Článek Jiřího Pilaře Nebezpečný ministerský eintopf (LN 8. 3.) je ukázkou
neschopnosti odborné i lidské sebereflexe. Pan Pilař „zapomněl“ upozornit na
skutečnost, že více než deset let řídil odbor MŠMT a do doby jeho působení lze
proto jednoznačně datovat dlouhodobé účelové popírání a neřešení problémů. Jak
ve vzdělávání romských dětí ve zvláštních školách, které vyústilo v odsouzení ČR
Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku, tak vysokými počty dětí v
ústavní péči, za což je ČR dlouhodobě mezinárodně kritizována.
NEPŘEHLÉDNĚTE DALŠÍ KOMENTÁŘ
Pedagog Pilař a obžaloba Sokrata
Jiří Pilař kritizuje nedostatek erudice u tvůrců Národního akčního plánu
inkluzivního vzdělávání. Na jeho tvorbě se podíleli přední čeští speciální
pedagogové z pěti nejvýznamnějších univerzit a zkušení odborníci z praxe.
Jako odborník selhal podle mého názoru především sám Jiří Pilař. Jeho
největším odborným selháním je „strašení inkluzí“, kterým si prošly všechny země
snažící se přes podobná „odborná“ stanoviska zastánců segregace prosadit
naplnění práva dětí na zohlednění jejich vzdělávacích potřeb. Pokud se MŠMT
rozhodlo podpořit nápravu situace, kdy dvě ze tří českých škol nemohou přijmout
například nadprůměrně inteligentní dítě na vozíčku jen v důsledku prostorových
bariér a v mnoha případech si rodiče vybírají speciální školu nikoliv jako jednu
z cest, ale jako nucenou volbu, protože základní školy nic nenutí podmínky pro
vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami zlepšovat (mimochodem jako
přímý důsledek znění vyhlášky, která pochází z dílny odboru Pilařem vedeného),
lze tento trend považovat za jednoznačně pozitivní.
Rakouský příklad Neoprávněnost „strašení“ inkluzí ukazuje příklad sousedního
Rakouska, kde se v důsledku školské reformy a podpory inkluze snížil počet dětí
vzdělávaných ve speciálních školách až na 30 procent. Nikoliv proto, že by byly
násilně rušeny speciální školy, ale proto, že běžné školy byly podpořeny v práci
s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami. Zároveň se o přibližně 20 procent
zvýšila potřeba speciálních pedagogů na běžných základních školách a jejich
obava o ztrátu pracovních míst, kterou Jiří Pilař tak rád živí, se ukázala jako
naprosto neopodstatněná.
„Odborná“ stopa Jiřího Pilaře je patrná i v segmentu ústavní péče, kde
dlouhodobě převažoval zájem o investice do oprav budov před zájmem o investice
do lidského potenciálu a zkvalitnění poskytovaných programů. Jestliže poukazuje
na absenci rané péče o sociálně znevýhodněné, má jistě pravdu, deset let mohl z
pozice své funkce pracovat na jejím rozvoji. Nikdy se tak nestalo, stejně jako
nebyl za celá léta jeho působení zaveden systém péče o děti, které opustily
dětské domovy po dosažení plnoletosti.
Za naprosto neuvěřitelné je pak třeba považovat opakované užití termínu
„nepřizpůsobiví“ z úst speciálního pedagoga (uvedený termín „nepřizpůsobiví“ –
„unanpassungfahig“ – byl v nacistickém Německu používán k označení všech osob
posléze likvidovaných v koncentračních táborech).
KAM DÁL?
Pedagog Pilař a obžaloba Sokrata
