě jednou z cest jak zabránit, aby taková situace nastala. Pouhá reklama však stačit nebude.

Romští policisté přijatí v první vlně náboru budou mít nezáviděníhodnou pozici, přijetí na pracovišti nebude příliš nadšené, jejich zákazníci budou nepříjemní a ještě ztratí i část svého zázemí a dobrých vztahů mezi příbuznými, přáteli a Romy obecně. Budou muset v práci prokazovat, že ne všichni Romové jsou špatní, a po příchodu domů zase, že policie není tak zlá. Budou muset být opatrnější než jejich čeští kolegové, budou muset odolat mnoha tlakům a pokušením a každý jejich krok bude sledován drobnohledem.

Jejich spolupracovníci budou zase v každém kolegiálním sporu myslet na to, aby nebyli nařknuti z rasismu, a celá policejní instituce bude stále pod hrozbou diskriminačních žalob. Bude trvat ještě dlouho, než se dočkáme romského velitele služebny, či dokonce ředitele policejního okresu. A ten první bude opět prokazovat, že skutečně nekrade a že, světe div se, neorganizuje ani nekryje ilegální obchody svých soukmenovců.

Šest odstavců problémů, a přesto jsem si jistý, že už nyní mezi námi ten budoucí první policejní velitel chodí. Jsem si jistý proto, že nejsme první ani poslední, kdo podobné problémy řeší. Zkušenost černošských policistů ve Velké Británii se za posledních dvacet let ubírala stejnou cestou, není důvod se nepoučit, co je vedlo k úspěchu. Základem byla jasně deklarovaná a naplňovaná vládní strategie, ekonomická stabilita povolání policisty (toho jsme již s platy policistů mezi 15 a 35 tisíci dosáhli), tvrdé postihování rasistických projevů v policii, vůle menšinových organizací policii otevřeně podpořit, ochota policie akceptovat jinou identitu (vytvoření asociací černošských policistů) a zároveň ochota menšin svoji identitu neskrývat, tak aby výzkumy mohly ukázat, kudy se dále vydat.

Základem úspěchu však byli samotní černošští policisté-průkopníci, kteří ve své roli obstáli. Všichni, se kterými jsem se poznal osobně, jsou výjimečné osobnosti. Najdou se takoví i mezi českými Romy?